Digitální malba zrzavé holky, která stojí mezi dvěma velkýma barevnýma detailníma horama ve tmě - paralela Alenky v říši divů, která dopadá v králičí noře na dno.

O autismu a lidských právech

Dneska mě napadlo, že čím dýl “znám” svou diagnózu, tím je pro mě komplikovanější všechno shrnout do nějakých “všeobsáhlých” rad.

Dostala jsem se už do stavu, že když jdu třeba na Živou knihovnu, kde vyprávím lidem o autismu v malých skupinkách z očí do očí (no, v mém případě někdy spíš z očí do nosu nebo tak), tak si říkám potichu v hlavě:

“co my tady vlastně spolu řešíme?”

A podle toho pak nějak vypadá i naše otevřená diskuze. Lidi se mě vždycky ptají, co teda mají dělat, aby se autista cítil nějak zahrnovaný do kolektivu, aby se necítil špatně, aby x y z, a samozřejmě vždycky říkám ony technikality, “nedělejte hlasité zvuky, pokud je nemá rád”, ale v hlavě mi přitom zní:“to je snad úplně jasné, ne, že nebudu řvát, když vidím, že to někomu vedle mě vadí? Prokrista, tak jsme lidi”…

Nakonec si vždycky dovolím dodat něco ve smyslu:“prostě se k všem lidem chovejte s respektem a buďte na sebe hodní”. A v hlavě mi zase zní:“…to tohle opravdu potřebuju někomu říkat? Opravdu lidi potřebujou připomínat, že se mají k ostatním chovat s nějakou úctou?

Bolestivé je, že asi potřebuju. Včera se mi to potvrdilo na cizinecké policii. Šli jsme s Mattem obnovit jeho přemosťovací vízum, což bylo dost stresující samo o sobě, vstávali jsme v pět ráno, čekali venku v největší zimě hodinu a půl, než to otevřou (musíte tam být co nejdřív, hodinu před otevřením už tam za náma stálo zhruba šedesát lidí ve frontě).

Za náma stál pán, který se přes nás snažil sprostě natlačit. Bohužel mu to nevyšlo, protože Matýsek je celkem vysoký a místo si ubránil, tak se místo toho vrhnul na pána, který stál za náma, a začali se neskutečně rvát. Byla to brutální scéna. Honilo se mi hlavou, že to úplně nejhorší, co se tomu šílenci mohlo stát, by bylo, že by čekal na cizinecké policii celý den. Je to hrozně pitomé a nepříjemné, to chápu. Ale stojí to za to se s někým rvát o jedno místo dřív, když si to poctivě vystál?

To je pro mě zkrátka nepochopitelné.

Lidi vlastně nepotřebujou vůbec vzdělávat o autismu, prostě potřebujou být obecně hodnější, všímavější a tolerantnější. Nepotřebujou nutně být – i když je to taky samozřejmě super – vzdělanější, odbornější.

Pak můžeme spláchnout celé koncepty inkluze, rasismu, xenofobie, někam do háje. To se mi osvědčuje neustále, protože drtivou většinu mých přátel tvoří lidi, s kterými jsem autismus nikdy neprobírala. A ani to není potřeba.

I v práci se s tím setkávám. Mladí lidé nám po našich vzdělávacích akcích sem tam napíšou věci jako “dozvěděl jsem se něco nového o Romech”, “mám lepší znalost lidských práv”, “vím, co znamená inkluze”, ale to jsou zanedbatelná čísla oproti tomu, když nám píšou hromadně věci jako “teď už vím, že jsme všichni stejní”, “na živé knihovně jsme poznali super lidi”, a můj nejlepší vzkaz, který mám doteď schovaný v kanceláři v šuplíku, je z Mostu: Natála: dojem dobrý. Tomu se pokaždé zasměju, když ho vytáhnu ven. Teoretické vzdělávání je jenom nádstavba k tomu, když si uvědomíme tu rovnost.

“Já jsem nečekal, že se s náma budeš tolik smát,” řekl mi jednou jeden kluk na živé knihovně. Líčí mi tam, jak nemají rádi svoji učitelku angličtiny, a já je schválně vedu tímto směrem a doptávám se na věci, které s autismem vůbec nesouvisí. Mým cílem je totiž ukázat jim jednu jedinou věc: že i s autistou si můžou úplně normálně popovídat o všem, co je trápí, a jde o normální rozhovor, v kterém jim odkryju možná jen trochu jinou perspektivu. “Já bych chtěl být mořský biolog,” říká mi jiný kluk a zapáleně si se mnou povídá o tématu, o kterém nic moc sice nevím, ale moc dobře vím, jaké to je, když chcete být třeba mořský biolog a nikdo o tom tolik neví a nikdo si s vámi nechce povídat. Kluk, o kterém si myslím, že jsme na stejné rovině, konečně dneska půjde domů s vědomím, že si s ním někdo popovídal o tom, co ho baví, a nebyl otrávený z toho, že jsme dvacet minut dokola omílali to, že v Česku není moře, ale že to nevadí.

Taky se snažím je naučit to, že je v pohodě přiznat si, že v něčem nejsem dobrý. A že v něčem dobrý jsem. Vyprávíme si často o jejich známých a příbuzných a kamarádech, o kterých si myslí, nebo ví, že jsou autisté. A někdy jsou to silné příběhy, které nemám právo sem psát, ale někdy vím, že když půjdou příště na návštěvu, tak už možná nebudou mít blbé poznámky, už možná nebudou zírat ani patologizovat.

Nic nefunguje líp, než když se osobně setkáme a v kroužku si vyprávíme. Můžu vám tady psát cokoliv, a stejně, dokud si se mnou nesednete a neukážu vám na vlastní oči, že to prostě jde, že během toho nakreslím indickou mandalu šestsetkrát na 1×1 čtvereček papíru, ale zároveň si budeme povídat o všem možném, a vy mi dáte prostor a já ho dám vám, asi si nikdy nevezmete tolik.

On je takový hodný a to je hlavní, jak by řekla Natálka,” směje se vždycky můj skvělý vedoucí a já se taky směju, ale dodávám, že to je přece pravda. Aby byl druhý hodný, to je mé jediné kritérium na to, abych někoho dokázala mít ráda, jak jsme se shodly s skvělou Helenkou. A lidi na to zapomínají, dneska je strašně veliký důraz na to, abyste byli úspěšní, měli ostré lokty a dokázali se prosadit, a já neříkám, že to není důležité – ale je důležité při tom nezapomínat na to, že je stále zapotřebí být hodný.

(I biologicky je altruistické chování bráno jako velká výhoda, která naopak pomáhá ve vývoji druhu.)

Včera jsme vzpomínaly s mojí mámou, jak – já jsem byla hrozně naivní dítě a pořád teda naivní jsem, ale odmítám to vidět jako chybu a naopak bych chtěla, aby tak přemýšleli všichni :-)) – jsem jí řekla ve svých pěti letech, že nemá chodit do práce, ale má jít dělat dobré skutky. Tak jsme se smály, protože jsem jí řekla se smíchem, že ani po dvaceti letech nechápu, co na tom nechápala, že já to tak přece taky dělám a platí mě za to a už mám dneska i místo v kanceláři na dobré skutky.

Tisíc slov je asi už až příliš. I když možná je to pořád málo…