Včera jsem si na Facebooku na zeď nasdílela obrázek, na kterém jsou dva sloupce: v pravém jsou vypsané klasické pozitivní toxické hlášky („To dáš/dáte!“ „Nevzdávej to!“ „Nemysli na to!“) a k nim alternativy, které jsou opravdu podpůrné („Někdy je v pohodě si i říct, že něco nedáš. Co od toho očekáváš? – „Je úplně normální, že v takové situaci nejsi pozitivní.“ „Nemáš to lehké, ale už jsi toho zvládl/a v životě tolik, že dáš i toto).

Překvapilo mě, kolik lidí na obrázek zareagovalo, kolika lidem se líbil. Bylo mi to až líto, protože si říkám, že většinová společnost je nastavená fakt asi nějak divně, pokud nás všechny, neurotypiky i autisty, furt nutí něco lámat přes koleno.

Budu mluvit na rovinu možná o něčem, co jsem tady ještě nezmiňovala. Děti. Když se vdáte a z jakéhokoliv důvodu prostě děti nejdou, lidé se vám nezdráhají radit úplně se vším. „To chce klid.“ „Někomu to trvá třeba i deset let.“ „To musíš brát toto a toto.“

Že jsme si prošli během už celkem dlouhé doby hromadou i velmi bolestivých a psychicky náročných vyšetření, během kterých jsme opravdu dospěli k názoru, že takto dál ne, že si vážíme svých těl a vážíme si i našeho vztahu, a nechceme ho vystavovat stresu z něčeho, co by v našem případě mělo jen narovinu, úspěšnost možná ne ani 12% (ale máte tři pokusy, to znamená klidně si tímto peklem projděte třikrát, s celkovou šancí, která je tak kolem třetiny!), to je podle mě úctyhodné. Podle mě to znamená, že se dobře známe, že si sebe vážíme, a že třeba budeme chtít pomoci jinými cestami dětem, které třeba už na tomto světě jsou bez bolesti. A to je podle mě skvělé. A kdo ví, třeba se jednou stane zázrak a vše vyjde úplně přirozeně. Ale spoléhat a doufat nechci a nebudu.

Někdy mi připadá, že pro nás bylo mnohem snazší se s věcmi srovnat než ostatním. Většina lidí je nadšená z našeho drive, ale pořád se najdou lidi (naštěstí jen absolutní minimum), co říkají, ať to „nevzdáváme“, a oba vždycky jen kroutíme hlavou. Jasně, existuje hromada lidí, kteří jsou ochotni se nechat i rozřezat na kusy, jen aby jim to vyšlo. A to je v pořádku, je to jejich cesta. Třeba mají jiná čísla. Jiné šance. Jiný drive. Naše volba to není.

Jenže v záplavě tisíců toxických hlášek člověk začne zapomínat na svou pravdu. A to nemusí být ani na spektru. Ale myslím, že lidem na spektru to podle mě v hlavě zůstává mnohem víc. Oboje. Toxické negativní hlášky – i toxické pozitivní hlášky.

U toxických hlášek je velmi časté to, že ten, kdo je říká, investuje strašně málo času do toho, aby se do vás vcítil, a radši prosazuje „tu svou pravdu“ i přes mrtvoly.

A potom vznikají takové paskvily jako třeba:

„Chovej se normálně.“ Namísto toho, aby člověk popřemýšlel, PROČ se třeba druhá osoba normálně chovat nechce/nemůže.

„Netvař se tak kysele.“ Místo toho, aby se zeptal, co ho teda trápí a jestli můžeme situaci vyřešit nějak tak, abychom se nakonec oba tvářili alespoň neutrálně, když už ne vesele.

„Tak to neřeš.“ Namísto toho, aby se zeptali, co by vám pomohlo odvést myšlenky a věnovat vám trochu společného času.

„Přestaň na to myslet.“ To nefunguje a určitě to také víte, pokud jste někdy v životě cítili strach nebo úzkost. Tak proč to radíte druhým? „Pojď, proberem to všechno od píky a dáme si spolu tvoji oblíbenou zmrzlinu“ funguje prostě mnohem líp.

A tak dále. Určitě to všichni znáte.

Myslím si, že mnoho problémů, a nejen mezi autisty a neurotypiky, by se daly vyřešit krásně přirozenou komunikací, která je opravdu pečlivá a soustředí se na druhého. Vím to, protože se takovými lidmi obklopuji. V práci, mezi přáteli, všude mám lidi, kteří mé problémy nikdy nesmetou ze stolu a vždy jsou ochotni si sednout a vyslechnout všechna má pro a proti. S Matýskem o věcech debatujeme klidně do doby, než začne vycházet slunce, protože oba máme skutečný zájem na tom všechny naše problémy vyřešit – a jednou se nám stalo, že se i profesionál z oboru podivil, jak úžasně spolu mluvíme. A to jsme, prosím pěkně, oba na spektru – a dovedeme to mnohem mnohem lépe než většina neurotypiků.

Prosím, udělejte si vždycky na druhého čas, když vám chce něco říct, a poslouchejte do nejmenšího detailu. Ono se vám to vyplatí, když to zase jednou budete potřebovat vy. <3