Tenhle článek se mi píše velmi těžko. Je vlastně dost možné, že ho nepochopí vůbec nikdo, přesto mám nutkání ho napsat.

V poslední době se mi pokazil počítač a pak můj vlastní mozek. Vlastně jsem nemohla spát. Nedokázala jsem se dostat do toho stavu, kdy se vám zdají sny. Vstávala jsem po třech hodinách spaní a nedokázala usnout znova. Nešlo se tam dostat. Kdy se všechno resetuje a zlepšuje. Kdy věci začínají dávat smysl. Přitom tohle většinou vyřeší všechno, můj mozek je samoopravovací. Nešlo mi ani meditovat. Bylo moc těžký vůbec si nasadit a najít sluchátka.

Paradoxně jsem zjistila, že Bára to má úplně podobně. Říkala tomu „existenciální krize“ a říkala, že neví, co chce.

Jenže se nám to včera v noci povedlo.

Začněme popořádku. Bude to trochu magického realismu, ale tak to je v mém povídání správně.

Jedu do školy. Jsem trochu naštvaná a trochu nešťastná. V whatsappu mám asi tisíc zpráv, ale mě zajímá jenom Týna. „Týno, já jsem si  teď myslela, že jde revizor, a ukázala jsem peněženku nějakýmu číňanovi.““Nechtěl ji, jo? Se tu směju.“ „On utek dveřma.“ „Prostě představ si se prostě legitimovat úplně random lidem. Jen tak.“ „Za někým zajít a ukázat mu lítačku. Tady, jo, vidíte?“ „Třeba řidiči se legitimovat. Nebo něčímu psovi.“ „Ježiš to jede jak s hnojem. Já na něj asi zaklepu, aby se mi legitimoval.“

„Paní tady nadává, nechcete se trochu šoupnout? Asi jí řeknu, ať se legitimuje.“

„Já se budu legitimovat ve škole kuchaři.“ „Já lebce na osteologii. Ono jí hodně zajímá, jestli mám platný lístek MHD.“

Ve škole nám začíná jeden předmět za druhým odpadat, naše vtípky se střídají s rozhořčením. „Týno, co budeme dělat, když máme tři hodiny pauzu?“ „Nepůjdeš se mnou do kina na Já, kocour?“ A fakt to hledáme. Jestli to stihnem a tak. Nestihnem. Tak se tramvají vyvezem na Divokou Šárku a nejblátivější cestou si to šinem do mekáče, všichni na nás koukají, proč nejdem normálně po chodníku, a my zpíváme Veď mě dál, cesto má. A pak přijdem, zasmějem se myšlence, že bychom požádaly všechny prodavače o legitimaci, objednáme si hranolky a pití z Týnina slevovýho kuponu a sedneme si k okýnku.

A začneme si povídat.

Řešíme nejspíš i hodně složité věci. Koukáme z okna, jak je všechno šedé, jak prší. Smějeme se tomu, jak Týna v Manufaktuře pouštěla hrozné písničky, dokud kvůli ní nevyrobili plošný playlist. Jak Týna řešila se Šimonem to, že prodal mentálně retardovanému pánovi tarif Evropa. Vážně si povídáme o tom silném pocitu nepochopení a nepřijetí, té naší obrovské odlišnosti. Snažíme se najít, kde v dětství to všechno pramení, nebo jestli jsme opravdu tak jiné od přírody. Jak se člověk musí najít, aby bylo dobře.

A najednou se začnou hrozně trhat mraky a svítí sluníčko.

Jedu domů a po cestě se stavím na procházku na Červeném vrchu. Procházím lesem, ani nevím, kam. Napadne mě, že bych chtěla jít až do Hořovic, jen nemám pití. Jsem tam šťastná, koukám se na stromy, přijde mi krásné, jak to všechno roste, že někde myslí i na mladé lesy, paradoxně mě to dojímá. Odmalička jsem byla ráda v přírodě.

Večer má přijít Bára s mojí nabídkou přespání. Den předtím jsme se smály, že svým uvažováním musíme připadat lidem jako ničitelky štěstí. My se vždycky smějem, ale tím se snažíme přemoci to neštěstí, co v nás je. Teda teď už ne, včera se nám to povedlo.

