Na obrázku vidíme poloviční portrét paní a kočky, kterou má na rameni. Jdou spolu zimní krajinou. Je to namalováno akvarelovými pastelkami.

Paranormální versus normální

Moje babička s dědou mají pronajatý byt ve starém secesním domě. Jsou ze Slezska, kde je to s dohledáváním jakékoliv historie velmi složité. Kroniku města, kde jsem vyrostla, našli až skoro po sto letech – ve Vídni u někoho na půdě. Kde se tam vzala a co se tam stalo, to je dodnes celkem záhadou. Domy ve Slezsku jsou o dost jiné než ve zbytku republiky – jsou tam hornické kolonie zděných i dřevěných dvou i čtyřdomků, velké domy pro bohaté a ředitele uhelných dolů a inženýry. Spoustu z těchto domů stavěl Přikryl, dokonce si kousek od místa, kde jsem vyrůstala, postavil vlastní dům – který, jak jsem nedávno zjistila, je taky celkem šílený.

Nedá se pořádně dohledat, kdy kdo postavil co, částečně i proto, že se v blízkosti dolů propadá země a spoustu domků je dnes zničených. Jiné zase během komunismu přestavěli do bizarních podob, které neměly vůbec co do činění s prvorepublikovým designem (přístavby pater, plastová okna, rozebrání komplexních fasád a nasazení nových).

Asi si říkáte, proč Vám tady sáhodlouze vypisuji o architektuře a mikrohistorii. Je to můj koníček, který pramení z touhy pochopit spoustu podivných věcí, které se mi během dětství, a vlastně dodnes, děly. Tak nějak věřím, že když lépe pochopím a poznám historii a to, jak byla některá místa zamýšlena, přijmu lépe i to, co se v nich děje. Jenže jako autista to dovádím do krajností.

Asi nedokážu spočítat hodiny prosezené nad archivem. Asi nedokážu spočítat dotazy položené Národní technické knihovně. Asi nedokážu spočítat, kolik plánků starých bytů jsem viděla a kolik času jsem nad nimi proseděla. Kolik času jsem věnovala čtení o fyzice a stavitelství. Jak dychtivě jsem si četla o lidském mozku a co všechno (možná) dokáže – tak dychtivě, že jsem nakonec udělala i magisterské státnice z etologie, protože mě to tak bralo. Ale odpověď na to, co se děje, mi věda pořád nedává. Jen věřím, že jsem “zkoumání” dala nejspíš víc než většina NT, a taky že jsem “zapálenější”.

Vrzá podlaha. Dřevěná, dlouhá, nelakovaná prkna. Vycházím nahoru po schodech ze tmy. Jsem ještě malá, je mi asi pět.  Procházím kolem něj do místností plných haraburdí, starých zrezlých věcí, nesmyslů. Stěny, všechny vymalované na bílo, jsou trochu začouzené. Někde v rozích i trochu plesniví. V každé místnosti stojí malá kamna na uhlí. Procházím pokojem do další místnosti. A tam je. Mastná pec na vaření, z které vychází nezaměnitelná vůně. A ten pán. Zase ten samý pán. Dneska nehraje na piáno, ale vaří. Je celý červený horkem, tlustý, plešatý, trochu špinavý. Trochu se ho bojím, ale vím, že mi nic neudělá. Vlastně spolu nikdy nemluvíme. 

A pak se zase probudím. Tento sen, který se mi zdá opakovaně, se odehrává v domě, ve kterém jsem vyrostla. Ten pán tam prostě často je. Nikdy ne ve zlém, mám z něj trochu dětský strach, jako se děti bojí starých pánů. Někdy hraje na piáno v chodbě, jindy prostě jen vím, že tam je. V životě jsem ho neviděla. Respektive takto – věda říká, že když se nám o někom zdá, tak je to obličej člověka, kterého jsme třeba na pár sekund zahlédli na ulici. Nemusíme jej doopravdy znát. Ale údajně si mozek nedokáže vymyslet vlastní tvář, jen kombinovat z toho, co si pamatuje.

Ale absolutně nechápu, co tam dělá úplně pokaždé ten samý pán už 25 let, kdy se mi o něm zdá. Pokud jde jen o to, že si můj mozek vymyslel nějakou podivnou asociaci, pak nechápu, proč.

