Kdyby prase mělo křídla –

Křídla jako pták,

Vyletěl bych na praseti

Někam do oblak.

Uviděl bych Itálii

Uviděl bych svět

V Rakousku bych slyšel zvonce

Z výšky koukal na Japonce

A pak bych se zase vrátil, vrátil bych se zpět.

Sedím na svém oblíbeném místě. Na místě velké pohanské svatyně pod otevřeným nebem, na vrcholu našeho místního kopce. Na místě, kam dodnes chodí pohané slavit slunovrat, rozdělávat ohně a natahovat nitky na první jarní den na stromy. Cesta nahoru vede přes les, v kterém žije spousta zvířat.

Kočka divoká tady asi nebude…ale jednou jsem ji v noci viděla. To bylo s Péťou. Ten večer jsme poslouchali hrozně hloupé písničky, třeba znělku z Totora. A Kdyby prase mělo křídla.

„Kdyby prase mělo křídla,“ notuju si s ním a panákem whiskey na schodech starého domu.

„Křídla jako pták…,“ pokračuje, ale najednou se zarazí. „PODÍVEJ!! Totoro!!“

V dálce si to mašíruje velké, huňaté, šedočerné zvíře. Když se přiblíží, vidíme kočičí obličej a hroznou spoustu chlupů. „To je fakt magická noc!“

No nic. Usměju se nad touhle milou vzpomínkou a sejdu z kopce dolů. Šla jsem zmapovat trasu, abychom sem mohli na výšlap i s kočárkem a malou Žofkou. Tahle trasa bude fungovat. Bude náročnější, ale zvládneme ji.

Když konečně nastane čas našeho společného výletu, který jsme si s přáteli naplánovali, moc se těším. Připravuji pro všechny oběd. Nostalgický čočkový dhal s kokosovým mlíkem, který jsme právě velmi často kdysi společně jedli a měli rádi. Pouštím si k tomu písničky a vzpomínám si, jak se mě vždycky někdo v našem společném bydlení ptal, jak to dělám, jestli jim dám recept.

„S láskou,“ smála jsem se vždycky. „Prostě si pustím písničky a mám radost, když to vařím.“

A je to tak. A stejně tak to vyšlo i včera.

Mám radost, pořád a neustále. Mám radost, když přijde Jirka a pomůže mi se zbytkem, když dorazí Kuba a pomůže taky. Přeneseme všechno do zahrady. Midgey s Veronikou mi donesli nanuky a čedar, věci, které mám asi nejradši na světě. I taková drobnost je pro mě dojemná, já žádné dárky nečekám, ale když  už někdo nějaký donese, je skvělé, když jsou to věci, které mám fakt ráda. Zvlášť zmrzliny teda není rozhodně nikdy dost.

Fascinuje mě, jak se spolu dokáží smát lidi, kteří se vidí poprvé. Jasně, že si posdílíme zkušenosti z prodeje zubních past a těstovin z Amway, probereme setkání v tělocvičně v oblecích, s Kubou velmi tradičně naše trable s internetovým bankovnictvím George a nepřestáváme se smát našim historkám z Neumětel. A všechno se to tak hezky kombinuje, po obědě se natáhnem a odpočíváme.

A pak, s Barborkou ve vedení, vyrážíme.

Je to moc zábavné. Na začátku sice myslíme, že umřeme, protože je tam prudší stoupání. Barborka si bere kočárek, který ale tlačí jen po rovině. Kuba v roláku (i když je asi 22 stupňů) přemýšlí nad tím, jestli by byl nový Gucci, kdyby se mu povedlo navrhnout rolák sportovní. Dorážíme k vyhlídce, k altánku, u kterýho řešíme, jak moc je vietnamský. Rozuměj moc ne. Vlastně vůbec.  Na další vyhlídce se fotíme tak, že každý z nás ukazuje úplně jiným směrem. Absurdity.

Vím, že mě až dojme, že na všech mých oblíbených místech se zastavíme a opravdu na nich posedíme. Nikdo nespěchá. Vše je ležérní a pomalé. Někdy si až říkám, že přece nebudou lidé chtít tak dlouho někde sedět…že s místem žádnou vazbu nemají. Přesto zůstáváme, smějeme se, hážeme na Žofinku klobouk a ta se královsky baví. Jíme prošlé sušenky, ležíme v trávě a užíváme si klid. Dokud teda Barbora nevezme nějaké náhodné stéblo trávy a nevyloudí na něm ten nejhlasitější a nejotravnější zvuk, jaký si dovedete představit. S frekvencí asi desetkrát za minutu, proložený pliváním a prskáním, když se jí to nedaří.

