Obrázek namalovaný pastelkami, ilustruje písničku Astronomy Domine od Pink Floyd. Na obrázku jsou krápníky v noci, nalevo stojí malá zrzavá postava otočená zády, má dlouhé vlasy, spolu s ní stojí vysoký muž s fialovými vlasy. Celou noční oblohou se táhne pruh s velkým okem, za ním prosvítá planeta a hvězdy.

Naivita nebo neurotypický problém?

Neurotypici nám neurodiverzním často vyčítají, že se rozčilujeme nad věcmi, které jsou nepodstatné. Že máme “záchvaty” z věcí, na kterých přece tak moc nezáleží, že přece nemusíme definovat věci tak hrozně úzce, že nám vadí drobnosti.

Já furt tak nějak nevím.

Znám mnoho neurotypických holek v mém věku, pro které je životní tragédií, že neuvidí nějaký koncert, nebo že nemají nic moc na sebe, nebo že se jim vypralo v pračce červené tričko s bílým, nebo že s kámoškama plánovaly výlet k moři na dva týdny a dvě teď nemůžou. Ale to jsou ještě takové ty běžnější věci, pak se setkávám s takovou pro mě nepochopitelnou záludností, kdy vám řeknou třeba “s tou bych se nikdy nebavila, ta je tak trapná,” a druhý den vidíte, jak jdou spolu na pivo, aby vám ji třetí den zase pomlouvala. To jsou, panečku, problémy.

Když mě rozhodí, že někdo používá nějaký pevně vymezený termín moc široce, nebo když mi řekne, že se ten den bude něco dít a pak jej třeba napadne to nějak, bez konzultace se mnou, rozšířit nebo snad i změnit, pak je oheň na střeše. Pak dělám z komára velblouda.

Asi nechci tak úplně říkat, jak “to máme my autisté těžké, protože naše problémy jsou ty opravdové problémy a NTčka vůbec neví, co si ten druhý zažívá”. Já věřím tomu, že pro každého z nás jsou ty naše problémy ty největší, a každý z nás na stres reaguje jinak. Plnoštíhlé náctileté holce bude chudoba v Africe vždycky připadat o malililinkato přijatelnější problém než její vlastní tloušťka (pokud ji, ovšem, její postava trápí.) Já si třeba klidně zařvu a pomstím se chladně a tvrdě celému světu. Nebo teda nejradši bych, často zůstane jen u toho prvního.

Jak už řekl Matýsek s jeho povzdechem – všechny ženy dělají z něčeho drama.

Jen se to liší, pro každého z nás je to něco jiného.

A víte, jak mi neurotypici říkají, když nechci dělat drama z toho, z čeho jej dělají oni?

Hloupá nebo naivní. Nebo arogantní.

Často vlastně jen proto, že se na ten problém nedívám stejně jako oni.

Kupujeme teď s Matýskem byt. Jasně, kdyby bylo po mém, žiju někde na farmě obklopená hnojem a padesáti tisíci zvířaty :-))), ale teď jsme prostě v téhle fázi. Jenže náš byt je totálně bizarní. Oblepený šílenýma tapetama, vymalovaný na šíleno, nábytek, který zůstává, je blázinec. A hodně lidí by si klepalo na čelo, proč do něčeho takového vůbec jdeme, vždyt nás to bude stát takové práce. A když se tomu zasmějete a řeknete, že vám to prostě přijde vtipné, tak si říkají, že jste fakt naivní, hloupí, že do něčeho takového jdete.

Jenomže já nejsem naivní. Já vím, že to bude hodně práce, že mi to bude trvat to vše přemalovat a zařídit hezky. Jenom to pro mě není takový problém. Tohle dokážu brát s humorem. To, že tam nebudu moct mít prase, je mi líto mnohem víc.

A na to by se mi neurotypik zase smál.

Mě to trochu mrzí. Ráda bych, kdyby to druzí chápali. Já sama vidím věci velmi černobíle a některé mě velmi rozruší, když nejsou správně nebo podle mého vidění světa. A nedokážu se přes to přenést. To je pravda, jsem alespoň upřímná. Ale stejně si myslím, že se mnohem častěji setkávám s tím, že lidi můj problém nechápou a hlavně jej nechtějí pochopit.

Je rozdíl mezi “já tě fakt nechápu, proč všechno vidíš tak úzce” a “já se to snažím pochopit a rozumím, proč to vidíš takhle, ale JÁ bych to takhle asi nezvládl”. A místo “ježiši, ty jsi fakt naivní, myslíš si, že to budeš mít opravené za den” (ono tohle mi nikdo neříká, ale přijde mi to jako dobrý ekvivalent) a “to tě obdivuju, že do toho jdeš, já bych to asi nezvládl/a”.

Prostě si myslím, že autistická zapálenost a nadšení pro věc fakt nemusí být nazývána naivitou. Spíš je to odvaha a upřímnost, kterou by nám mnozí mohli, právě naopak, závidět.