Opak prokrastinace

Nedokážu prokrastinovat.

Pro mnohé lidi je to sen. Závidí mi. Říkají mi věci jako “to musí být super život, když jsi tak produktivní!”, nebo “co já bych za to dal/a!” Pro mě je to někdy, doslova, noční můra.

Dny jsou o neustálém promýšlení alternativ. Můj mozek je jako bludiště, které má v sobě zpřítomněny všechny varianty všech možných stavů, které kdy mohou potenciálně nastat. Leden je neuvěřitelně spletitý. Má v sobě neuvěřitelnou pracovní nálož, finanční nálož, papírovací/administrativní nálož, a nedej bože, že se stane něco nečekaného. Neustále přemýšlím nad tím, co vše se může stát.

“To je super, že si takto dokážeš vše zařídit,” říkají mi obdivně kamarádky, zatímco už třetí den nespím, protože ráno vstanu s dítětem, kterému se přes den s láskou a nadšeně věnuji, což ale znamená, že musím následně pracovat v noci. Mezitím odbavuji telefonáty z banky, posílám naskenované doklady úřadům, řeším nedoplatky a přeplatky z minulého roku, počítám a managuji. Jeden krok vedle, a může jít vše do kopru.

Popravdě, asi by to tak nešlo. Možná někdy vidím věci velmi pesimisticky. Často si představuju nejčernější možné scénáře. “Když teď zruším zubaře, bude už to podruhé a bude si pak myslet, že tam nechci chodit nebo na zuby kašlu, a moje zuby jsou fakt v hrozném stavu, a když půjdu za dva měsíce, bude to stát ještě dvojnásobek, a to taky nechci, protože jsem přemýšlela, že synovi za dva měsíce chci koupit XYZ, a vůbec, měla bych to pomalu objednat, často to ze skladu mizí hrozně rychle, no jo, snad to stihnou dovézt, což mi připomíná, musím poslat ten dopis, jinak nedojde včas, a když nedojde včas, tak to bude další problém, to bych musela pak na úřad a musela bych ještě sehnat tenhle a tenhle dokument, a vůbec, počkejte, já si vygooglím, kde se vůbec dá tento dokument sehnat, jen tak pro případ, že bych to nakonec stejně potřebovala…”

Tady začínám zubařem, což je ještě poměrně úsměvné téma. Ale tímto vyčerpávajícím stylem často řeším i hypotéku, administrativu, někdy i socializaci s ostatními, kdy si představuji, jak bude kdy kdo reagovat. Zodpovědnost? Možná. Perfekcionismus? Možná.

Vlastně za tím mnohdy není ani úzkost. Spíš taková nekonečná houževnatost ve smyslu “svět je drsnej, musíš být drsnější a mít tužší kůži, aby tě nesrazil”. A využívám k tomu své autistické myšlení, kdy jsem v nekonečné šachové partii. Znamená to pak v praxi to, že vše odevzdávám mnoho týdnů před termínem a deadline je pro mě sprosté slovo(a podotýkám, že to neznamená nutně, že finální produkt odevzdám perfektní – klidně ho odvezdám i napůl rozdrbaný, ale hlavně, ať mi může z mozku vyskočit pryč), ale také to, že neustále něco řeším. A je to hodně vyčerpávající. Třeba i proto, že jakmile se mi rozjede mozek, nejde absolutně spát.

Chci, a snažím se, dělat zbytek věcí raději pomalu. Miluju klidový stav. Možná i proto se snažím okamžitě vyřešit a odbavit všechno, co se namane. Protože chci mít mysl v klidu. Chci sedět u řeky a dívat se, jak plyne voda, bez toho, aniž by měl mozek příležitost utíkat k nevyplněným formulářům, co na mě čekají doma. A je fakt, že tím, že si dávám běžně takovou nálož, tyhle “meditace” pak, paradoxně, často opravdu zvládám. Když se dostanu do přírody a ven, dokážu se soustředit jen na ni. Dokážu meditovat. Ležet a poslouchat, jak zurčí voda. Ale jakmile mi něco tento balanc naruší, musím to okamžitě zneškodnit. Je pro mě neuvěřitelně zahlcující, když musím mít někde na pozadí mysli “a pak přijdeš domů a uděláš X Y Z”. Tak si totiž nikdy nedokážu odpočinout.

Tento týden byl velmi náročný, protože se ještě léčíme ze střevní chřipky. Mě ta má zneškodnila uprostřed jednoho z nejhektičtějších pracovních týdnů. Měla jsem pracovat, jít na důležité schůzky. Místo toho jsem dokázala jen ležet v posteli (a ideálně se vůbec nehýbat, aby se vám neudělalo zle). A v ten moment jsem si uvědomila, že na sebe fakt musím být hlavně hodná.

Že musím trochu zvolnit. Respektive, že se samozřejmě musím postarat o to nejdůležitější (a je diskutabilní, co vše je opravdu důležité), ale na některé věci se mám vykašlat.

Že v práci nemusím být takový inovátor a prostě říct, že něco fakt nedávám a nezvládnu, že už je to moc.

Že nevadí, když něco pošlu v nejzazším možném termínu.

Že existují upomínky. Když něco nestihnu hned, určitě se mi někdo ozve.

Zkusím to. Zkusím. Třeba teď si dám hodinku, kdy nebudu fakt dělat NIC.