U první informační tabule dostaneme výklad placený z evropských fondů, který je obohacen o různé pikantnosti. Dozvídáme se, že ať si Midgey sedne kdekoliv, je pod ním rozhodně pohřebiště, z kterého natahují ruce děti – mrtvoly s ukroucenýma nohama („oni si ty Keltové udělali takovej rituál, že pohřbívali děti, no ale pak jim došlo, že asi vymřou, když v tom budou pokračovat“…)

„Pojďme dál, tam budou Řemesla!“

Smějou se mi, že jsem jako trenér, protože kamarádům vždycky slíbím „opravdu už poslední stoupání“, které ale samozřejmě posledním není. Naštěstí jsme všichni docela fit a zvládáme to i s velkou náloží (velmi obdivuju výšlap s dítětem!), i když se někdy zastavujeme a vydýcháváme to.

Nakonec jsme nahoře. Na mém oblíbeném vrcholku, kde začínal i tento článek. Sedneme si tam a přečteme si věštbu z tarotové karty, kterou někdo nechal pod stromem i se svými přáními.

Chvilku je ticho.

Najednou Barborka spustí tuhle píseň.

„Kdyby prase mělo křídla

Křídla jako pták

Vyletěl bych na praseti někam do oblak…“

Chvíli mlčím a za moment se přidávám.

Když načerpáme dost sil a naplánujeme si všechny další trasy, protože tento výlet se nám moc líbí, sestoupáme dolů. Midgey je nešťastný z toho, jak nepohodlně tlačí kočárek z kopce, tak mu Jirka vymyslí jiný způsob, kdy kočárek naviguje pomocí popruhu.

„No, to ho zase budu složitěji řídit..“

„Aspoň to zkus,“ říká mu Jirka.

„Tak jo,“ odpovídá a já se hrozně bavím. Tento způsob řízení je snad ještě horší, plný přebíhání ze strany na stranu, ale sejde takhle velkou většinu kopce.

Nakonec si dáváme zasloužená piva, vína, hermelíny a hostíme se u řeky. Sedíme u vody a řešíme všechno možné. Každou chvíli si tolik užívám, po nekonečné karanténě. Smějeme se tomu, jak nosíme roušky „na Pražáka“ a jak jsme rozjívení. A rozjívení stoupá, když už odcházíme na zastávku.

„Dneska je mezinárodní den proti homofobii,“ říkám.

„No fuj,“ rozčiluje se Barbora. „Tak to já rozhodně neslavím.“

„Jasně, proto jsi mě tam tagovala třeba před dvěma lety na Facebooku,“ směju se.

Přecházíme přes most, přes řeku a fotíme si naposledy kopec. „Já bych šla tak tancovat. Fakt bych šla někam tancovat. A vůbec, pojďme do La Macumba, až se otevře,“ říkám.

„JO!!“ rozveselí se hned Barborka. „Musíme do La Macumba! Pojďte s námi do La Macumba,“ říká a všichni se nadšeně přidávají. „A co to vlastně je??“

„No, to je prostě takový hrozně kýčovitý klub, kde ti předtančují a ty musíš tančit podle nich, a uprostřed klubu je auto, kde DJ svačí, a na záchodech jsou automaty se sprostými věcmi.“

„Tak to jdu,“ shodují se s námi muži.

Na zastávce se rozhoduji, že ještě chci s lidmi zajet na Smíchovské nádraží, než se úplně rozpustíme. Jdu se podívat, v kolik nám to jede.

„Kolik je 48 plus 13?“ ptám se.

 „61,“ odpovídají. „Tak nám to jede za pět minut.“ OK.

Přijede mezinárodní autobus. Já ještě mezitím stihnu Barborce koupit za deset korun lístek kartou, ale koupím jí ho na pět pásem mimo Prahu. Smějeme se naší imaginární korporátní skupině, kde vymyslíme menu na další den: mezčí pečeni se smíchovským zásmažím. Barborka vzpomíná, jak mi Kuba jednou napsal na Facebook, že by si mě vzal za ženu, kdybych byla muž, a pak mi tam psal, až vystřízlivěl, že se za to moc omlouvá a že to vlastně vůbec nechtěl napsat – což je samozřejmě ještě mnohem horší.

No…a pak…

…a pak…

s Barborkou ještě dotáhneme těch 22 000 kroků. 🙂

Tímto bych chtěla moc poděkovat všem, co se mnou šli. Miluju, když se můžu cítit součástí velké, sehrané komunity, která spolu sdílí vše s naprostou lehkostí, absurdním humorem a které je spolu tak dobře.