Malba blondýny s modrou pelerínou a malbou na obličeji, za ní je obrovský kus nebe pokryt výřezem z kaleidoskopu. Obraz má reprezentovat Lucy in the Sky with Diamonds.

Když si Asperger vezme dovolenou

Už z podstaty mojí ,,vady” je jasné, že nejsem zrovna ten typ, co by fandil spontánním výletům a last minute zájezdům a dovoleným.

Ale víte, co? Letos, poprvé, po třech letech, jsem se sebrala a odjela na týden. Vlastně na deset dnů, i když tři z toho jsem byla v Praze.
Pryč. Vymýt si hlavu. Někam, kde není moc připojení, pomalý internet, kde si musíme sami vařit a uklízet, kde si všechno musíte zařídit vlastníma rukama, teplou vodu, místo na spaní…
A bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat.
Nikdy v životě jsem nezažila bizarnější a vtipnější týden.
Když jsem přijela do Prahy, byla jsem ráda, že mi všechno zůstalo tak, jak jsem to tam naposledy nechala. Před odjezdem někam, kde se mi rozhodí rozvrh, je třeba aspoň trochu stability.
Rozložený gauč, bonbony, ta jistota, že tam vždycky najdu všechno tam, kde jsem to nechala, je pro mě uklidňující.
Na tom gauči jsme v noci spali. Lehl si na kraj, přitom já vždycky spím na kraji. Trochu mě to rozladilo, ale nedala jsem to na sobě znát. Nakonec jsem se lstí dostala na svůj kraj a ještě rozjívená jsem začala povídat. Povídali jsme si o nesmyslech skoro do rána a smáli jsme se.
,,Já mám víc sexu než Týna,” říkám z legrace provokativně.
,,Ne. To JÁ mám víc sexu než Týna,” říká on a zarazí se. ,,Počkat, to je vlastně stejná množina.”Zakvílím smíchy na půlku paneláku, co na tom, že je asi půl jedné v noci. Pak je mi to líto, že si dělám legraci z kamarádky, i když to nemyslím zle. ,,Ale zas tolik nekalíme jako Týna, protože nám nikdy nikdo nepřijde na párty,” říkám smířlivě. 
 
Než odjedem, strávíme spolu tři dny v Praze. Chodíme se koupat na molo. Nakupovat ráno jako důchodci po všech obchodech v okolí MHDčkem slevy. Je fajn mít takové kámoše. Je fajn mít kámoše obecně.
,,Víš, co je na mě dobré?”
,,Prsa?”
Pohoršeně se odtáhnu a povzdychnu. ,,Ne, vážně.” ,,No to nevim.” Vzdychnu ještě jednou. ,,Že nemám nálady. Že se nestane, že bych se ráno probudila bezdůvodně s blbou náladou.”
,,To bych si moh koupit i robota.” Už vidí, že jsem vážně naštvaná. Bublá to ve mně. ,,Ale to nevím, kdo by mi vařil.”
Přetáhnu si ručník přes hlavu a odmítám komunikovat. Vím, že se nikdy neomluví, o to je to horší. Po týdnu s tímhle člověkem potřebuju vždycky další týden, kdy se z toho času vzpamatovávám.
Ale najednou slyším jenom potichu:,,Natyno. Já jsem řek, že bych si ho koupit moh. Kdybych chtěl. Ale já bych nechtěl.”

