Urban Dictionary popisuje slangové slovní spojení „lost weekend“ následovně: „Jde o období několika dnů, ve kterých hrají hlavní roli drogy, alkohol a sex.“ Nebo jiná definice, „Co se stalo? To je jedno. Lost Weekend může někdy trvat celé měsíce, nebo, v případu Johna Lennona, i roky.“

Mně se mnohem víc líbila Midgeyho definice, kterou řekl na naší kolaudačce, když se naši kamarádi ptali, co je to lost weekend.

„It’s when you just stop caring.“ (Když ti prostě začne být všechno jedno.)

Dneska, při cestě domů ze školy, jsem si uvědomila, že můj lost weekend už definitivně skončil. Trval skoro rok a půl, stejně, jako ten Lennonův. Šla jsem naší ulicí do našeho hezkého bytu skoro v centru Prahy. Šla jsem ze školy, kde jsem úspěšně dokončila semestr a píšu diplomku, dělám výzkum, mám grant. Šla jsem domů, kde jsem si zodpovědně včera večer udělala zapečený květák, protože jsem věděla, že budu celé dopoledne pryč a nebude se mi chtít vařit, ale nebudu jíst jenom nějaké zbytky. Věděla jsem, že tam na mě čeká můj kluk, který má pauzu mezi hodinama ve škole, že si pravděpodobně hraje s kocourem, kterého miluje. Že se mnou bude uvědoměle plánovat cestu do Států a to, co tam budeme dělat.

Můj lost weekend začal v momentě, kdy jsem poslala k šípku Kristiána. Můj život ztratil řád. Možná je to něco, čím si musí každý autista projít. Udělala jsem státnice. Udělala jsem přijímačky. A konec. Všechno to začalo, když se k nám přistěhovala Bára a Midgey. Najednou byli kolem mě samí zajímaví lidi. Týna, která měla svůj vlastní lost weekend, který ale vyústil do něčeho, co má smysl. Midgey a jeho tranzice. Bára a její tehdejší problémy. Byla to zábava, možná se to tak nezdá, ale my byli šťastní. Řešili jsme každý den spoustu „důležitých“ věcí, které ale byly od reality hrozně odtržené.

Říkala jsem si, že začnu se zodpovědností, jakmile se vrátím do školy. A teď pozor, autista mluví: Že teď je to život naprosto bez plánů, s nejvolnějším vztahem na světě, že bych neměla dopoledne pít víno, že se pokusím prát v normální dobu a ne ve tři ráno, že asi nebylo nejlepší vyklepat ty koberce přímo sousedce na balkon pod náma, že to tolik nevadí, že mi ukradli peněženku, tak budu chodit všude bez dokladů a mít jenom trochu papírových peněz, haha, vždyť je to vlastně i trochu srandovní. Ale že jsou to prázdniny, mám za sebou rozchod s někým, s kým už jsem dva roky žila a tři roky chodila, mám za sebou hodně času, kdy jsem musela předstírat, že jsem někdo jiný a kdy mě nikdo neposlouchal, tak si to musím užít. Někdy jsem se z toho přirozeně trochu hroutila. Potřebuju mít ve světě nějaké jistoty.

Existuje spoustu fotek z té doby: kde stojíme my čtyři navlečení v šílených divadelních kostýmek a smějeme se, kde má Bára se Zitou prohozený obličej, kde válím listové těsto lahví od vína. Všude se hrozně smějeme a vůbec vás nenapadne, že jsem v té době neměla pořádně školu, práci, pořádný vztah, vůbec, vůbec nic.

Představte si to jako autisti: Nikdy jsem nevěděla, jestli budu doma sama. Jestli budu tu noc spát sama. Jestli mi někdo nesnědl jídlo. Jestli mi neřekne, že večer musíme někam jet. Jestli mi nezavolá paní na osobní asistenci, že potřebuje pomoct. Jestli u nás nebude někdo jiný. V jaké bude náladě a jestli na mě nebude zlý. Časem se to ve vás prostě srovná. Srovnáte se s tím.

Ke konci mého „lost weekendu“ mi došla nejdůležitější věc, kvůli které jsem to asi musela podstoupit: jedinou jistotu budu mít vždycky a jenom sama v sobě, já jsem tady pro sebe a já se o sebe budu vždycky starat. A všechno ostatní může být jedna velká proměnná; já mám sebe. Plánování je super, ale dokud stojí na ostatních, nikdy nic neuděláte. S věcma můžete fakt pohnout jenom vy sami.

Když jsme se spolu přestěhovali, několik měsíců jsme spali jen na zemi. Šla jsem na přijímačky totálně nevyspalá po první noci v novém bytě. V bytě nám bydleli třeba týden jiní lidi. Celé prázdniny jsme někam jezdili a náš byt pořád vypadal jako jedno velké staveniště. Protože jsem se přestala o cokoliv starat, dokázala jsem nastoupit do letadla. Přestala jsem mluvit s lidma, s kterýma jsem prostě mluvit nechtěla. Přestala jsem lidi soudit za jejich názory, byť byly jakkoliv hloupé. Prostě jsem si řekla, že si nemáme co říct, a tím to pro mě celé skončilo. Právě proto, že mi bylo všechno jedno, dokázala jsem být upřímná a opravdu dávat lidem najevo, co pro mě znamenají. To znamenalo i to dát spoustě lidem najevo, že pro mě nic moc neznamenají. A nelituju toho.

Někdy se prostě musí věcem dát čas a ony se vyřeší vždycky nějak samy. Někdy to prostě musíte nechat být, pustit to.

Když jsem se dostala na školu, která mě baví, cítila jsem, jak se pomalu vracím na zem. Všechno se začalo nějak rozpadat, jakmile jsem získala zpátky nějaký řád. Dostavěl se nám pokoj. Odešla Zita. Začala jsem ve středy ráno vstávat v šest a být do sedmi do večera ve škole. Začala jsem se drtit evoluční biologii jako blázen, abych dohnala všechny ty roky. Začala jsem chodit na vážná rande, jako do vinárny a do kina a tak.

 „Co si představuješ, že budeš jednou dělat?“ zeptal se mě na jenom z prvních rande.

V duchu jsem se smála. Já jsem ráda, že dělám vůbec něco.

„Teď mě přijali na školu, dělám první semestr magisterského. Takže ještě moc nevím. Teď mám za sebou „gap year“.“ A Lost Weekend, dodala jsem si v hlavě.

Asi jenom někdo, kdo se odstřihl od super kariéry po své prestižní škole, kdo odjel úplně do cizí země někam do totálního nikde, asi jenom někdo, kdo dokáže v hlavě spočítat supersložitý příklad, ale odmítá se v životě pořád stresovat šíleně hvězdnou kariérou, to dokázal pochopit. Krom mých kamarádek.

„Někdy bych se tam chtěla tak na měsíc vrátit, do starého bytu,“ říkám upřímně. Ale už bych to nechtěla napořád. Ale došlo mi, že všechno nemůže být jenom plánování. Že někdy prostě musím zvolnit a že není třeba se za to stydět, za sebe stydět, za nic stydět. Teď sice žiju tak, že každý den doma něco udělám, co se týče úklidu – ale jednou vařím já a jednou on, jednou on udělá doma úplně všechno a já sedím nad papíry, jindy je to obráceně. Víme, že tady jsme, a to nám stačí. Chodíme pečlivě do školy i do práce, ale zvládneme jen tak naplánovat zničehonic cestu do Států.

Takže vzkaz všem mladým autistům: vy držíte otěže, ne strukturovaný režim!