Začne to nevinně. Chceme si udělat temnou seanci s černou magií, dělat zaříkávadla s bio kuřecím stehnem a tak. Ale nějak to nedokážeme…

Zita přijde trochu naštvaná, ale pak s Bárou řešíme večerníčky, a to se připojí. Nadšeně vzpomínáme na ty, co jsme měly rády, a vyděsí nás vzpomínka na Království květin, které jsme skoro všechny vytěsnily z mysli, protože nám to připadalo jako ta naprosto nejděsivější pohádka na světě. A ona taky byla. Najednou nás ovládne takové veselí.

Když Zita odejde, sedíme i dál u stolu. Patláme se v kravinách. Nejsme schopny zjistit, co vlastně chceme. Bára neví, jestli chce cestovat nebo zůstat v práci, je na sebe naštvaná, že nedokáže být tolik vděčná za věci, které má. Co jí vlastně ale chybí? Není to, že by odjela, velký útěk? A co vlastně chci slyšet já, a proč to chci slyšet? K čemu tím chci dojít? A co musím teda udělat? Proč to musí být tak bolestivý proces? Když to nikdy neuslyším, tak si to musím vyřešit v sobě, jenže to je nemožné, protože nikdy nepochopím, proč to tak je, proč to ten druhý nedokáže…Protože mám tak odlišný myšlení, protože…Ale vždyt třeba od Báry nemám zas tak odlišný cítění, i když třeba plánuju…

Báře najednou zavolá Filip, jestli pojede domů nebo ne. A ona se rozmýšlí. A nakonec řekne, že ne. A ono jde cítit, fakt jde cítit, jak jsme ještě nevyřešily všechno. A že Bára nebude mít papíry do práce a je to trochu svůdcovský krok.

Jsme trochu rozložené. A vlastně nám zase nejvíc pomůžou ti, které máme nejradši. A paradoxní je, že hodně naráz.

„Ty taky hodně ovlivňuješ lidi,“ napíše mi prakticky zničehonic Petr.

A Bára povídá o svém kamarádovi. „Já jsem s ním hrozně ráda, protože má to, co ostatní v sobě nemají. Takové to čisté dobro. Tu pozitivní energii. Když s ním jsem, tak cítím, že každá minuta, kterou jsme spolu strávili, byl skvěle strávený čas. Prostě mě nabíjí. Prostě vím, že…“

We may be hitting on something here.

Deset minut jenom sedíme a koukáme do stropu. Trochu nás mrazí.

„Že by ta odpověď na všechno  byla tak jednoduchá?“

Nemáme žádné víno, žádný alkohol, žádné drogy, žádné omamné látky. Dostáváme se do meditativního stavu, kdy dokážeme nahlédnout věci z větší hloubky. Psychoterapeut se vám ponoří na dno duše, což jsme udělaly navzájem. Ale většinou tam zůstane a dělá drobné opravy. My už jsme tam právě byly a zjistily jsme jako u počítače, že je potřeba pochopit nějaký obecnější problém.

„Co když se cítím tak krásně s lidma, kteří mě dobíjí, a svoje špatné partnery jsem si vybrala proto, že jsem jim to prostě chtěla taky dát, že jsem je měla tak ráda, že jsem chtěla, aby pocítili, jaké to je, když se někdo cítí v klasickém nastavení tak zajímavě, tak složitě, jako já?“ „Co když těm lidem prostě za každou cenu chcem otevřít druhý okruh? Co když chceme, aby si taky vzpomněli na to dobro, co v nich je, a přetáhli je k nám? Ale jako…jaké na to máme právo, proč nás to tak štve, že jsou lidi negativní a zlí? Proč si myslíme, že je zrovna my můžeme zachránit…vždyť my samy na to nikdy nebudeme mít tolik síly.“

Já vím, Báro.

Otevřeme si evoluční biologii. V genetice nikdy nevyhrává nejsilnější ani ne ten, co se nejvíc rozmnožuje. Je prostě pravda, vědecky ověřená, že vyhrává to dobré. Altruistické geny. Ten, který ostatním pomůže se co nejvíc rozmnožit a podobně. Už na genetické úrovni. Ale je to právě věčná válka se zlem.

Ying a Yang.

Měsíc, co dorůstá.

Umění a peníze.

Všechna světová náboženství.

Protony a elektrony.

De ordine a pořádek ve světě.