Odjíždíme. Smíchovské nádraží, odpoledne, příjemně teplo. Sedím s Terezkou bokem a začínáme spolu kout pikle. Jedeme vlakem a nejstarší člen naší výpravy nahlas přes celý vlak vypráví historky o tom, jak vaří Jamie Oliver. Lidi se otáčejí a náš kámoš má hlavu v dlaních, protože je to jeho táta. S Terezou se pak postavíme někam jinam, protože je málo míst k sezení. Časem se vlak úplně vylidní. My dvě zůstanem sedět bokem v ,,soukromém kupé” a koukáme prosklenou stěnou na ty dva. Táta stále rozjíveně vypráví, syn prožívá krizi. Táta oznámil, že s námi stráví celý týden.
,,Já se vůbec nedivím, že tolikrát brečel, když spolu byli v té Anglii,” říká mi Tereza a já se začnu hrozně smát.Když dorazíme na stavení na nejmenší vesnici světa, kde navíc v polovině baráku nejde elektřina a všichni ostatní odejdou do hospody, je už noc. My s Terkou nechceme jít do hospody. Sedíme před barákem a je krásně jasno, koukáme na hvězdy.
,,Můžeš mi vysvětlit, co to jako je? Proč tady jako jsme? Chápeš, že tady jsme samy v cizím domě, kde nic nejde a kde nemáme co dělat a ani nemůžem jít spát, protože nemůžem zamknout, než přijdou?”
,,To je nejlepší,” směju se hrozně moc. ,,Ne. To je nejhorší,” opravuje mě hořkosladce.
Nakonec někdo přichází. Už už se radujem, že je to někdo z našich kamarádů, ale přišourá se k nám stařenka, asi osmdesát, osmdesát pět let.
,,Nezvonil u mě někdo od vás? Nějací dva kluci?”
,,Ti šli opačným směrem,” zamýšlíme se, ,,to asi ne.”
,,Dobře, dobře…já jenom, kdyby….víte co, děvčata, já už musím jít domů, já mám doma manžela ještě v ložnici, víte, on už je sice čtyři roky mrtvý…”
vyměníme si bleskurychle nejvyděšenější pohledy na světě
,,…ale kdybyste cokoliv potřebovaly, přijďte za mnou, já mám všechno.”
Včetně mrtvého pantáty. Jasně. 
Potom už se nedokážeme soustředit vůbec na nic.

Celý týden s Terkou uklízíme, vaříme, staráme se. Hlavní hostitel hraje na mém počítači Formule a jeho táta kouká na dětský kanál na pořady o masožravých housenkách. Ostatní lidi různě přijíždí a odjíždí, ale to naše zdravé jádro je pořád stejné.
,,Terino? Co budem dělat?”,,Co kdybychom šly uklízet na tu půdu?”
Vylezem na půdu a začneme tam tahat asi padesátikilové trámy. Jsme špinavé, potíme se, hnusné, zacuchané, ošklivé. Uděláme kus práce. Připadáme si jako největší chlapi. Najednou zavrže žebřík a je tam náš pan hostitel.
,,Pojďte dolů na oběd,” volá na nás.
,,A už je? Cos nám uvařil?”
,,No nic. Musíte vy uvařit,” říká naprosto vážně. Zavyjem zoufalým smíchem.

Jen jeden večer se mi nevydaří. Mám autistickou krizi. Fakt ten ošklivý, hnusný záchvat. Už nezvládnu ten nápor, nezvládnu toho člověka, nezvládnu jeho neplánování a to, jak se neví, co se bude kdy jíst, to, jak usne jinde, než má kdo spát, a podobně. Když spí, tak se zhroutím a s Terkou sedím venku asi do tří do rána, brečím, nadávám, spílám a jsem nešťastná z toho, jak může být někdo tak proměnlivý a nespolehlivý a jsem znechucená sama ze sebe, z toho, jak musím všechno vědět přesně a z toho, jaké nesmysly řeším.
Ale prej je to v pohodě. Prej mě maj rádi. Moc. I takhle. Že jsem skvělá. To poslouchám dlouho a snažím se tomu uvěřit, protože v ten moment já se ráda nemám. Ale jako, asi jo. Nemůžu se měnit, ale můžu se zlepšovat…
Ráno se probudím ve společné posteli. Řekne mi jen:,,…ty seš taky tele, viď. Chceš dečku?”
Chci tě zabít! Ale…jo, díky, vezmu si. Rozdýchám to. Proboha, já bych s takovým člověkem nemohla žít.
Ale občas, sem tam, v ,,malých” dávkách, nemyšleno vážně, je to to nejlepší, co teď zažívám. Se všemi těmihle lidmi.
A je to pro mě obrovská challenge. Vždycky mám pocit, že vycházím lepší, než jsem přišla.

