Velká malba otazníku složeného z modrých, žlutých a zelených plošek, trojúhelníkových. Pozadí je namalováno ze žlutých cihliček.

Životospráva

Víte, začnu dnes tak zlehka. Učím se na státnice, které mám mimochodem ve středu (ale už jsou mi asi i tak nějak jedno, vážně). A v jedné z otázek řešíme hodně různé evoluční teorie homosexuality. Jednou z nich je třeba ta, že feminní muži jsou preferováni ženami více, a že -zjednodušeně řečeno – abyste byli gay, potřebujete dva homosexuální geny, abyste byli takoví feminní muži, stačí jeden.

Vždycky si dělám srandu z Matýska, že on má přesně ten jeden gen, který z něj dělá velmi ženského muže. I on sám říká, že je úplně nejvíc gay bez toho, aniž by byl doopravdy gay. A vždycky se smějeme, že v našem vztahu je on tou ženou a já tím rázným mužem, který se řídí často logikou, fakty a statistikami. Často se to tak říká, že autistické ženy jsou docela mužské, že jsou takovým mixem, tak někde uprostřed. Tak se přesně cítím i já.

A vlastně se nedávno ukázalo, jak bolestivou pravdu vlastně vážně mám.

Protože mě již delší dobu trápí podivná hormonální nerovnováha, kterou se snažím aktivně řešit, napadlo nás s doktorem udělat mi hormonální profil. Jaké překvapení bylo, že i přes to, jak jsem hubená, mám ženskou postavu, prsa a boky, (estrogenu mám spoustu), mi vyšly poměrně vysoké hodnoty androgenů. Mužských pohlavních hormonů. Má je každá žena a jsou zapotřebí k správnému fungování, ale já jich mám  více, než je obvyklé.

Takže já jsem opravdu přirozeně tak nějak na půl cesty.

Najednou začalo mnoho věcí dávat smysl. Nejenom můj hluboký hlas, ale i šupinatá kůže mezi obočím, boláky, které se mi neustále dělají na obličeji, moje ráznost a logičnost. Jak zmateně jsem se cítila, když se mi po dlouhé době začal správně navazovat estrogen. Přišlo mi, že mám poprvé v životě vlastně nějakou náladu, i když to byla taková “antsy” nálada.

Protože však nerada řeším věci zase chemicky, dokud není zbytí, rozhodla jsem se o zklidnění a rovnováhu co nejpřírozenější možnou cestou. Řekla jsem si, že na týden přestanu jíst pečivo, mléko a zpracovaný cukr, co to se mnou udělá. Že začnu zase s jógou, která mi pomáhá si uvědomit a lépe pochopit své tělo. A začala jsem cvičit. A to ne jen trochu – ale zhruba hodinu denně.

Po asi 10 letech mi zmizely veškeré boláky, šupinatá kůže, vykašlala jsem asi milion tun hlenu, ale hlavně – najednou jsem tolik energická. Když se mi něco nelíbí, bez problémů to hned někomu řeknu. Když mě něco stresuje, řeknu druhému, at mi s tím dá pokoj. Nechci se s ničím stresovat. Všichni by chtěli, abych se stresovala třeba s naší svatbou, státnicema, prací. Ani náhodou.  Na ničem z toho nezáleží. Záleží jen na tom, že jsme teď a tady, s Matýskem, který konečně dostal vízum, a jsme tady na neurčito.

Když stojíte v některých jogových pozách – protože mi to nevydrželo jen týden, jakmile jsem se začala cítit takto dobře, pokračovala jsem a nyní je to třetí týden – tak si říkáte, jak nesmyslné některé věci jsou.

Že lidi se opravdu stresujou s takovýma debilníma věcma, které za nic nestojí. Jestli mají něco správně vyplněné v papírech, jestli zvládnou nějaký test. Na ničem z toho doopravdy nezáleží. Samozřejmě pořád musí člověk pracovat a starat se, aby měl zaplacené účty, ale lidi si zbytečně přidávají.

Takový buddhistický přístup. Ale myslím si, že zrovna u autistických lidí s velkou úzkostí je velmi přínosný.

Možná je to naivní představa, uzavřít se do bubliny a do světa, v kterém to takto bude. Ale já pevně věřím v to, že čím déle v takové bublině budu, tím víc se bude rozrůstat. A ona se opravdu rozrůstá!