Kresba akryl na plátně, blond křehká dívka otočená k nám objímá modrovlasého pána otočeného zády, pozadí za nimi je černé, jen sem tam červený detail. Na pánovi je namalován červený terč.

Svatba

Zhruba před týdnem jsem se vdala.

Vlastně to bylo hrozně super. Člověk si vždycky myslí, že při tak obrovské akci se něco pokazí, ale nám se fakt povedlo všechno. A to tedy hlavně díky Barborce.

Den před svatbou má člověk hodně zařizování. Ráno jsem například musela jít vyzvednout šaty z půjčovny. Tu jsem však měla celkem daleko a moje šaty měly asi milion kilo. Moje kolegyně Helenka má auto, které stálo přesně tisíc korun. To si asi dovedete představit, jak vypadá. A jestli mě znáte, tak víte, jakou lásku já chovám ke všemu, co je od popelnic, ze sekáčů, tak tak funkční, a tak, tak je vám jasné, že jsem okamžitě chtěla využít jejich služeb. Tak jsme se dohodly, že jestli nastartuje (to tak opravdu je, musíte vždycky přijít i s druhou variantou, co budete dělat, když nenastartuje, i když třeba jedete na dovolenou), tak se setkáme třeba o půl desáté na jedné ze stanic metra.

Nastartovalo. Cestou jsme řešily mnoho dilemat.

“Co když nám to chcípne teď uprostřed silnice?”

“Co když to celé vybouchne, vždyť je to na plyn?”

“V tomhle autě je všechno dražší, než to auto!”

“Jak já nesnáším auta, tak tohle miluju.”

“Tyjo, teď si to jedeme ale nějak hodně rychle!” “-No, teď jedeme asi osmdesát v hodině.”

(Helenka se ještě pak jako správný důchodce se svým autem zastavila v Kauflandu).

Já to auto fakt miluju. Fakt nevím, jak je to možné, protože člověk má pocit, že se to za jízdy fakt rozpadá, ale dovezly jsme vše v pořádku k nám domů.

Další přípravy jsem plánovala s Barborkou.

“Tak jaký máš plán?”

“Pojedeme nejprv na Bílou Horu, tam vyzvedneme kytky, pak pojedeme do restaurace a tam to nazdobíme, a pak se vrátíme k nám a přivezeme k tobě šaty.”

Jak jsem později Barborce přiznala, nevím, kde se ztratila časem má strukturovanost. Byla jsem kdysi velmi efektivní člověk, co vše dokázal naplánovat tak, aby to bylo velmi schůdné, jednoduché a vše při jednom. Dneska už to neumím, možná je to tím, že se nemusím hlídat, že je cokoliv, co udělám, v pořádku. A taky proto, že víme, že my se na sebe nenaštveme (viz třeba ta doba, kdy jsem z IKEA spolu s ní vezla stůl, u kterého nám došlo, že má milion kilo, až když jsme ho koupily. A následně jsme do něj pak po Štědrém dni vyvrtaly šest naprosto symetrických děr tak, že prošly i hlavní deskou, a dneska pod ubrusem mám šest krásných dřevotřískových kol.)

Nicméně Bára má partnera, který je králem strukturovanosti, a který vlastně celý večer zachránil. Přeplánoval to vše tak, že jsme to udělali naprosto jednoduše a asi zhruba o šest hodin (jak jsme potom s Bárou dopočítaly) rychleji :-)))).

Když jsme šli do restaurace ji nazdobit květinami, na dvoře se z okna (měli jsme obřad ve vnitrobloku dané restaurace) dívala stará paní, která je, podle zaměstnanců, členem týmu. Fakt třeba hodinu se na nás koukala a komentovala, tak jsme se docela nasmáli. Pozvala jsem ji i na svatbu, ale ona na mě zavolala nakvašeně:

“To já ne, to já bych vám to zkazila.”

No, a pak jsem se další den vdávala. Hodně jsme řešili, jak se dostanu se šatama vůbec do auta, ale vmáčkla jsem se tam.

No, a vdala jsem se.

Každopádně to bylo moc super. Nejvíc mě asi pobavilo i potěšilo, že samotní zaměstnanci restaurace říkali, že jim to přišlo snad jako nejlepší svatba a nejlepší lidi na ní. (jak já říkám pořád, jediný, kdo nepatřil do žádné menšiny, byla moje máma). Paní se stále koukala z okna na úplně celý obřad, tak jsme se pak domluvili, že jí musíme zanést později dort. Jenže jsme její jméno nemohly s Bárou najít na zvonku, tak Mattův nejlepší kamarád John vzal talířek s dortem a vyšplhal k paní až do okna. To byl pro mě asi nejlepší moment, který naprosto shrnul všechno, co pro mě bylo důležité: ta lidskost, dobrota, že je nám jedno, co si kdo řekne, a to, že jsme vlastně hodní lidi (jak vždycky se smíchem říkám).

Dělo se mnoho zajímavého, naši kamarádi hráli na nástroje, objednali jsme si potom struny na dvanáctistrunku, které Midgeymu praskly, a čekali jsme na ně do sedmi do večera, než nám je speciální službou přinesli. Náš nekompromisní kamarád Bárt si k tomu během dne ještě doobjednal papírky na cigára.

Taky jsme s Bárou udělaly nejabsurdnější tombolu, do které jsme daly ceny jako miniaturní autíčko na solární pohon, designérskou knihu omalovánek napůl česky a anglicky, svítící brýle, svítící čelenku, která byla jako meč, co vám jde přes hlavu, nafukovací dinosaury, excavation kit pro archeology, sadu basketballu na záchod, bloček, který vypadal jako pětitisícovka, sadu, v které si můžete namalovat vlastní koně, prostě úplně MILION nesmyslů, fakt jsme měly přes třicet kravin. A Barborka ještě vyrobila poukaz na mytí hajzlu v restauraci. Nejlepší bylo, že jsme do tomboly zapojili i lidi, co se o nás starali, tedy zaměstnance restaurace, a jedna ze servírek vyhrála právě to mytí hajzlů. “Ježiši, to ne, vždyť to dělám už i tady,” říkala zděšeně a my se nemohly s Bárou přestat smát.

Do noci jsme seděli, smáli se a bavili. Nejvíc mě asi potěšilo to, že i když byla naše restaurace vegan a zero waste, všem chutnalo a nikdo se nepotřeboval najíst jinde. Já prostě věřím tomu, že bych neměla slevovat ze svých ideálů jen kvůli tomu, že tetička z druhého kolena prostě tu svíčkovou ráda. Na mé svatbě byli jen lidi, kterým na mě záleží a s kterýma jsem fakt ráda. Často vám to lidi řeknou, že na svatbu nevzpomínají tak rádi, že to bylo spíš divadlo pro příbuzné (já tam měla jen rodiče, a pak jen přátele). To my nikdy neřekneme, protože my měli nejalternativnější, nejmilejší a nejpříjemnější svatbu.

Aneb jak říkala Helenka:”To bylo spíš jako párty, na které jste se prostě vzali.”

Jsme moc rádi, že to mohlo být takto fajn. Fakt moc.

A nemohla jsem si přát nikoho lepšího, než je Matýsek.