Digitální malba modrobílé kočky, která sedí na modré dece, za ní se nachází žlutomodrá spirála se spoustou malých, černých pacek.

O životě s dítětem

Lidé mi v diskuzích často říkali, že některé věci pochopím, až budu mít děti.

Většinou mi to říkali, když jsem hlasitě protestovala, že všechny děti nemají být jako přes kopírák. Že děti se nemusí ve světě chovat „normálně“, že děti tady nejsou od toho, aby naplňovaly představy svých rodičů. Že se nemusí nutně všechny vyvíjet stejně. A že když se nevyvíjí stejně, tak je nemáme předělávat. Tlačit je a nutit do něčeho, čím nejsou.

A ono je to přesně naopak, než mi lidi (nejenom) v diskuzích říkali.

Čím dýl dítě mám, tím méně jejich názorům rozumím.

„Á ba.

Bá ba.

Ba.“

4:20. Mé milované a krásné dítě se rozhodlo pořádat recitál. Leží si spokojeně v postýlce hned vedle mě a s velmi sofistikovanou intonací žvatlá. Už to dělá několik týdnů v kuse, každý den mě čeká ranní budíček. Podívám se na něj. Usměje se.

„Á ba. Bá ba bá ba bá. Ťa.“ dodá s velkým důrazem na plné plíce.

„Kámo, nemám z toho úplně radost,“ říkám mu se smíchem popravdě, „ale je to krása.“ Vezmu si ho k sobě do postele. Někdy ještě usne. Někdy ne. Přijde mi to vtipné.

Večer se tomu hrozně smějeme. „What’s better than waking up to Ab(b)a?“

Vývojovku jsem zahodila už na škole. Odmítám své dítě srovnávat s ostatními stejně starými dětmi. Odmítám zkoumat, jestli ukazuje, sedí, leží, běhá, přesně tak, jak by podle svého věku podle tabulek a chytrých knížek měl.

Pokud bude jednou mé dítě chtít s někým veřejně na internetu probírat specifika svého vývoje, udělá to sám. Na to nemám právo. Není můj majetek. Nemusí ani být podle mých představ.

Nechápu rodiče, kteří sdílí všechny možné citlivé momenty ze života dítěte, pod zástěrkou, že je to třeba samotné trápí. Nechápu, jak někdo může veřejně psát, jak strašně těžké to mají s dítětem. Že třeba jejich dítě ještě něco neumí, i když všechny ostatní děti v jeho věku už ano. Který rodič může sdílet třeba video svého dítěte v meltdownu, to nechápu už absolutně, zvláště nyní, když se sama o dítě starám. Na to nemáte právo. Až bude vaše dítě jednou větší, moc vám nepoděkuje.

 Děti jsou jako houby. Velmi efektivně nasávají, jak se právě cítíte a jak o nich smýšlíte. Oni to poznají. I když je tam „Miluju tě; kdybys však jen byl/a A/B/C/D…“ Oni to poznají. A trápí je to.

Naopak, právě, když už dítě mám, tak si uvědomuji, jak strašně moc záleží na mém osobním naladění. Chápu, že mít dítě je únavné. Že se bojíte o to, aby dobře vyrostlo a aby se mělo v životě dobře. Ale to jste přece věděli ještě dřív, než jste do toho šli. Když mi dítě pořádá ve čtyři ráno recitál, nemůžu na něj být naštvaná nebo si na internetu stěžovat, že jsem nevyspaná. Vždyť o tom to je, mít dítě. Nemůžu mu zazlívat něco, co nemá šanci pochopit, nebo za co prostě nemůže.

Samozřejmě, že výchova má mít hranice. Samozřejmě existují věci, které svému dítěti nedovolím a které zkrátka musí. Ale rozhodně to nemá nic společného s tím, aby dobře/vhodně/nějak-jakkoliv-dosaďte si – vypadalo před okolím. Samozřejmě, že i jako matka mám právo na své pocity. Nicméně své děti musíte  mít prostě rádi bezmezně. Bez podmínek. A potom, když se vám to daří, mnoho z těch „pocitů“ prostě opadne.

Kdybyste věděli, kolik si spolu užijeme legrace. Někdy si připadám jako úplně nejšáhlejší máma ve vesmíru. Máme nejbizarnější hry s nejdivnějšími rekvizitami na světě. Dneska jsme celá rodina tancovali v drogerii u nás na náměstí, protože prostě hrála srandovní písnička, a smáli jsme se tomu všichni. Dokonce jsem svému dítěti sehnala plyšový vesmír a když ho vytáhnu, tak prostě někdy jenom řveme. To není mateřský plurál. Prostě řveme oba, radostí. Stejně tak, jako když si nalistuje obrázek králíka nebo ananasu, který Péťa miluje. Nejradši vysypává všechny dřevěné hračky z obalů a já je tam dávám zpátky. Třeba tisíckrát denně. A pořád mi to přijde srandovní.

 Máme doma prostě rodeo. Je to jízda. A je skvělá.

Hlavně se některé věci prostě nesmí hrotit. Všechno je tak, jak má být. Věci jsou prostě z určitého důvodu nějak. A tak to je. Netřeba se ve věcech pitvat. Prostě přijmout, co máme, a mít z toho radost. Možná i proto jsem krkavčí matka, která nechá své dítě spát v postýlce s kocourem nebo ho nechá se vyválet se v bahně nebo v obídku. Vždyť tím někomu neškodí.

Zakročím, jasně, ale až mé dítě bude někomu ubližovat nebo nadávat nebo něco ničit nebo bude v nebezpečí. Ve vážném nebezpečí, protože někteří lidi berou jako nebezpečí už to, když necháte dítě se válet v trávě.

Do té doby, ať si, proboha, dělá, co chce. Ať si  dělá, z čeho má radost.

Můj hlavní cíl a otázka, podle které se vždycky řídím, když dělám „rodičovská rozhodnutí“, není

„aby to všechno dohnal“ nebo „aby mohl jednou chodit do dobré školy a měl maturitu“ nebo „aby byl naprosto soběstačný“.

Vždycky se ptám sama sebe:

„chtěla bych takhle vyrůstat já?“

Jasně, že jsou někdy těžké momenty. Ale když si umíte nahustit ty skvělé, pak všechny těžkosti přebijete.