Dig in, dig in
I’ve started myself a nice little home
Give in, give in
The more I learn, the less I know

Doubt
Just let me go to the unknown
I’m drifting, drifting away
Do you ever want to be on your own?
Drifting, drifting away

Felix Cartal a Ophelia K. jsou autoři mé oblíbené verze Drifting Away. Obecně jsou tyhle saxofonový písničky častou součástí kompilací od La Belle Musique (mixtape), které vždycky ráda poslouchala v Modřanech Barborka. Drifting Away. To přesně teď dělám.

Už ani nevím, kolik je to dní. Musela jsem hrozně, hrozně zpomalit. Vlastně mi připadá až neuvěřitelný, co všechno jsem předtím stíhala, ale hlavně s kolika lidmi jsem za den mluvila.

Moje prvotní reakce na celou situaci, klasická kompenzace úzkosti, byla, že jsem si načetla úplně všechno k dané problematice, co se načíst dalo. Tím většinou strach porazím, potlačím, když mám všechna data k dispozici. Denně sleduji grafy na datawrapperu, porovnávám vývoj v různých zemích, dělám si pomyslné statistiky. Koukala jsem na každou tiskovku, očekávala každý report, protože mě to mohlo doposunout blíže k řešení.

Ne, neděsím se nemoci. S nikým starším v Praze do styku nepřicházíme, vlastně jsme jen sami doma. Nikoho jiného jsem už skoro deset dní neviděla naživo. Víc se děsím toho propadu „do mého mládí“.

Paradoxně mi připadá, že je mi zase šestnáct. Uvědomuji si každý den víc a víc, že mám hromady a hromady koníčků, které můžu dělat doma. Na první pohled je to skvělý. Kreslím jako smyslů zbavená. Koukám se na filmy a seriály. Včera jsem koukala, jakou videohru bych si zase pořídila na Switchi. Můžu pracovat, přes týden, což mě baví – naštěstí, na rozdíl od mnoha ostatních, se mě osobně tato krize nedotkla finančně.  Ale pracuji už výhradně jen z domova. Chodím na dlouhé procházky, dělám si výšlapy na místní kopce a koukám se po mrtvé krajině a ulicích, kde nikdo není.

A stejně, jako v těch šestnácti, mě mrzí, že vím, že mám někde hromadu kamarádů, s kterými bych se o toto vše chtěla dělit, ale z nějakého důvodu nemůžu. Naštěstí to vypadá, že tady už to bude jen měsíc, možná pár měsíců, ale nebudou to roky a roky, jako to bylo, když jsem chodila na střední. Ale stejně je to až zvláštně nepříjemné, když v pátek večer chatujeme místo toho, abychom se viděli. Připadá mi to až nefér. Dokud jsem nevěděla, jak fajn to je, s někým někam chodit, tak mi to tolik nechybělo. A teď si připadám jako dítě, kterému někdo vzal lízátko. Ale zároveň musím být rozumná a nezbláznit se, není to napořád.

Na druhou stranu si někdy říkám až téměř škodolibě „konečně ostatní ví, jak mi bylo, když jsem nikam a s nikým nemohla.“ Což je strašný. A já to tak cítit nechci.

Bylo docela vtipné, jak jsme se snažili za každou cenu si užít všechno, dokud jsme ještě mohli.

Třeba když zakázali akce nad 100 lidí a nám zakázali tím pádem akci na Tibet, tak jsme šli alespoň na malý pubkvíz a tam jsme s Amnesťáky seděli. Skončili jsme třetí a bylo to super, Kuba nám ukázal legrační čínskou propagandistickou písničku „Two Sessions“ a tak.

Další den řekli, že zakážou hospody, že budou jen do osmi do večera. Tak jsme ještě po práci s kolegy šli na pizzu, seděli jsme tam třeba jen do devíti, z principu věci, dala jsem si deci vína a aglio olio a šli jsme domů.

Pak řekli, že zavřou restaurace a že ani my už nemáme v pondělí asi chodit do práce. S Jirkou jsme si smutně posteskli, že se do hospody, kterou nám měli otevírat kousek od práce po „rekonstrukci“, asi nějakou dobu fakt nepodíváme. Tak jsme si šli dát aspoň poslední oběd v klasické jídelně.

Pak se začalo schylovat obecně ke karanténě. Šli jsme k Jarovi domů na malou návštěvu ve čtyřech, protože bylo jasné, že brzo už to nepůjde. Doteď se směju, když si vzpomenu na opilého Jara v Lidlu, večer, jak jde platit ke kase, v ruce má tři pálenky a najednou se mu rozsvítí oči a vykřikne na Danku

„Dana! Eště múku nemáme.“

A ta nejhorší procházka byla, když jsme šli předminulý víkend a absolutně jsme nevěděli, jestli nám nezakážou vycházet vůbec. Vzali jsme dva tulipány z květinářství, které muselo zavřít, tak je nabízelo zadarmo na ulici, že budeme mít doma aspoň čerstvé květiny. Naštěstí to dopadlo pravděpodobně dobře. Procházky (zatím) nezakázali a křivka se zplošťuje.

Vždycky je to tak, že když jsem úzkostnější, sklouzávám do rutiny. Teď jsem přišla o veškeré své jarní plány a vůbec nevím, které z nich se naplní a které ne. Většina z nich ne. To je velký zásah do života každého. Natož do života někoho, komu flexibilita v běžném světě činí velké potíže. Mně se v posledních měsících velmi dařilo být flexibilní, chodila jsem na neplánované akce, různě jsem se objevovala a zase mizela, kde se dalo. Ano, je to bizarní, ale je to tak – autisti nepotřebujou rozvrh, ale stabilní okolí.

A najednou je pryč. A já padám do rutiny. Rozvrhů. Vlastních myšlenek, které mě dohání k šílenství, které se cyklí a hromadí a já je musím odfiltrovávat. Každý den dělám to samé, ale jinak, každý den musí mít nebezpečnou strukturu, která, když se pokazí, tak mě to rozhodí jako dítě.

Tak snad to brzo skončí. A ono to vypadá, že ano. Tak si držme palce, ať nezešílíme. 🙂