Miluju ty večery, kdy se hraje a zpívá. Míň mám ráda, když zpívá Táta a vymýšlí si slova. Martin to řeší velmi tvrdě, bere velké plastové pivo a neustále mu ho podává. Pořád něco grilujeme, válíme se a povídáme si. Řešíme fakt důležité věci.
,,Já vám dám přezdívky. Ty seš debilko, ty seš kokotko, a ty seš pizda,” oznámí a jde si k nám lehnout. Smějeme se hrozně dlouho. Honzík zvážní a řekne hrozně seriózně:,,No dobře, ale teď vážně, kdo je jako debilko a kdo je kokotko?” čímž přidá celé situaci ještě víc na vtipnosti. ,,Natálie, ty seš tu taková nejchytřejší,…”, ani to nestihne doříct a já se smíchem zaúpím:,,to si teda nemyslím, a vůbec, co to je za situaci, když je v ní nejchytřejší Pizda?”
Jsem součástí party. Sice totálně praštěných lidí, ale nikdo takový jako my už asi neexistuje. Terezka to shrne strašně hezky:,,Víš, co mi na tom přijde nejhorší? Že je nám tak dvacet dva až dvacet pět. Kdyby nám bylo třeba šestnáct sedmnáct jako před těmi pěti lety, když jsme tu byly naposled, tak bych to chápala…Dokážeš si představit, že sem třeba pojedem, bude nám čtyřicet a budem řešit takové věci?”
Nejhorší je, že si to představit dokážu.

Ležíme spolu venku na dece, jen my dvě, a koukáme se na celý ten dům. ,,Chápeš to? Chápeš to, prostě, proč tady jsme takhle s ním a s jeho tátou jen my dvě?” Nějak lidi odjeli a zůstali jsme tam v menším počtu. ,,Co to je za dovolenou? Podívej se na ten barák. Mně, kdyby někdo řek, že to mám zdědit, tak se radši rozvedu,” říká a já si držím hlavu a umírám smíchy. ,,Dyť to tady je jak Farmář hledá ženu. Tři svobodné holky, jedna už byla vyřazená, teď tu jsme my dvě, tady statek, vesnice, farmář a my mu musíme dokazovat, jak jsme dobré, že umíme uklízet, vařit, postarat se, a teď budem řešit společně to, že spolu vy dva už spíte společně a máte větší ten vztah a já spím sama a co to znamená a budem to hrozně analyzovat a řešit, jaké jsou tady teď ty city….ještě je tu ten TÁTA a ten nás musí schválit!” dodáme. Holčičí kecy jsou naprosto nejlepší.
Celá dovolená je neskutečně absurdní. Neskutečně vtipná. Řešíme pudinkovou záhadu. Řešíme, jak upéct bublaninu na grilu a jdeme deset kilometrů, abychom našli vůbec nějaké ovoce, co bychom do ní dali. A protože mám tu výsadu mít pokoj s našim hlavním hostitelem, tak si ráno užívám i výpady do místnosti od Táty, který chce třeba v osm ráno přestavět náš pokoj. Táta nás má ale rád – o Terezce přímo prohlásí, že na jeho stupnici lidí od jedné do tří je na jedničce a řeší s ní Jamieho Olivera. Výhradně. Taky se stane to, že je jeden večer, když se hodně dělá párty, potetovaný Michal -vytetuje si na ruku černou tečku o velikosti maličké pihy.
,,No tak to už tě teď ale nikde nezaměstnaj,” děláme si z něj pak celou dobu srandu. ,,Vypadáš jak kriminálník,” dodáváme.

Když jeden večer Martin, který je jinak naprosto skvělý, pořád otravuje a chce zahrát jednu písničku, říkám mu:,,hele, teď už je to moc. Když to budeš dělat ještě chvilku, tak se na tebe fakt nasere a vynadá ti a bude zbytečně zkažený ten večer, prosím, nedělej to.” A je ticho.
Když za mnou přijde do postele, už dávno ležím pod peřinou. Jsem otočená ke stěně a slyším jenom, jak potichu zavírá dveře a říká přemýšlivě:,,Prej naštve se za chvilku.” Poznám, že si toho cení.
,,Tak já už to poznám.”
,,A správně. Ty seš hovno autista,” směje se.

Achjo.
To bylo tak bezva. Tolik vtipných věcí. Tolik vtipných zážitků. To sem nemůžu ani všechno napsat, protože by to byl nejdelší článek. Až na ten jeden večer to bylo naprosto úžasné.
Tak díky.