Vše, co je poznané, je dobré. Musíme odstranit masy nevědomosti a nahradit je láskou. (Jitro kouzelníků).

„Vždyť víš, co se stane, když se setkáme s někým, kdo je jako my. Máme hroznou sílu.“

To je věc, které lidi nevěří. Jak strašně moc dokážu ovlivnit věci, když svoje dobré síly spojím s někým podobným. Sice jsem třeba autista, ale mám takový náboj, že když je nás víc – a nejen autistů, ale prostě podobně smýšlejících lidí – dokážeme hrozně velké věci. Ať už jde o tenhle blog. Ať už jde o psychologické postupy, které jsme s Bárou aplikovaly na některé lidi, kterým se dneska žije mnohem líp. Ať už jde o to, že Hitler prohrál válku.

Šílené je, že to všichni podvědomě vědí, jde o princip, který prochází celým světem, jenom ho nikdo jasně nevidí a neformuluje.

Ve tři ráno brečíme dojetím, že Hitler prohrál válku. Že to funguje.

Jenže oni tomu nevěří, protože tomu věřit nemůžou. Oni to nemůžou chápat. Oni to někde v sobě mají, ale strašně, strašně hluboko. A my lidem musíme jenom pomáhat to vidět, jenže to je tak hrozně energeticky náročnej proces, že na to nestačí jeden člověk, většinou. Někdy jo.

„Tak co máme teda teď dělat?“

„Stejně, že je to řešení tak strašně jednoduchý.“

Nesmíme se nechat vysát. Musíme všichni spolupracovat a pomáhat si. A hlavně, musíme hledat další podobné lidi. Celé je to v kruhu. Vlastně probíhá neustálá válka. Cítíme se, a smějeme se tomu, jak na nějakém náboženském táboře, kde dojdeš prozření. A uvědomujeme si, jak pošetile bychom musely ostatním znít, kdyby nás teď poslouchali. Ale ono to tak je. My chceme, aby ostatní poznali druhý okruh, a je jedno, co tím druhým okruhem je. Podstatné je, že je dobrý, a my jsme tak hodné, že jim ho chceme dát. Ale nesmíme jim dát všechno.

Celý večer si snažím sama sobě dokázat něco, co je pravda, ale na co už jsem málem zapomněla. Což je jenom proto, že mě tvaroval někdo, kdo v sobě právě to „druhé“ neměl… Opačně to taky funguje, a je strašně snadné spadnout, podívejte se na všechny lidi s malým sebevědomím, jak vás vysává, že s nimi dlouho jste, jak vás to tvaruje, když je jich deset a vy jste jedni jediní, jak je prakticky nemožné se z takové společnosti vymanit…

A vždycky, když takhle začnu zapomínat, si musím uvědomit, že…

„Já to musím všechno odpustit, protože teď vidím, že ten člověk nemůže jinak. Že to prostě ze své pozice nedokáže vidět.“

Všichni se nám snaží namluvit, že něco děláme špatně, protože oni nevidí a nedokážou pochopit, v čem by to bylo dobré. Ale my jim to nemůžeme zazlívat, protože oni toho nejsou schopní. My musíme přemýšlet nad způsoby, jak jim to ukázat, ale zároven se tolik nevysát…

Tohle je prostě náboženství, tohle je víra, podle který je třeba se řídit.

Všechny ty věci, který vám vždycky říkaj.

„No jasně, ty máš vždycky pravdu.“ „Všechno na světě není dobré.“ „Přestaň dělat, že mi vidíš do hlavy.“ „Jenže takhle svět nefunguje.“ „Svět je zlej.“ „Ty jsi naivní.“ „Ty si myslíš, že víš všechno nejlíp.“ „Každý je uvnitř svině.“ „Mě nezměníš.“ „Baví tě to?“

 Chtějí nás zpochybnit. To jsou jejich zbraně. Ale teď, když to vím, tak mám zase o něco silnější štít. Jenom na to nesmím zapomenout.

Týna, která opilá pláče, že lidé do vesmíru vyhazují odpadky, protože na to nemají právo a je to špatné.

Všechno na světě dává smysl s tímhle vzorcem. A s vědomím, že to, co dělám, je opravdu správné.

Po strašně dlouhé době spím osm hodin a mám, sice matné, ale sny.