Malba zrzavé holky a malých zvířátek u ohně v jeskyni v noci.

Nebinarita

Tak jo. Rozhodla jsem se napsat článek o nebinaritě, protože si myslím, že se k AS velmi často pojí.
Spíš naopak, neznám moc -původně jsem si myslela, že sem napíšu jen holek a oni jsou to i kluci-kteří by mi řekli, já se tak dobře cítím ve své genderové roli, to je neskutečné, jak je to fajn.

Holky s AS prostě nejsou typické holky.
Kluci s AS prostě nejsou typičtí kluci.

A společnost od vás očekává, že budete mít rády dýchánky u kávy v nákupním centru, že budete rády řešit oblečení a mejkap (což teda mě zrovna to oblečení baví, ale spoustu dalších lidí s AS ne), že budete rády řešit jako malé soudobé popové hvězdy, nejlépe všechny, a že půjdete na koncert, abyste obdivovaly toho hudebníka, ne tu hudbu, a že si budete hrát s panenkama a že pro vás jsou ty růžové hračky v obchodě.
A od kluků zase očekává, že budou mít rádi sport a budou chodit do hospody s kámoši a jezdit na čundry a budou je bavit auta a budou hrát videohry a rozumět technice budou mít svaly a posilovat a budou se ve škole spíš flákat a budou poslouchat nějakou pořádnou tvrďáckou hudbu, a vůbec umění jinak se budou posmívat spíš.

A naopak, kluci zase nesmí dělat to, co dělají holky.

Moje dětství bylo prakticky založené na tom, že jsem hrála videohry. Sedávala jsem celé dny u počítače a hrála jsem donekonečna strategie a japonská RPGčka. Ani ne střílečky, ani ne žádný růžový hry pro holky.
Pamatuju si, že když jsem byla malá, měla jsem stavebnice i vláčky, ale i panenky. Stejně mě nejvíc bavilo si hrát se sítkem do odpadu.
Když mi bylo šestnáct, tak sem si místo windowsů nainstalovala na svůj starý počítač linux a fungovala na něm.
Když jsme žili s Kristiánem spolu, byly naše role absolutně prohozené. Já chodila do školy, spravovala doma počítače, plánovala a analyticky dělila čas a on doma vařil, pral, pekl, uklízel.
A přitom jsem ráda nosila sukně. A šaty.
Ale zase mám dny, kdy bych si je na sebe nevzala a kdy se mě absolutně nechce líčit a upravovat se a vypadnu ven klidně v nějakých volných kalhotech, vytahané mikině a neučesaná a vůbec mě to netrápí. A lidi koukaj na ten kontrast a jde vidět, jak se sebe sami často ptaj, jestli to je ten samej člověk.
Jím jako dřevorubec, v pohodě sama spořádám celou pizzu a obecně víc než půl kila jídla na jeden zátah, i když mám sama tak padesát kilo.
Já si se svými kamarádkami nadávám a mluvím sprostě jako dlaždič. A když jednám s lidma, tak vlastně nějak vůbec nerozlišuju, jestli je to muž nebo žena. Vlastně je mi to úplně jedno. A tak nedělám rozdíly mezi kamarádkou a kamarádem. Proto to u mě může často i fungovat, což ostatní holky nedokážou, bavit se s klukama bez sexuálního podtextu. Oni jsou často zezačátku překvapení, ale pak zjistí, jak přemýšlím, a že jsem vlastně takovej mezistupeň mezi klukem a holkou, a vezmou mě mezi sebe. U holek to je snazší, protože vypadám jako holka, samozřejmě, ale zase je pak snazší, aby se na vás vykašlaly, protože se nechováte podle jejich představ.

Možná i proto mám tak ráda Báru. Protože to má vlastně hodně, hodně podobně.

S Bárou jsme si povídaly jednoho dne o genderových stereotypech a o tom, jak se klukům odmalička cpou auta a vláčky a tak. Bára se rozohnila:
,,No JÁ to teda takhle rozhodně mít nebudu. Moje dítě budu oblíkat přesně naopak, kluka do růžové a holku do modré, budu jim cpát ty opačné hračky, a pak, až vyrostou, tak budu hrozně zklamaná, když se neukáže, že to jsou vlastně transsexuálové. Tak se naštvu a řeknu jim:,,Tak když nejseš transka, tak budeš aspoň gay!!“
Což je samozřejmě děsně přehnaný a obě jsme se tomu smály, ale myslím si, že by dětem vůbec neuškodilo, kdybychom je oblíkali do fialového a žlutého a nechávali si děti hrát třeba s těmi sítky do odpadu. Pro mě by to bylo ideální. Já jsem o sobě jako malé dítě, třeba tak kolem tří let, mluvila sem tam i v mužském rodě.

Myslím, že to je ,,problém“, který plyne z toho, že holky s AS prostě přemýšlí mnohem konkrétněji, cíleněji a hlouběji než obyčejné holky. Pak se některé záležitosti, jako je třeba gender, vlastně stírají. Já rozhodně nejsem typická holka, ale zase se vůbec necítím jako chlap. Kdybych si mohla vybrat z každého trochu, tak by to bylo ideální a nejlepší. A já jsem si vlastně už vybrala. A je to dobrý.
A moc mě překvapilo, a vlastně i potěšilo, že to takhle maj i lidé, kteří AS nemaj. Já už to brala jako nějakou zvláštnost jen typickou pro AS, a ono to tak být vlastně vůbec nemusí.
Existují totiž i nebinární lidi bez AS!

Ale rozhodně si myslím, že by to chtělo nějaký větší výzkum. Pohlaví je taky spektrum, stejně jako AS. A myslím si, že AS se často hodně překrývá s nebinaritou. Snad jsem nepotkala člověka s AS, který by v sobě neměl nějaké prvky nebinarity. Není to, že se občas cítíte jako chlap. To asi zná každý. Jde o takovou tu systematickou neutrálnost, kterou v sobě prostě máte.

Já jsem spokojená. Se svým tělem, se svým vzhledem. To ne že ne.
Je fakt, že mám v obličeji rysy britského chlapce, jak mi bývá z legrace říkáváno (můj dlouhý obličej a absence jakýchkoliv tvářiček), ale to mi absolutně nevadí. Spíš naopak.
Takže..co jsem to chtěla říct.
Jo, necpěte dětem ty hračky a klidně kupte synovi kočárek, když si ho bude přát! (A nemusí být o nic míň syn. A i když nebude, tak je to furt vaše dítě. Takže nazdar!)