Zní to složitě.

„Tak víš, jak se to říká, že lidi na spektru mají málo empatie,“ říká mi někdo. Skočím mu do řeči.

„To není pravda.“

Dvanáct let v českém rybníčku opakuji, že autisté mají empatii, jsou citliví, chtějí se přátelit a dokáží mít druhého rádi. Dvanáct let se na mě lidi udiveně koukají a říkají věci jako:

„Ale vždyť můj syn se nechce objímat.“

„Jako OK, ale náš spolužák furt mluví jenom o tom, co zajímá jeho, a vůbec ho nezajímá, co zajímá nás.“

„Nevím, no, já musel bráchovi fakt vyloženě vysvětlovat, jak se má chovat mezi lidmi; jeho samotného to vůbec netrkne.“

S rozmachem chápání projevů neurodivergentního chování jako určité kultury se v poslední době v anglicky psaných článcích setkávám čím dál víc. A jsem za to hrozně ráda. Dává totiž neurodivergenci úplně jiný rozměr, který vám ráda za chvilku vysvětlím.

—

„To není pravda, že by autisté neměli empatii“ pokračuju v rozhovoru, který zmiňuju výše. „Respektive – neurotypici si často myslí, že neurodivergenti nemají empatii. Protože pro neurotypiky je jednoduché komunikovat společně. S neurodivergenty už jim to pak nejde.“

Protože víte, co?

Když mluví neurotypik s neurotypikem, nemusí nad ničím přemýšlet a dobře si rozumí.

Protože vychází ze stejného pozadí. Protože je jejich kultura založená na tom, co neurotypici chápou jako slušnost (témata v konverzaci se vybírají dle určitého klíče, jednotliví mluvčí se různě střídají, dívají se sobě navzájem do očí).

Když mluví s neurotypikem autista, musí přemýšlet téměř nad vším a bez dřívější přípravy si nerozumí.

Když mluví s autistou neurotypik, musí přemýšlet téměř nad vším a bez dřívější přípravy si nerozumí.

Protože nevychází ze stejného pozadí. Protože kultura každého z nich je jiná.

Potíž je v tom, že neurotypiků je více, a také jsou ve společnosti více slyšet. I proto jdou veřejně slyšet hlavně hlasy typu:“ti autisté, to jsou tedy blázni: oni nevybírají témata v konverzaci dle určitého klíče! Nedodržují délku hovoru, která je pro nás automatická! A ani do těch očí se mi nekoukají…“)

ale víte, co? Teď vám něco velkého odtajním.

My, autisté, si také o neurotypicích říkáme podobné věci.

„ti neurotypici, to jsou tedy blázni: oni říkají fakt nevhodné věci a řeší nevhodná témata! (ano, to si říkáme i my, autisté!) Radši přestanou mluvit, než aby dokončili myšlenku a druhého doopravdy obohatili – jen, aby se vystřídali! A koukají se furt do očí, takže se vůbec nemůžu soustředit a věci, které říkám, pak nedávají zpoloviny smysl…“

A pak se stane velké kouzlo:

Když mluví s autistou autista, nemusí nad ničím přemýšlet a dobře si rozumí.

Jasně, že máme různé zájmy, jasně, že nás nebaví poslouchat dvanáct hodin monolog o motorkách, pokud máme rádi My Little Pony. Ale v principu jde o to, že úplně chápeme potřebu mít dvanáctihodinový monolog o motorkách, a rádi mu poskytneme prostor. Ani si nevšimnu, že někdo kroutí rukama nebo se mi nedívá do očí. Když si vedle mě někdo čte a já hraju videohru, stále chápu čas jako kvalitně společně strávený. Naopak, paradoxně, právě často autisté neříkají -z našeho pohledu- násilné věty neurotypiků:

„a co svatba, kdy bude?“

„těším se, až budete mít děti!“

„ženská snad za chlapa nemá co platit na rande“

a tak dál a tak dál a tak dál

přitom autistická upřímnost může vést k tomu, že rozhořčeně začnete druhému vykládat o tom, jak chápete konstrukt manželství (aby se pak klasicky neurotypik urazil, že nechtěl přednášku – aniž by si uvědomil, že jeho první otázka byla už sama o sobě maximálně nevhodná), nebo také k tomu, že vám třeba daný autistický člověk začne vyprávět o své neplodnosti tak, že se budete cítit trapně.

Každopádně, rozumíte mi.

V Japonsku se lidé různě klaní, neobjímají se a nosí respirátory, když jsou nemocní.

V USA lidé běžně doma nenosí papuče a obecně se vítají s širokým úsměvem, i když se třeba vyloženě nemilují.

Ve Španělsku je normální, že jsou malinké děti o půlnoci vzhůru a běhají po hospodách.

V arabských zemích je normální nepít alkohol.

A copak je něco z toho špatně?

Mezi neurodivergentními lidmi je běžné neřešit small talk, hovořit dlouho a při hovoru se druhému nekoukat do očí, případně stimmovat.

A copak je něco z toho špatně?

I proto jsou „nácviky sociálního chování“ pro mě problematickým konceptem. Jasně, že jde o kulturní lekci, kterou autisté mohou potřebovat v případě, že chtějí existovat v neurotypickém světě většinu času a pracovat v korporátu. Nicméně o kultuře druhých bychom se měli učit všichni, pokud zde spolu žijeme – a nastavit přijatelná pravidla pro obě skupiny. Nikoliv se snažit o jejich potlačení. Nikoliv jako nutnost autistické chování změnit a „předělat“. Nikoliv jako potřebu „odstranit“ „nevhodné“ autistické chování.

protože ty malé tance

to, že jeden mluví hodinu

to, že se čtyři hodiny vybírá nábytek a tři hodiny hraje Age of Empires

to je pro mě radostný sociální kontakt