Kdyby se jednalo jen o takovou “drobnost”, tak bych si řekla, že mám prostě nějakou podivnou spojku v mozku a nechala to být. Ale ono to jde mnohem dál. Jde o to, že já prostě vím, že můj mozek zvládá podivné věci. Netradiční. Nechala bych se i pozorovat ve spánkové laboratoři, jenže nevím, kdy přesně to přijde – to by mi někdo musel navrhnout, že mě tam nechá zadarmo spát každou noc dva měsíce.

Jde totiž o to, že se mi kříží to, co se mi zdá, nejen s právě probíhající realitou, ale i se sny druhých lidí.

Opět je zde možná argumentace, že pokud s někým trávíte hodně času a přemýšlíte podobně, mohou se vám zdát sny s podobným tématem. To je fér a rozumím tomu. Ale povím vám, co se mi třeba stalo.

Často se v noci vzbudím a jsem třeba hodinu, dvě vzhůru. I Matýsek to tak má. Jednou jsem se vzbudila asi ve čtyři ráno, a viděla jsem, že je Matýsek vzhůru. Když jsem se ho zeptala, co se děje, řekl, že nic moc, že jde zase spát. Že se mu zdálo něco divného. A potom zase usneme. Více slov si nevyměníme. Dny trávíme odděleně, on v té době byl učitel a jezdil po Praze, já chodila do školy a pracovala v kanceláři.

Když ráno zazvoní budík a my pak snídáme, poprosím ho, aby mi řekl, o čem se mu v noci zdálo. Podívá se na mě a začne mi vše popisovat. Jenže to není třeba. Protože já úplně přesně vím, jak to bude pokračovat, co se bude dít a jak to dopadne.

“Ale to je motiv, který se mi ve snech opakuje z dětství,” říká mi nevěřícně, když mu to dopovím s akváriem se želvou, v kterém se najednou objeví dvě želvy a zaplňuje se vodou. Já v životě předtím želvu neměla, ani se mi o nich nezdálo. Tohle je premiéra. Matýsek mi o tom snu nikdy předtím neřekl. Já si ho prostě prožila. A v následujících měsících se mi to s ním děje pravidelně.

Někdy se mi zdají velmi intenzivní sny. Tak moc, že můj mozek začne naprosto vibrovat a dějí se šílené věci. A to bych právě chtěla vidět v té laboratoři, jenže nedokážu odhadnout, kdy to přijde. Většinou to vím už večer: zhoustne atmosféra, kočky začnou vyvádět. A pak buď s někým zase “sdílím”, nebo prožívám věci jen těžko popsatelné, ve stavu, kdy můj mozek maká o sto procent víc.

Podotýkám, že se nejedná o spánkovou paralýzu. O té mám nastudováno dost a dost. Nejde o to, že se nemohu probudit, že se kolem mě producírují černé postavy, že mám problém se pohnout, že cítím úzkost. A vím to přesně, že tyhle stavy nejsou spánková paralýza, protože i se spánkovou paralýzou mám celkem bohaté zkušenosti – a tohle je prostě jiné.

A většinou právě ve spojení s těmito podivnými místy a podivnými domy.

Vrátím se okruhem k domu mé babičky a dědy. Můj táta to má podobně. Taky zažívá tyhle sny a podivnosti. Třeba vyprávěl, jak se v jeho pokoji přestavovala střecha, kde byly jaké trámy a jak to vypadalo, a jak na něj dělníci mrkali. Ale údajně si to teda pamatovat nemohl, protože to proběhlo léta před tím, než se vůbec narodil. Mohou se předávat vzpomínky a myšlenky? A musí se předávat jen geneticky, nebo to jde i jinou, podivnou cestou, kterou zatím nikdo nevysvětlil?

Já se do toho domu taky často vracím. V různých životních obdobích tam dělám různé věci. Poslední asi dva měsíce jsem tam chodila přehrabovat se v knížkách a hledat. Vlastně ani nevím, co přesně, ale věděla jsem, že tam něco je. Že si tam moje babička schovala nějaké cenné listiny, jsem se dozvěděla až po asi půl roce těchto snů letos na Vánoce. Ty sny ale skončily před Vánoci, kdy jsem v jedné z knih našla papírek se vzkazem napsaným podivnou gramatikou (což je ve snech naprosto normální), který mi řekl něco ve smyslu “A teď se rozlož.”

A já se zlomila v pase, vystřelila vzhůru, začal mi vibrovat mozek a viděla jsem zase podivné obrazce, věci, všechno.

 

A pak se NT diví, že máme problémy spát. 🙂