Digitální malba Zrzavé holky, která stojí u zastávky a u stěny, na které je nasprejováno grafitti.

Nové

Za poslední měsíc jsem vyzkoušela víc nových věcí než kdykoliv jindy v životě.

To je u lidí s AS zvláštní. My moc změny nemusíme.

Sedím u počítače a koukám se na blogy o módě. To miluju. Mám dlouhý obličej, takový ten, kterému se říká protáhlý nebo britský nebo obdélníkový. Oblong. 
,,Lidi s dlouhým obličejem by neměly nosit vlasy delší než po klíční kosti, protože dlouhé vlasy tento typ obličeje ještě prodlužují.” 
Mám slepené vlasy jako vždycky, konečky naprosto dezolátně a nenapravitelně shluknuté do jednoho hnusného celku. Dredovité chomáče, protože se zapomínám česat. Spolubydlící nadávaj, protože jsou všude moje vlasy. Vlasy mi rostou rychlostí tak padesát kilometrů za den. S hustotou tak miliarda vlasů na milimetr.

,,Kájo?”
,,No?”
,,Já si asi ustřihnu vlasy.”
,,NE, to ne! Ty tvoje lokny k tobě vyloženě patří. A jako do podkovy?”
,,Ne, normálně, prostě si je zkrátím…”

,,Já bych to ustřih hned,” přidává se Midgey, který byl ale zezačátku taky trochu překvapený.

Klobouk. Oxford shoes. Britský kabát, který jsem uhájila za cenu 150 korun, protože mu chyběl knoflík, ze sekáče.
Chyběl mu knoflík, tak mě prakticky napadlo jeden odstřihout z každého rukávu a jeden si našít na místo, kam patřil ten původní. Odvážný nápad. Koupila jsem si u Vietnamců šitíčko za třicet korun a knoflík si úspěšně přišila. Úpěšně. Já.

,,No vidíš, a ty ses bála, že to bude vypadat blbě,” vítá mě Midgey.
,,Víš, kdo mi to stříhal?”
,,No nevim. Nějaká kadeřnice? Kdo?”
,,Já.” 
Pyšně si vykračuju, protože nejsem zas až tak manuálně nezručná, jak ze mě všichni dělaj.

Směju se jednomu obrázku o spolubydlení. Je na něm asi pět lidí a každý říká:,,Já mám auto.”,,Já umím vařit.”,,Já jsem šikovný.” – ,,a dohromady všichni spolu jsme…jeden funkční dospělý člověk.
Tak to funguje u nás. S Barborkou se mi podařilo vytvořit teplo domáckého krbu. Já, Bára, Filip a Midgey jsme jádro.

Barborka není doma. Teda vlastně je doma, ale ne u nás. Píšu jí, co si mám dát k jídlu.
,,Vajíčko natvrdo na chlebu.”
A přesně na to mám chuť. To je fakt neskutečný.

Jeden večer zůstanem u Midgeyho táty. Je to náhodou zábava, dovezu medovník a víno a brambůrky. Nemám sebemenší problém usnout na novém místě. Dokonce usnu mnohem dřív, než se má oficiálně jít spát. Se sklenicí vína v ruce. Ehm. 

Strašnou spoustu věcí se učím při asistování. Osobní asistence by se měla jmenovat spíš osobní rozvoj. Tolik lidí má tolik zvyků a žádný není vyloženě dobrý nebo špatný, prostě jde o zvyk. A já ho musím respektovat a tolerovat. Tolik plánů, tolik nápadů. Tolik překážek, které se musí překonávat.

Nové pocity ve mně vyvolává také jízda posledním metrem. Řeším nevhodné věci a jenom se tomu směju. Všechno hezky narovinu. 

A můj kocour očividně taky rád zkouší nové věci. Vyválel se mi v barvě a ted má zrzavý patch srsti. Absolutně nevím, jak to zvlád. Ale tak..dobře. Je to parťák.