Na obrázku je červenovlasá žena v noci, stojící u řeky se sklopenou hlavou. Za řekou září město.

První dojem

Většinou nedělám na lidi dobrý první dojem.

Jsem poměrně náročná. Ne každý se mi líbí a už vůbec se s každým nechci hned kamarádit. Ale přesto existují vlastnosti, které mi jsou na druhých velmi sympatické. Jakmile někoho takového vidím, ráda bych s ním navázala kontakt, šla ven a do čajovny, na oběd a na přespání, ráda bych si s nimi povídala. Co víc, já dokonce okamžitě vidím, jak skvělá bychom byli dvojka, kolik toho máme společného, že ten člověk mi za to stojí. Možná snad proto, že jsem tolik náročná na lidi, s kterými se vídám, a protože jsem jich poznala už dost a dost a pořád si je v hlavě analyzuju. Nevím.

Když je kolem mě člověk, který je mi nesympatický, jeho vlastnosti mi vadí a nelíbí se mi, jak se chová, budu se chovat naprosto chladně, odtažitě a stroze. Nebudu teda nikomu nadávat, ale rozhodně tomu člověku neukážu to dobré ze sebe, protože ani nechci, aby to znal. Mám pocit, že si to nezaslouží.

Když se ale objeví někdo, jehož chování se mi líbí, kdo je mi sympatický a kdo mi přijde vtipný, mé chování se promění. Začnu být přátelská, ptát se a zajímat se, dělat sama vtípky a snažit se opravdu pekelně. Ale oni to tak zkrátka nevidí, neocení, nepochopí. Minimálně určitě ne hned.

A tak se mi proto stává dnes a denně, že s lidmi, s kterými se mám ráda, si povídáme o našem seznámení a všichni mi říkají něco ve smyslu:”Ty jsi byla zezačátku hrozně nedostupná”, “Já to úplně nechápal, jak to máš” a “Já ani nevím, proč jsem tak dlouho přehlížel/a, že toho máme tolik společného.”

Můj nejbližší příklad je asi Barborka, s kterou jsem se na vysoké škole seznámila hned v prváku, a až po třeťáku jsme spolu začaly bydlet a tehdá objevila, jak moc si vlastně jsme podobné, jak se skvěle doplňujeme, jak je to super. Já to věděla hned, jakmile jsem s ní poprvé mluvila. Je to trochu jako prokletí. Musíte jen čekat a ujistit se, že kolem člověka, který se vám líbí, budete dost dlouho na to, abyste ho přesvědčili, že jste vlastně fajn.

NT to taky trvá déle se spřátelit, ale rozhodně ne třeba dva roky, kdy kolem sebe pomalu jen prochází. Já mám pocit, že vždy dělám vše správně. Že tentokrát jsem fakt milá. A pro ně třeba i milá jsem, nebo jim aspoň nevadím, ale že by se se mnou chtěli kamarádit, to ne.

Proto bylo vždycky největší peklo střídání kolektivu. Pro mě je úplně klíčové být obklopená lidma, s kterýma sympatizuju, soucítím, s kterýma toho mám plno podobného. Mám pocit, že i proto jsem neměla moc dobré zážitky z gymplu – vždyť jsem tam byla jen čtyři roky.

Přitom mám pocit, že stačí, když se druhá strana více otevře přátelství i s někým netradičním. Minimálně moje oddělení v práci je toho nejlepším příkladem. Tam nebylo třeba čekat roky. Vlastně asi jen pár měsíců. A věděli jsme všichni, že je to vlastně fajn.

Nejhorší je, že já vlastně dodneška tak úplně nevím, čím to je. Jako autistická holka se snažím prostě chameleonsky dělat to, co jsem u ostatních viděla, že je bráno jako pozitivní, když se chtějí někomu zalíbit. Ale ono to jaksi nestačí. Nebo to nedělám úplně správně. Minimálně to dělám tak, že proti mě lidi nic nemají, ale že by se u nich objevila nějaká extra láska, to se říct nedá.

Možná i proto jsem hned věděla, že je mi fajn s Matýskem. Tam jsem měla od začátku pocit, že je to v pořádku, že můžu mluvit téměř o čemkoliv.