Vracím se zpátky do práce. Zpátky do rytmu. Zase mezi lidi. Umýt si vlasy. Hezky se obléct.

Dnes vám napíši jen krátký článek, protože vás chci pozdravit a zároveň se v tom „probouzení se“ neutopit.

Na některé věci jsem už úplně zapomněla. Před pár dny jsem byla v práci poprvé a namalovala jsem se. V zrcátku jsem se už téměř nepoznala. Všichni vypadají trochu jinak, zvláštně odpočatě, v zenovém rytmu, ale zároveň trochu i ve stresu, protože se všechna kolečka zase rozjíždí.

„Třináctý dodatek ke smlouvě ti ale udělat nemůžu,“ říká mi Jirka.

„Proč ne?“

„Podívej se na americkou ústavu.“

Směju se. Třináctý dodatek je zrušení otroctví. Některé věci se prostě nezmění.

Užívám si, že se můžu zase vrátit mezi lidi. Bohužel nám odchází skvělá stážistka Zuzka, tak jí uděláme rozlučku. Protože se hospody v jedenáct zavírají, sedíme u řeky až do svítání, posloucháme písničky a všechno je skoro jako dřív.

Skoro.

Chtěla bych se vám teď předem omluvit, protože v následujících týdnech budu psát nejspíše méně. Budu opět každé ráno cestovat do práce, ale zároveň chci stále cvičit svou jógu a chodit na vycházky a ledové koupání do řeky. S Barborkou jsme začaly s výbornou cvičící cestou a teď se zvládáme koupat i v deseti stupních. Mým tajným snem je dotáhnout to až do lednového koupání, ale uvidíme. Taky pořád chodím na své výšlapy.

„Nám už je všechno úplně jedno, z nás se stali úplní chlapi,“ říká mi Barborka a já se smíchem souhlasím.

Ale hlavně: budu psát něco jiného, někde jinde. Zatím si to ponechám jako tajemství, které vám však určitě ráda brzy odhalím.

Je zvláštní, jak se všechny mé „rituály“ posunuly. Z hromady poznámek, které jsem si psala na postity v kanceláři, se staly pravidelné vycházky a jógová cvičení. Z pravidelných časů na oběd se staly pravidelné ponory ve Vltavě.

Připadá mi, že duben byl jeden dlouhý den. A květen byl druhý. Bylo pro mě hrozně zvláštní vrátit se pomaličku k některým svým starým zvyklostem. Nedokázala jsem dojíst oběd v thajské restauraci, kam chodíme v práci. Porce na mě byla moc velká. Pracovní stůl mi připadá obrovský. Nosit boty mi připadá divné. Všude je spousta světel a zvuků. To u nás na vesnické Zbraslavi tolik nemáme.

„Tak ale gauč jsi zalepila dobře,“ zhodnotila jsem po nástupu zpět do kanceláře nafukovací gauč, který Esterka propíchla a pak se jej pokoušela zalepit. I po dvou měsících v kanceláři zůstal stále nafouklý.

Připadá mi, že jsem se rozpustila ve vzduchu a teď se snažím postupně slepit zpátky.