„I’ve loved you since forever. //Mám tě ráda odjakživa.

Before birds flew over rainbows, //Déle, než co ptáci létají přes duhu,

And monkeys swung on trees. //opice se houpou na stromech

Before the sun rose in the sky //než vychází slunce

And honey came from bees. //a máme od včel med

Before the moon lit up the night //Déle, než vychází měsíc

And elephants wandered free //a sloni se volně prochází

Before otters swam together //déle, než spolu plavou vydry

And rivers reached the sea. //a řeky ústí do moří.

Waiting for the day our stars would cross //Čekám na den, až se naše hvězdy setkají

And you and I turned into we. //a ty a já se proměníme v „my“.

Budeme si adoptovat miminko. Už jsme prošli všemi testy, návštěvami doma, vším, zbývá nám podepsat finální papíry. Je rozhodnuto. Jsme na čekacím listu.

Celý proces trval téměř rok. Bylo velmi složité během procesu sledovat mnoho neurotypických párů, protože říkali věci, které pro mě bylo někdy těžké poslouchat, ale zároveň bylo velmi veselé sledovat jejich transformaci. Zezačátku se někteří z nich trápili, jestli „budou schopni někdy přijmout dítě, které není jako oni“. Někdy to, v trochu pozměněné formě, slýchám u rodičů autistů.  

„Čeho se u adoptovaného dítěte potenciálně bojíte,“ ptali se nás. „Toho, že nebude jako já, že nebude vypadat jako my, nebude povahově jako my,“ znělo mnoho odpovědí. Nebude. Ale ruku na srdce: je to tak nutně u biologického dítěte? Jste vy takoví, jako jsou vaši rodiče? Proč si tyto otázky nekladou i biologičtí rodiče třeba neurodiverzních dětí, před tím, než se jim narodí? Tolik otázek a tak málo odpovědí.

Já se naštěstí setkala s hromadou lidí, kteří během intenzivní práce došli k tomu, že samozřejmě, že to dítě nebude jako my. Ale to je v pořádku. Být jiný je totiž v pořádku.

Když se narodí neurodiverzní dítě neurotypikům, mají s tím často problém. Chtějí, aby jejich dítě bylo „nějaké“. A co neurodiverzní. Vlastně jakékoliv. Třeba stačí, když Vám syn řekne, že je gay, nebo že třeba jenom nechce jít na doktora, tak, jako byl doktorem už tatínek a dědeček, protože ho to prostě nebaví.

Někteří mají pro mě nepochopitelnou potřebu mít děti proto, aby vytvořili své miniklony, ideálně ještě vylepšené, bez chyb, dokonalé bytosti, které dosáhnou všeho, čeho oni v životě nedosáhli.

 V tom (a v mnoha jiných věcech, samozřejmě) je adopce nádherná. Poskytne rodičům prostor na to konfrontovat všechny své černé díry, problémy a strachy, a pokud je přípravka vedená dobře, tak, jako byla ta naše, nakonec dojdou všichni k tomu, že nejdůležitějším principem na světě je přijímat, (ne tolerovat, ne „mít povědomí o, ale PŘIJÍMAT) veškerou odlišnost.

Pro mě je vlastně existovat dneska už jedna velká oslava a párty. Veselost. Několikrát jsem řekla na všech setkáních, že je pro mě absolutně nejdůležitější to, aby byla doma legrace, abychom se zasmáli, abychom slavili a abychom se cítili dobře – a prostě žili dobrý, spokojený a, pokud možno, aspoň trochu čestný život.

S každým během celého adopčního procesu jsem se zasmála. Od sociálních pracovnic, které přišly domů kontrolovat, jak to u nás vypadá, přes tři psychology až po paní z pražského magistrátu. Brečela jsem smíchy potom, co k nám přišel na návštěvu další psycholog a my ho prostě ze srandy vzali na procházku do zooparku asi pět kilometrů od nás pěšky, protože řekl, že nikdy v životě neviděl na vlastní oči kance, a my tolik chtěli tím procesem projít, že jsme s ním šli celým tím bahnem, ujišťovali jej, že je to v pořádku (a že taky bylo) a nakonec jsme viděli tři prasata žrát jablka.

Dokonce jsem se během celého procesu naučila uklízet tak, že v jeden moment byly doma jen asi 3 kočičí chlupy. Lepší to nikdy nebylo a pravděpodobně asi ani nebude. Dokonce jsem doma měla kafe a neměla jsem doma víno. Začala jsem věštit z cikánských karet a pouštět všechny emoce ven.

Nechci to vůbec zlehčovat. Nebylo to snadné. Byli i tací, kteří neprošli. Ten proces byl vlastně celkem dost přísný, ale šlo hlavně o to být v pohodě, veselé mysli a brát vše s nadhledem. Protože to se, pravděpodobně, nejvíc hodí, až vám jednou zavolají, že máte malé dítě.

Celý proces člověka hodně srovná. Mám pocit, že jsem zestárla o deset let. Člověk musí vzpomínat na své dětství, na různé modely chování, které se u něj doma objevovaly, zpracovávat je a těžit z nich to nejlepší.

Samozřejmě, že se taky bojím. To napíšu otevřeně. Ale bojím se asi jiných věcí.

Bojím se toho, abych někdy nesklouzla k tomu, že bych se snažila své dítě přetvořit moc k obrazu svému.

Protože vyrůstat s odlišností, být jiný, to je u mě vlastně absolutní norma. U mě v práci, mezi přáteli, v domácnosti, se mísí kultury, odlišné psychologie a světové náhledy, jazyky i kuchyně. U mě je být jiný normální. U mě je normální běhat, mávat rukama a zpívat hloupé písničky.

A proto bych Ti chtěla některé věci zde, veřejně, ještě předtím, než se setkáme, slíbit.

Až se naučíš číst a zjistíš, že něco z tohoto nedodržuju, udělej mi, prosím, to samé, veřejně mě poniž a vyválej v bahně, protože si to nezasloužíš.

Slibuji Ti, že nikdy nikam nebudu vystavovat žádné fotky nebo jiné záznamy Tvých citlivých momentů.

Slibuju taky, že si nikdy nebudu stěžovat na svůj úděl, na to, jak „je to s Tebou těžké“ a „jak by bylo lepší, kdybys byl/a X, Y nebo Z.“ Protože to tak není. Nikdy to tak není.

Slibuju, že budu vždycky pro srandu, ať se děje cokoliv.

Slibuju, že využiju všeho, co jsem se naučila, pracovně i osobně, aby ses vždy cítil/a dobře.

Slibuju, že udělám všechno, aby doma bylo opravdu doma.

Slibuju, že Ti časem pomůžu najít vlastní identitu, to, kým jsi, odkud a proč, i když to nebude lehké. To není u žádné odlišnosti, ale z vlastní zkušenosti vím, že výsledek pak stojí za to – to Ti nemůžu upírat.

A naposledy to největší a nejdůležitější – slibuju, že nikdy v životě svého rozhodnutí nebudu litovat a vždy to pro mě bude jedno z těch nejlepších, jaké jsem mohla udělat.