Je spousta věcí, která mě na neurotypické společnosti unavuje.

Neskutečně mě unavuje celý proces hledání si partnera (na to jsem vlastně rezignovala ještě předtím, než jsem si nějakého někdy vůbec našla, podotýkám se smíchem). Je to celé obrovská hra, asi největší a nejsložitější, jakou jsem u lidí poznala. Flirtování, balení. Je v tom soutěživost. Nikdo neříká přímo, co si vlastně myslí. Známá vám jeden den řekne, že o někoho nemá zájem, abyste zjistili druhý den, že spolu začali chodit. „Přemluvil mě.“ 

A ještě v tom figuruje chemie, naučené a spontánní fráze, ve vzduchu vás strašně tlačí to „očekávání“ druhého člověka – jak se máte chovat, že se máte usmívat, co máte říkat….(přeloženo do mé řeči: že „správně“ nemáte pobíhat a mávat rukama, ukazovat druhému barevné kamínky, nadšeně líčit půl hodiny, jak děláte cheesecake)…Na schůzkách cítím úplně nejvíc ze všech sociálních situací střet s tím, co po mně společnost „chce“, a s tím, jaká doopravdy jsem.

Ale protože je potřeba trochu nadhledu, povím vám své vtipné příhody z různých schůzek.

Z jedné své schůzky si vlastně nepamatuju nic jiného než jeho příšerně těžký parfém. Vonělo po něm naprosto VŠECHNO. Navíc to byla taková macho vůně, citrusy. Když přišel, tak jsem nevěřícně koukala. Mám strašně citlivý čich. A ten pán se mi nelíbil. I když byla na místě dost velká zima, otevřela jsem během schůzky asi všechna okna a nekonečně dlouho z nich koukala a prohazovala neutrální fráze. Dodneška bych ten parfém nedokázala ani vidět koutkem oka.

Jindy jsem se líbila někomu, kdo byl sice moc milý a hodný, ale mě tolik nepřitahoval. Začal si s mojí kamarádkou, aby byl ke mně blíž. Já chodila s Kristiánem, čerstvě, na nikoho jiného jsem si ani nevzpomněla. Skončilo to pohádkově. Ale nekonvenčně. Udělal pro mě takové drobné gesto – nechal rodičům vyměnit za nová všechna okna v baráku, protože to potřebovali (pracoval v té firmě), s velkou slevou. To mě pokaždé pobaví, když si na to vzpomenu.

Jednou jsem šla k někomu vlastně jen tak spontánně domů, že mě pozve na film. Kluk. Pozvat na film. Unaveně jsem čekala nějaké trapné slaďárny nebo něco hrozně normcorovýho. Pustil mi Panique au Village. (francouzský animovaný absurdní film, kde bydlí v jedné vile Kůň s Indiánem a objednají koňovi k narozeninám jako dárek gril, ale omylem zadají, že chtějí přivézt deset milionů cihel místo desíti nebo tak něco, takže Kůň nemůže dojet domů VE SVÉM AUTĚ, KDE SI POUŠTÍ VYPÁLENÁ CÉDÉČKA, protože celá cesta je zablokovaná kamiony s cihlama).

Taky jsme spolu tři roky chodili a žili.

A nedávno mi napsal někdo, s kým taky stojí za to si povídat, že se mu o mně zdálo. A že v jednom momentě jsem musela utíkat před jeho přítelkyní. A ŽE K TOMU HRÁLO IŠIEL MACEK DO MALACEK. A že má tu písničku fakt rád, ale jenom jednu verzi, kde jsou trubky. Že si kvůli tomu platí spotify.

A teprve nedávno mi došlo, že není vlastně vůbec nic špatného si přiznat to, že tak úplně nějaký vztah nehledám. Mě nikdo „normální“ milovat nedokáže a já hlavně už ani nechci, aby mě někdo takový miloval. Já vždycky chtěla dítě (což byl důvod, proč jsem se hrnula do mnohých vztahů a doufala, že to vydrží dost dlouho na to, abych to dítě měla), a došlo mi, že ho jednou budu moct mít s někým, koho mám fakt ráda. Že je to vlastně mnohem lepší než ho mít s někým, koho potkám na diskotéce jednou v životě, nebo s někým, s kým tři roky chodím, každý den se přetvařuju, a pak unaveně zjistím, že už vlastně nemůžu dál. Protože pak to pokračuje zase doma. A ještě často zjistíte, že ten druhý vás vůbec nemá rád, vlastně ne tak, jak chcete vy. A že se nebudu muset trápit jenom pro ten konvenční obraz, když existují lidi, s kterými můžu trávit celé dny, týdny, měsíce, roky, a nezačnou mi lézt na nervy.

„To dítě bude jednou hrozně milované,“ říkala mi Týna dojatě ve škole a já se hrozně smála. Týna, která je tak drsná a mluví s každou pokladní tenkým hlasem.

Jojo, slyšíte dobře. Ve škole. Začaly jsme s Týnou chodit zase do školy. Vrháme se do toho po hlavě, i když jsme obě byly před rokem naprosto vyhořelé. Nicméně jsme začaly chodit do jiné školy. Já už nemohla dál sedět nad nekonečnou abstraktní hordou knih, která se nedá přečíst, já chtěla dělat něco hmatatelného, exaktního, užitečného.

Na zápise jsme málem umřely smíchy, protože nám celá budova připomínala resort na dovolenou. Balkonky u učeben. „Tam si dáš na přednášce mojito, roztáhneš lehátko a paraple, když už nemůžeš, a přiběhne přednášející a zeptá se, jestli si nedáš frapučíno,“ řehtáme se s Týnou. „Kde je tady bazén?“ ptá se v moderní prosluněné kantýně, kde si můžete dát těstovinový salát a ne smažený sýr se smaženým řízkem a hranolkama a smaženým vším s majonezovým salátem. Když vidíme někoho, jak přichází s kufrem, umíráme smíchy.

„Byl na tom zápise nějaký učitel?“

„Ne, tam byl jenom takový…vládce všeho,“ říká zamyšleně cizí holce Týna a já umírám. Už to začíná. Na zápise nesmíme ve frontě stát, tak si ve frontě sednem…

Ale zatím z nás nikdo nebyl tolik pohoršený. Naopak, oni se na nás dokonce USMÍVALI. To bylo tak vřelé a neznámé, že jsme z toho zůstaly celé zmatené.

Když si volíme specializaci, jednotliví lidi se nám představujou a my s Týnou se smějeme, že nám to připomíná volbu z Harryho Pottera, kde si vybírali ty koleje. Tak jdem do Nebelvíru a jako vedlejší frajeřinu máme Havraspár. Filozofie je pro nás už jasný Zmijozel..

„Týno, já si přijdu, jako kdyby mi dal někdo druhou šanci,“ říkám jí, když nám povídají, co nás čeká, a smějeme se.

A vlastně ani nemáme index.

 

A vůbec, koukněte na videa Tranzity, má teď nový!