Digitální malba zrzavé holky, která sedí na veliké hoře, do které jde vidět - je v ní flétna, z které tryská ven z hory duha.

Terapie a autismus

Zhruba od devatenácti žiju sama v Praze. Před pár měsíci jsem si na sebe nechala přepsat plyn a elektriku, platím vzorně účty, studuju vysokou školu, pracuju.

To je první stránka věci.

Chodím po špičkách, tancuju a říkám absurdity, když mám radost, běhám po celém bytě, písničky mi přijdou “trochu oranžové jako nedělní odpoledne” a mými nejlepšími kamarády jsou transka, pár autistů, někdo z doby, když mi bylo třináct, holka s modrými vlasy, roztahováky,  a se sidecutem, holka, která hýká a říká mi Tuku, černý kocour, a v mé hlavě i pár známých muzikantů a postav ze seriálů.

To je druhá stránka věci.

Ta první stránka je tady pouze a jen proto, abych mohla udržet při životě tu druhou. Abych měla dobré zázemí a prostor k tomu “být já”. Proč to všechno říkám. Na různých, i zahraničních, fórech, vidím různé rodiče, které touží po tom, aby jejich děti byly co “nejnormálnější”.

Já tomu na jednu stranu rozumím (ale neschvaluju to, ani to nepodporuju). Je strašně těžké se lišit. Je hrozně těžké přijmout to, že na vás budou lidi vytahovat obočí, když půjdete po ulici s někým, kdo bude rozradostněně výskat a kývat se. Je nepříjemné odpovídat na všechny dotazy vašich kamarádů, jak se má vaše dítě, jestli dělá nějaké pokroky. Je asi moc složité vidět, jak ostatní děti umí to a támhleto a dělají všechno, na co si vzpomenete. Je hrozně složité pochopit někoho, koho baví jenom koukat na vodu.

Tak to chcete taky. Chcete, aby vaše dítě bylo “normální”, aby se “o sebe dovedlo postarat”. Často říkají rodiče, “já to beru, jenom, ať se o sebe dokáže jednou postarat”.

Problém je v tom, a to vám říkám jako autista, že čím víc na někoho budete tlačit, aby byl “normální”, tím víc se vám sekne. Jednou jsem chodila s někým, kdo chtěl, aby se za náma lidi na ulici tolik neotáčeli. Kdo mě popoháněl od drobných detailů, nad kterými jsem se na ulicích zastavovala. Kdo mě učil pro mě naprosto nevhodným způsobem manuální dovednosti. A víte co? I když tady nakrásno píšu článek, i když mluvím, tak jsem to nebyla schopná formulovat. Nebyla jsem schopná mu říct, že to dělá špatně, že já to takhle ukázat nepotřebuju. Že já to potřebuju jinak. Respektive jsem se o to snažila, ale stejně jsem to nedokázala formulovat tak, aby to neurotypická mysl pochopila a začala dělat jinak, i když mě měl moc rád. A i to bylo, mimo jiné, důvodem k našemu rozchodu. A to mám v papírech “vysokofunkční”. 

Na první pohled to bude vypadat dobře. Ani mezi námi to zezačátku nebylo tak silné, pro mě bylo moc těžké to vůbec postřehnout a uvědomit si, že tohle nechci. Naučíte dítě děkovat za to, co mu někdo podá, budete ho odměňovat za to, že si bude hrát s hračkama tak, jak mu ukážete. A dítě jako robot bude vykonávat všechno, co se mu řekne – pokud je povahou mírnější a klidnější, což se často děje u autistických holek. Ale pak se budete divit. Buď přijde zlom. V lepším případě se od vás začne dítě jen distancovat. V horším případě začne být agresivní a prudké, nebo se u něj projeví různé problémy, které do té doby nebyly. Protože nebude absolutně chtít. Protože nebude chápat, proč to všechno má dělat. Nebude rozumět tomu, co to ZNAMENÁ, když si hraje takhle a takhle. Vybudujete jenom formu, ale obsah zůstane naprosto stejný.

A já jsem se pak taky zlomila, prostě to nešlo. S tím člověkem jsem už přes rok a půl nemluvila.

Utekla jsem za lidma, kterým rozhodně nevadí, že se za náma někdo na ulici otáčí. Respektive je jim to úplně jedno. Protože, upřímně, ty lidi už v životě neuvidíte. Je úplně jedno, jestli máte venku mastné vlasy nebo tepláky nebo jste si zrovna rozmazali makeup nebo brečíte nebo vedle vás někdo výská. VŠEM JSTE UKRADENÍ. To vždycky pobaveně říkám, smiřte se s tím, že pro ostatní nejste zas tak zajímaví, možná vám věnujou jeden pohled nebo se nad vámi zastaví, ale to jenom poukazuje na to, že sami mají strašně nudný život a vy byste je vlastně měli litovat, že nad vámi vůbec ztrácejí svůj drahocenný čas, viz nejchytřejší rodiče, co vám budou dávat přednášky o výchově, vrstevníci, co si na vás budou posměšně ukazovat, že jen sedíte někde bokem a nebavíte se. Smějte se jim, protože svůj čas takového experta na všechno věnovali vám, kterým to je totálně jedno.

