Mám citlivé smysly. To někdy vede k tomu, že si přeju divné věci. Už jsem se naučila o takových přáních moc nahlas nemluvit mezi cizími lidmi, protože se na mě dívají skrz prsty, smějou se tomu a říkají si, že to nemůžu myslet vážně, případně si řeknou, kde na to chodí?

Přála bych si vjet do kořenícího válce na brambůrky ve firmě Bohemia Chips, aby mě to tam pokořenilo, já se dvakrát pomalu potočila a pak měla všude tu slanou příchuť na brambůrky a vyjela bych na páse s ostatními brambůrky.

Přála bych si mít v kapse přenosný kočičí nos, abych na něj mohla sahat a koukat na tu texturu a na ty maličké drobné chloupečky nad ním a tu kočku by to neotravovalo. Nebo mít maličký psí nos a zkoumat ty chrupavky, které má pes v záhybech nad nosem, člověk je tam nemá a má nos promáčklý, ale psí nos je má a psům to nevadí, když je zmáčknete jednou, ale nedělejte to stokrát, to už ho trochu rozčílí. A mně to zase ponechá prázdné ruce.

Chtěla bych se jednou na sluníčku spálit, aby se mi pak loupala kůže. Ale ne v takových těch malých částečkách, chtěla bych se z ní svléknout celá jako had.

Přála bych si obrovská měkká sluchátka na uši, která by se mi přitlačila k hlavě a já bych nic neslyšela v metru ani v tramvaji krom hudby. A ta sluchátka, i když by měla obrovský přítlak, by mi netlačila na brýle. A byla by nezničitelná, protože já všechno vždycky zničím, i když vůbec nechci, sluchátka se mi zašmodrchají a přestanou hrát a mně je to pak líto a nemůžu skoro cestovat.

Přála bych si mít obrovskou těžkou peřinu na spaní, která by ale nebyla z peří, aby kvůli tomu netrpěla zvířata. Chtěla bych, aby měla i automatické odvětrávání, aby mi nikdy nebylo moc teplo, ale ani moc zima.

Chtěla bych mít vespod dlaní kočičí měkké polštářky. Černé. I na chodidlech. Pak by se lidi ani tolik nedivili, že tolik chodím po špičkách, kočky přece taky chodí po špičkách a nikdo se jim nediví. A vypadají při tom moc hezky. A navíc by to bylo hrozně příjemné. Vždycky si říkám, jestli to kočce taky přijde tak úžasné, když sama sobě sáhne packou na druhou packu a cítí ty měkké polštářky.

Přála bych si mít takovou obrovskou podpěru, která by mi držela rovně záda. Bylo by to jako věšák na kabát na kolečkách, všude by za mnou jezdil a já bych o něj byla opřená, nemusela bych se vůbec namáhat a on by mě takhle držel.

Přála bych si mít doma pytel keramické hlíny, do které bych mohla jen tak krájet nožem a vdechovat přitom tu její vůni. A taky bych chtěla, aby vůbec nevysychala, aby pořád měla tu mazlavou konzistenci a divnou vůni, jako když člověku odchází rýma.

Přála  bych si, aby lidi nosili takové hadry, jako to bylo navrhováno různými umělci za první republiky, kde používáte vaše tělo jako výrazový prostředek. Aby měl na čele zelený pásek člověk, který si chce s ostatními povídat, aby červené kolo na prsou znamenalo ,,nechte mě být a nesahejte na mne“… A chtěla bych, aby všichni lidi rovnou řekli, co od vás chtějí. Aby řekli, ahoj, přidám si tě do přátel a to znamená, že budeme kamarádi, a to znamená, že si minimálně jednou týdně napíšem a jednou měsíčně spolu někam zajdem.