Když mi bylo asi devět, složila jsem vlastní píseň. Jmenovala se Za koho já se vdám.
V mé hlavě jsem si spřádala svou vlastní, obrovskou operetu, kde se zpívá a tančí, je to celé vesnické a o veselce. Přesně jsem věděla, co by měla zpěvačka písně mít oblečené, o čem by celá scéna měla být, jak by vypadal  k písni tanec. To jsem ale s nikým nesdílela. Jediné, co jsem sdílela s ostatními, byl nečekaný a radostný zpěv téhle písničky, kdykoliv se mi jen trochu zachtělo. A že to bylo často.

Text byl asi  nějak takhle:

Za koho já se vdám,
já krásu všech žen mám.

Sedláka mi nutí,
doma není k hnutí, 
as se za něj dám,
as se za něj dám.

Slok existuje několik, existuje i pasáž o koželuhovi (měla jsem od rodičů starou knížku Devatero řemesel, takže jsem toto slovo znala, i když oni tu knížku snad nikdy nečetli), kováři, jako starší jsem vymyslela jednu s knězem a Ježíškem, která mi přišla moc vtipná. Často jsem si tuto píseň doma zpívala. Celá ta píseň byla o tom, že prakticky nevím, za koho se vdám, ale těch možností je tolik a já se musím všemi probrat…Takže i když jsem v reálu byla spíš „outsider“, co se týče vztahů, ve své Vesnické veselce jsem měla nepřeberné množství rurálních partnerů. A pak, že autistické holky tyhle věci neřeší…

Sebemenší připomínka svatby ve mě vyvolala okamžitou odpověď ve stylu zpěvu této písně. Stačilo, abych se škrábla, aby mi máma řekla „než se vdáš, tak se ti to zahojí“, a já začala zpívat Za koho já se vdám.

I ve dvaceti, když jsem se s Týnou a Bárou učila na zkoušku a Týna drhala náramek, prozpěvovala jsem si na rozlehlých chodbách FF Univerzity Karlovy Za koho já se vdám. Z plna hrdla. Obávám se, že nic takového předtím nezažili a už asi ani nezažijou.

A dodneška beru jako jeden z největších osobních úspěchů, že když mi bylo asi osmnáct, moje máma zjistila, že jsem tu píseň napsala sama. Celou dobu si myslela, že je to lidovka, kterou nás učili ve škole. Tak dobrá a věrohodná pisatelka jsem byla, tak moc dobře se mi ta písnička povedla napsat.

Moje máma tuto písničku začala zpívat na všech nočních inventurách. Stala se populárnější než můj Rohlíkový tanec (tanec, kdy jsem na mou mámu zavolala uprostřed obchodu Dívej! a začala jsem tančit s dvěma rohlíkama, v každé ruce jeden, a točit se dokola. Lidi se zastavovali a velmi se podivovali, zástupkyně mojí mámy se mohla potrhat smíchy a já jí pak k Vánocům věnovala tematické tričko, na které jsem namalovala sebe, jak tančím Rohlíkový tanec, nesmyvatelnými fixy na textil.)

Protože mi došlo, že toto už nikdy nepřebiju žádnou lepší skladbou, rozhodla jsem se věnovat se malování.

Ale otázka, za koho já se vlastně vdám, se mnou zůstala už neoddělitelně spjatá, minimálně v našich rodinných kruzích.

A proto to bylo vlastně celkem srandovní, volat domů, že už to vím.

Matýsek se mě zeptal na smíchovské náplavce, kde bylo plno bezdomovců a špinavých nutrií, jednu noc, protože to tam milujeme a pořád tam chodíme. A chodili jsme tam celý rok, od momentu, kdy se trošičku oteplilo, až doteď, kdy už je venku pořádná zima. Koupili jsme si v Potravinách po cestě Sklepmistra za 45 korun a seděli jsme v poslední dny, kdy byla pražská náplavka živá, na jejím nejodlehlejším kraji a plánovali jsme, kde najdeme místo dost svérázné na to, abychom se tam mohli vzít.

(možná už jedno mimochodem máme)

Ano. I autisti se mohou brát. Mohou mít rodiny a děti. Mít partnerské vztahy. Možná, že tohle všechno bude trochu jiné a jinak, než si to ideálně představujete vy. Moc divné, moc brzo, moc rozevláté, moc nedůstojné. Budeme moc divný pár, sedět moc bokem, povídat si o moc divných tématech, dělat v každodenní dny moc divné věci, mít moc divný humor. Máme moc divné preference, nejsme moc praktičtí, nechceme mít  moc drahých a krásných věcí, nebudete nám moc rozumět. Nebudeme si s váma možná chtít moc povídat, moc se zapojovat, moc se bavit a moc soutěžit…A tak.

Pro mě je skvělé vědět, že se každý den můžu doma rozjívit, že mám partnera, který mi neříká, ať se na veřejnosti uklidním – ale který se naopak k mému rozjívení přidá. Že nemám partnera, který by mě tlačil do nucené socializace – ale takového, který mi sám řekne, že je to na houby a že to nemusíme ani pokoušet. Prostě si doma můžu oddechnout a netrápit se tím. Často si totiž najdeme někoho, kdo nám sice neříká, ať se „uklidníme“, ale zároveň nad tím mávne rukou a nesdílí to s námi.

Matýsek to se mnou nejen sdílí, naopak, on to ve mně probouzí. Probouzí ve mě autismus a já jsem za to vděčná, někdy mám pocit, že za tu větu by mě někteří chtěli ukřižovat.

Dneska ráno jsem byla zachumlaná v dece a ležela jsem ve tvaru vajíčka. On přišel a násilně se mi vecpal pod deku. Já jsem ho upozornila, že mě teď jako vajíčko rozbil a začala jsem se roztahovat/rozlévat po celé posteli, abych mu dokázala, že mě tím vlastně trochu naštval a jsem teď celá tekutá, žloutková  a bílková. (Pojmenovávat své emoce takto přímo, „trochu mě naštvalo, že jsi vlezl pod deku“, je moc zdlouhavé a složité. Ukázat, že se vylévám z vajíčka, je pro mě jednodušší, snadnější, rychlejší, upřímnější.)

(Vždycky, když jsem smutná, stane se ze mě tekutina a vysmeknu se mu z objetí, i když třeba jedeme na eskalátoru. Musí mě uklidnit svým „nooo, dont be all liquid!“Když mě nepolituje, tak se celá rozvalím třeba na zem v metru. Jednou jsme se na eskalátoru hádali, že jsem byla tekutina a on mě tak nechal být, a zároveň jsme se tomu děsně smáli.)

Situaci pochopil mnohem lépe než jakékoliv NTčko – jeho řešení bylo, že mě sebral pod deku se slovy, že mě musí usmažit, aby se to vyřešilo, a dokonce mě i obrátil, abych byla teplá z obou stran.

A tak se dělá alternativní komunikace, přátelé, když nad tím nemusíte ani sekundu přemýšlet. Když je to prostě automatické. Přirozené.

Právě tady řval áááááááááá, protože musí do práce, tak jsme se chvilku snažili překřičet.
„Why are we so retarded,“ říkám mu se smíchem.
„I dont know, but we definitely are,“ řekl mi už s klidem zamyšleně. „But also, I know that it’s a good thing.“

A i proto se budu vdávat.