Nestíhám absolutně nic. Nechápu, kam se podělo léto.

Nestíhám tolik psát ani sem, ale věřím, že se na mě nezlobíte. Přeci jen vám píši knihu! A užívám si toho, že mám úžasné dítě. Právě díky němu bylo toto léto to nejkrásnější, jaké se mi kdy stalo.

Rok 2020 je šílený. Momenty naprosté pohody a srandy střídají šílené stresy. Papírování, soudy, školení, kloubení práce s péčí o dítě, nepříjemné zprávy, které se týkají některých mých kamarádů – takže se velmi týkají i mě. Zároveň krásné léto, které celé trávím v přírodě s nejkrásnějším mladým mužem na světě.

Většinu dnů opravdu nemám sílu ani kapacitu řešit něco s lidmi mimo mé nejbližší kruhy. Zároveň si všímám, že se mi čím dál častěji děje to, že se dokáži zastavit. Často pak fascinovaně pozoruji přírodu. Běžně si vezmu dítě a vyrazím ven na několik hodin. A někdy jen sedíme a koukáme na kopce. Jak se z nich paří při dešti. Jak krásně vypadají květiny, když se jim večer už zavírají květy. Jak kouzelná je hladina řeky, když projede loď a na vodě se začínají dělat vlny. Strašně mě těší, že miminko na vše kouká se mnou se stejným nadšením a zaujetím. Uvědomuji si, že pro něj je mnoho věcí poprvé. Chci mu všechno ukázat, vše předat. A nechci, aby mě při tom procesu kdokoliv nebo cokoliv rušil.

Zmírňuji. Zpomaluji se. Asi stárnu.

Zároveň jsem pořád stejná čarodějnice. Plánuji další vymítání ďábla s Barborkou a Týnou. Když jsem byla včera venku s Bárou, šíleně pršelo a my byly domluvené, že se setkáme na Národní. Psaly jsme si:

„Nemám deštník!“

„—záplava sprostých slov—já taky ne! Jdeme chlastat“

„Nemám peníze“

„To nevadí, jdeme, já tě zvu!“

My jsme fakt zvířata. Sedíme v hezkých šatech s našimi 158 a 154 centimetry u baru a já, po delší době bez dítěte, objednávám:

„Tak my si dáme dvakrát zelenou.“

„Hezky,“ pokyne uznale hlavou pan číšník.

Můžeme se smíchy potrhat. Vůbec nás nezná. To ještě neví, že za chvilku se vyvalíme na gauč, který vypadá naprosto nádherně a pohodlně, abychom za moment zjistily, že to je umělecká instalace, která je vyrobená ze dřeva. Je u ní štítek s kontaktem, kdyby si někdo chtěl tuhle krásnou sochu koupit.

„Já tam asi zavolám,“ říká zamyšleně Bára, „že si to koupím do obýváku. A zeptám se ještě, jestli je rozkládací.“

Zároveň už učím smyslu pro humor i své dítě, což mám úplně nejradši. Než šel dneska spát, tak jsme se spolu asi půl hodiny jen smáli. To je fakt to nejdůležitější, co se na světě může dít, když se vaše dítě směje.

Doma si z něj pořád děláme srandu, že je vlastně velmi ceněný konzultant a pojmenovává různé firmy a restaurace. Třeba u nás máme restauraci, která se jmenuje Babá, tak jsme se shodli na tom, že si pravděpodobně pozvali naše miminko, které jim za tučnou výplatu navrhlo tento název. Nebo Ába zámečnictví, které jsme někde viděli. Už se mu daří celkem úspěšně slabiky i náhodně kombinovat, takže mám o další radost postaráno.

Nejradši je říkám po něm, což mu přijde z nějakého zvláštního důvodu fakt vtipné. Ale mně vlastně taky. Tak vymýšlí bizarnější a bizarnější kombinace.

„We really make everything talk,“ slyším jen doma. Je to tak. Všechno pořád ponoukám, aby vydávalo nějaké zvuky. Nejvíc s námi doma mluví kočka Bifina.

Když jsme v sobotu byli i s dětmi na  running sushi, Midgey se mě zeptal úplně vážně:

„Můžeš mi prosímtě něco říct?“

„No?“

„Jak jako vymítáte toho ďábla?“

Směju se. Pálenkou. Niveou. Řekou Ohří. Trochu přemýšlím, jestli bych nechtěla vymítat autismus. Ale spíš bych ho asi chtěla vmítat. Mám ho ještě málo.