Ilustrace v modrofialové barvě k písničce Graveyard of J. G. Midgeyho. Na obrázku je spousta barevných detailů, osoba s velkými brýlemi, text písně je napsán na náhrobku.

Klidný spánek, noční můry: Jak autisté přemýšlí

Pokud jste na spektru, nebo máte autistické dítě, už asi víte, jak moc se naše spaní může lišit od toho, co považují čeští NT dospěláci za „normální“. Někdy i nám, autistům samotným, přijde náš spánek nenormální.

To vyvolává ve všech, kolikrát i v nás samotných, spoustu otázek:
Dokážu fungovat, když jsem v noci tak málo spal/a?
Proč spím v noci tak málo?
V noci se probouzím a jsem nějakou dobu vzhůru, usnu zase až nad ránem, proč?

To, co se děje (některým!) autistickým dětem, dospívajícím a dospělým v noci, téměř nejde popsat, rozhodně ne snadno. Přestože jsem už jako batole používala souvětí, nedokázala jsem do dospělosti nikomu vysvětlit, proč je spánek složitý, podivný, někdy až děsivý.

Autistický mozek totiž funguje jinak. Současný konsenzus (i když možná to ještě pořád není všechno), je takový, že spánek slouží k regeneraci těla i mysli, k upevnění vzpomínek, učení (třeba ptáci ve snech pořád zpívají, a když se ráno vzbudí, umí to zase o malinko líp), k protříbení zážitků…a tak dál.
To je snadno použitelné u NT mozku, který třeba nemá synestezii. Co jsem pochopila, tak běžný  NT spáč si jde večer lehnout, relativně brzo usne, možná se jednou v noci dojde vyčůrat, ráno naštvaně zacvakne budík, a možná – sem tam – si vzpomene, co se mu v noci zdálo. Současná věda tohle vidí jako zdravé, normální spaní.

Můj spánek prošel několika etapami, a až teď, s nadhledem, dokážu mluvit o tom, co, proč a jak.

Moje paměť, asociace a vnímání fungují, což vím až teď, velmi odlišně od NT myšlení. Svou první vzpomínku mám z doby, kdy je mi ani ne rok, a to u NT není normální, psychologie dokonce říká, že je to NEMOŽNÉ. Ale je to úplně možné, protože je to něco, s čím se u autistů setkáte relativně často – pamatují si věci, které NT mozek neukládá, protože na to v té době ještě nemá mechanismy.

A někteří autisti na to očividně mechanismy maj, jako třeba já. Jenže já v té době neměla vůbec znalosti, zkušenosti, dovednosti, které mám teď, takže jsem se svými vzpomínkami nedokázala pracovat s takovým nadhledem. Což se samozřejmě odrazí v momentě, kdy se má všechno zapamatované a prožité zpracovávat – ve spánku.

Jako batole jsem relativně brzo mluvila, dokonce v souvětích, a přesto jsem nemohla, nedokázala pojmenovat, o čem se mi v noci zdá. Sny jsem si pamatovala za každou noc, a byly to vesměs noční můry. Asi se každý něčeho bojíme, ale bojíte se něčeho tak, že z toho v ten moment zapomenete mluvit? Takový ten primární, hluboký, pudový strach, který vám podrazí kolena, úzkost, při které se tak moc bojíte, že úplně zamrznete a nemůžete se pohnout, a máte pocit, že celý svět končí, že je všechno špatně, strach, který nejde popsat slovy, ale cítíte ho jako ten největší kámen na hrudi, strach, co je trochu spojený i se strašným smutkem?

To vám tříleté dítě nikdy nedokáže efektivně popsat, NT nebo autistické.

Co se tomu dítěti honí hlavou, když jsou tři ráno a ono ještě leží u sebe v posteli, oči dokořán, a pobrukuje si?

To se stává u autistických dětí často. Zkusím popsat, co se dělo u mě.

Máte nějakou vzpomínku z doby, kdy jste ještě neuměli mluvit nebo některé věci pořádně vyjádřit? Asi tam máte hodně propojené pocity – že nevíte úplně, jestli máte radost nebo smutek, nebo co. A to je u dětí normální, zezačátku je to všechno takový veliký balík všeho, všehochuť – a pak se to postupně začne oddělovat. Nebo ne, u některých lidí, co si třeba neosvojí řeč, to může zůstat mnohem komplexnější. Nebo i u lidí, co si řeč osvojí – já sama pořád zažívám komplexní emoce, na které řeč NTček nemá pojmy ani kategorie.

Protože to prožívání je komplexnější. Vy si neříkáte pro sebe, tyjo, dneska mám depku, ale cítíte něco ještě většího, co přesahuje kategorii „depka“ a zároveň se to mísí třeba s kategorií „radost, jako když jdu na karneval“. To je hrozně důležité a skoro nikdy se to neříká, tahle propojenost pocitů je kouzelná. Jako kvantový počítač – náš mozek dokáže slučovat neslučitelné. A někdy vás to úplně zaskočí a vy se ji nesnažíte vysvětlit si to, co zažíváte, pro sebe, ale prostě ji prožívat. Ze všech stran.

Když si můj kamarád dal LSD a pokoušel se mi popsat, co zažíval – v životě jsem nebrala drogy, podotýkám – tak jsem rozuměla úplně přesně, jak myslel, co zažíval a jaké to bylo. Protože to bylo přesně to, jak „to vidím já“. A podle mě to tak mají i NTčka jako malinké děti, dokud nemluví, ale časem tento druh prožívání jejich mozek upozadí. Já už takhle taky nepřemýšlím běžně. Ale – umím svůj mozek přepnout, přesně do tohoto módu, aniž bych si vzala LSD. Zápaďáci na to potřebují LSD, východ na to potřebuje meditace, já si prostě lehnu a vidím.