Stejně tak vaši “kamarádi”. Co vám brání jim vysvětlit, že pokroky vaše dítě dělá úplně jiného typu? Jestli vám brání cokoliv, pak to nejsou kamarádi. Jestli to nechápou, pak to nejsou kamarádi. Takové lidi kolem sebe nepotřebujete. Každý, kdo netoleruje cokoliv, co nikomu neubližuje, je prostě idiot – to jsem se naučila už chovem koček, vegetariánstvím, nenávistí k úklidu, a v neposlední řadě autismem.

A teď to nejdůležitější. Hodně rodičů chce své děti “zbavit” některých návyků, které jim přijdou “strašné”. NEJSOU STRAŠNÉ! A ten CapsLock je tam záměrně, to křičím a volám. Kývat se, houkat, poskakovat, to je pro nás to jediné možné, jak efektivně regulovat své emoce. Cokoliv jiného pro nás už bude násilné, ukrojí nám kousek našeho já, zmačká a potlačí. Představte si, že vás nejvíc uklidní po rozmrzelém dni, že si můžete dát večer kafe a Prostřeno.

NE! NESMÍTE! To je totiž strašně špatně! To normálně lidi nedělaj! To nesmíte, musíte tady běhat a skákat a mávat rukama, to je totiž lepší!

Chápete? Každý máme jiné způsoby, jak fungujeme, a to je v pořádku, dokud tím nikomu neubližujeme. Nám to neubližuje, stejně jako vám neubližuje kafe s Prostřenem.

Na různých autistických fórech se setkávám s názorem, že jsem “měla štěstí”, že jsem měla dobré dětství, že jsem teď tak sebevědomá. Ne, měla jsem jenom  a pouze výchovu, ve které mi nikdo nezakazoval chodit po špičkách, ve které mě rodiče netrápili tím, že bych se musela koupat ve vaně bez sítka na odpad, protože jsem se bála, že mě vana vcucne. Ve které si neřekli, že jsem na písmenka moc malá, a když mě zajímaly, tak mi je táta říkal, stejně jako se mnou seděl hodiny u vinylových desek a neposlal mě hrát si s něčím jiným. Ve které jsem mohla tančit před televizí šílené tance i v osmnácti a mojí mámě to připadalo VTIPNÉ a teď mi volá, že jí to CHYBÍ. Rozumíte? Nesnažila se mě to odnaučit.

A když nad tím přemýšlím, tak jsem nebyla úplně bezproblémová. Psala jsem jako prase, neuměla jsem si zavázat tkaničky, se spolužáky ve škole jsem v prvních třídách řešila výhradně jenom Pokémony, jako mladší jsem sice mluvila, ale dost “zvláštní” věci, opakovala jsem, mluvila o sobě ve třetí osobě a mužském rodě, to jen, kdyby mi někdo chtěl říkat, že tomu nerozumím :D.

Celý druhý stupeň jsem byla pak všemi zvolený předseda třídy, mimochodem!

To, co jsem výše popisovala, je často náplň KB terapií. Nefandím jim, vůbec jim nefandím. Učit se dají psi, a možná tak fungujou i někteří neurotypici, ale autisté jsou mnohem víc jako kočky.

Víte, jak se musíte přivítat s kočkou? Nebude se s vámi bavit, když to uděláte “po lidsku”, to znamená, když se k ní vrhnete a pohladíte ji. Odejde, nebo na vás zasyčí. To je ta “agresivita”. Nebo ten “shutdown”. Kterému se dá předejít úplně jednoduše – uděláte to “po jejím”. Nepůjdete moc blízko, natáhnete k ní jen jeden prst, a počkáte, než si ho očichá. A pak počkáte, jak se rozhodne.

Když jsem pracovala v kočičím utulku, spousta koček  byla bojácných. Každá měla svoje zvyky, rituály. Každá kočka je trošku složitá, komplexní, má povahu jako z jiného vesmíru. Ale kočku nevycvičíte tím, že ji budete vytahovat ven a učit ji pomaličku dělat povely. Kočku nevycvičíte, tečka. Můžete ji samozřejmě dobře vychovat, protože i kočka dělá věci, které opravdu dělat nemůže(leze vám do hrnce, ve kterém se vaří, a tak dál). Ale to všechno jde jemně a citlivě, hlavně se jí musí vysvětlit, proč. Musí pochopit obsah. Ona si to pak přebere sama. Nejlíp pomáhá převést pozornost jinam. Vždycky. Ve všem.

Ale když budete tiší, pozorní, tak pochopíte spoustu věcí. Kočka není od toho, aby vám plnila vaše představy a požadavky (bude vždycky doma ležet, nechá se hladit, bude vrnět a nebude mi ničit nábytek). Kupte si robota, jestli chcete tohle. Kočka je komplexní společník, který s vámi vymýšlí různé záležitosti. A úplně stejně to je s dítětem. Nemá vůbec žádnou povinnost se s vámi bavit tak, jak chcete vy. Nedluží vám to. Vy to dlužíte jemu.