Spala jsem v ložnici rodičů, pamatuju si, že tam v místnosti nic moc nebylo. Záclony, skřín, postele, koberec. Nic rušivého, žejo. Přesto jsem byla kolikrát dlouho vzhůru.
Až majestátní klid, který je tak veliký, že vás přerůstá, fyzicky, a vy cítíte, jak vám vystupuje z těla. Chladný vánek s trochou smogu, který si s tím klidem už navždycky spojíte. Ticho. Sem tam zatroubí vlak, a v ten moment vám srdce protne ušní bubínky, v mozku vám vyběhne před oči zlatá barva a celé se to pomaličku rozprší po vašem těle. Pouliční lampa vrhá své světlo skrze záclony, a ty vzory, ty obrazce, které to pouští! Vypadá to jako dvě věci: jako prezident Havel (byla jsem malá v devadesátkách) na nějaké pozlacené židli, jak jsem ho viděla v televizních zprávách, ale zároveň to vypadá trochu jako les, a tenhle dvojobrazec musím zpracovávat třeba klidně pět hodin. Často z tohoto „zfetovaného“ stavu přecházím rovnou do spánku.

Když zažíváme takový šílený slepenec emocí a vjemů, musíme to následně nějak zpracovávat. A noční můry přesně ukazují, co je problémem. Já si pamatuju, že ve většině mých nočních můr jsem nad věcmi neměla kontrolu, a to mě děsilo. A je to přesně tak, nenávidím, dodneška nenávidím to, jak nepředvídatelný je svět a jak na houby to je, že nic není navěky. Ale už jsem o mnoho starší než tehdy, mám zkušenosti, mám znalosti, a vím, že některé věci jsou jen a jen na mně – a když já sama se rozhodnu, že si dneska ostříhám nehet, tak si ho ostříhám a do zítřka mi nenaroste.

To jsem ale jako malé dítě nechápala. Děsila jsem se strašně moc toho, že nemám kontrolu absolutně nad ničím, a že mě jednou pohltí ilogično. Že si ustřihnu nehet a ráno bude zpátky. Že si nebudu moci sundat brýle z nosu, že se mi tam stále budou vracet. Byla jsem dítě, které začalo číst, než mu byly tři roky, a přesto jsem do zhruba patnácti nedokázala pochopit tuhle jednoduchou kauzalitu.

Dneska, když mám strašidelné sny, tak už je to o jiných tématech. To, že jsem vyrostla a něco si prožila, mi pomohlo úplně nejvíc. Nepomohly by mi žádné prášky, medikace. Potřebovala jsem spíš někoho, kdo by mi řekl, že je to všechno normální a že přesně ví, co tím myslím – a to jsem měla od svého táty, který mi vyprávěl, jak sledoval jako malý celé noci panáčky ve stěně, a když měl horečku, zdávalo se mu se strašným smutkem o potrubí. Nikdy přesně nevyslovil, co při tom prožívá, a já taky ne, (protože to ani nejde), ale prostě jsem věděla, že máme to samé, a že to je něco, co ostatním nikdy plně nevysvětlíme.

Když mi bylo asi třináct, spala jsem v průměru tak tři hodiny. Hodně členů rodiny se děsilo tím, že nemůžu spát, tak jsem pak z toho taky byla celkem úzkostná – ale nebylo proč. S tím minimem spánku jsem dokázala fungovat mnohem líp než mí vrstevníci, co spali osm, devět hodin. Dneska už se to hodně říká, že „Einstein spal snad jenom hodinu denně“, ale tehdá se tyhle věci vůbec nevěděly.

A pak se přišlo třeba i na to, že lidi kdysi spali naprosto jinak než my – dokonce po celá staletí snad od začátku nějakého kultivovanějšího žití – že je pro člověka přirozené, že jde večer spát (první spánek), pak se v noci na nějakou dobu vzbudí a je dlouho vzhůru a něco dělá, a potom si jde zase lehnout a má (druhý spánek). Byla to tak zprofanovaná věc, taková samozřejmost. Když se prostě celou noc nespalo, dokud nebyla elektřina – tak v lékařských příručkách najdete rady, co dělat s tím mezičasem mezi spánky, co je dobré pro zdraví, lidi štípali dříví, povídali si a podobně. Taky se vtipkovalo, že chudí lidi mají tolik dětí, protože v tom mezičase, když není světlo, v noci nemůžou dělat takovou sofistikovanou zábavu jako bohatí s knihama a petrolejovýma lampama. A když necháte lidi žít v prostředí, kde jsou bez elektřiny a je fakt třeba dvanáct hodin tma, tak se jejich spánek začne přirozeně rozdělovat.

A všichni víme, že naše organismy jsou citlivější k různým odchylkám, odlišnostem a podobně. Někteří z nás pořád preferují duální spánek. Minimálně já rozhodně jo, i když vám vědci říkají, že osm hodin je stejně nejzdravějších, i když bifáze ve spánku je přirozená. To je ale různé, žejo.

Je to různé. Každému vyhovuje spánek jiný. Je jasné, že jsou momenty, které jsou krizové – když dítě třeba nespí vůbec nebo spí málo i na své poměry. Ale vždy je nejdůležitější jedno : neděsit se a snažit pochopit tu komplexnost a velikost, která se za nedostatkem spánku může skrývat.