Na obrázku je černobílá malba spousty detailů na stěně u patrové postele Zrzavé holky.

Zimní únava

Vrhli jsme se spolu do světa nekonečné bitevní vřavy. Jak symbolické. Připadá mi, že teď se musím prát jako lev, abych mohla ještě víc žít mimo normu a dokázat všem, že to jde.

Nikdy to nebylo lehké. Trochu mě irituje, když mi lidi říkají, že jsem to měla lehčí. Jak to můžou říct? Oni si někdy zkusili projít vším, čím jsem si prošla já? Každá super věc má i své stinné stránky a je jenom na nás, jestli na nich budeme lpět nebo jestli se raději podíváme na ty světlé. Úplně stejně to je i s autismem.

Mohla bych tady sedět a brečet, že jsem na střední neměla žádné kamarády.

Mohla bych tady sedět a brečet, že mě baví jiné věci než 95% mých vrstevníků.

Mohla bych tady sedět a brečet, že mívám smyslový přehlcení a meltdowny a je to strašný a nedá se tak žít.

Mohla bych tady sedět a brečet, jak se na mě lidi někdy divně dívaj na ulici, když si nahlas prozpěvuju a mávám rukama.

Mohla bych tady sedět a brečet kvůli milionům věcí, které jsou, věřte tomu nebo ne, mnohem, mnohem vážnější.

Tohle zkouškové období je asi moje nejhorší zkouškové období vůbec. Myslím, co se týče známek. Jsem ráda, když zkoušky vůbec udělám. Paradoxní je, že učivo není nijak těžší, ani ho není víc. Jasně, je všechno jinak, prostředí je jiné, nevím, co čekat, ale i tak by to bylo zvládnutelné. Prostě jsem pod velkým tlakem a je hodně stresu. Na druhou stranu? Jsem šťastná, že to tak je, protože mě to moc baví, chodím tam ráda a mám aspoň pocit, že o tuhle školu stojí za to bojovat. Nemůžu tady sedět a fňukat. Jediné, co můžu dělat, je, že v té trošičce volného času, co mi zbývá, se pokouším se učit.

Třeba dneska jsem musela v pojišťovně zařizovat přihlášení pojištění k živnosťáku pro američana, který neumí česky, a paní za přepážkou neuměla anglicky. Asi poprvé v životě jsem viděla živnostenský list. A ještě jsme tam byli po lhůtě. A nevěděli jsme, jestli bude pokuta. A jak velká. A vůbec jsme nevěděli, že tohle máme udělat. A nevěděli jsme, jestli nebude nějaký větší problém, který by nás mohl případně, i kdyby byť jen na nějakou dobu, rozdělit. Jako vlastně nevíme pořád.

Celý víkend jsme kvůli tomu nemohli spát.

Stejně jsem se dneska ráno sebrala, jela na zkoušku a odpoledne jsme to zvládli a k našemu štěstí všechno dopadlo dobře.

Je to každý den. Každý den musíme podstoupit hromadu stresu, ale výměnou za to je mi nejkrásnější svět, jaký jsem zatím měla tu čest poznat. Je to jako z pohádky.

“My jsme nejhezčí pár na světě.”
“To nevím. Ale rozhodně jsme nejautističtější pár na světě.”

Miluju tu náhodnost a hravost. Před chvílí jsme se váleli na mé patrové posteli a z plna hrdla jsme naprosto nesmyslně zpívali kusy písniček, které k sobě vůbec neseděly, a smáli jsme se tomu jako diví. Zita se smála, že se vždycky rozjíví jako já a roztančí a dělá kraviny.

“Přece nemůže být nikdo nešikovnější než ty,” říká mi Zita pobaveně, když se mu povede po celé kuchyňské lince rozsypat tymián a musí ho shrnout zpátky do pytlíčku.

Teď s Týnou brečíme, doslovně, ale už zoufalým smíchem. Stalo se vám někdy, že by vám někdo poslal povinnou literaturu ke zkoušce zhruba den a půl před zkouškou? Celý seznam knih? Že si teď vzpomněl, ŽE TO VLASTNĚ MUSÍME PŘEČÍST?!

Jak mi vždycky říká:”Aspoň víme jednu věc. Aspoň víme, že to skončí. Že na jaře za náma bude 80% toho špatného.”

Ani si to neumím představit. To bude tak krásný svět. A stojí za to bojovat. Každé ráno vstát a věřit, že to bude lepší.

Protože ono to fakt je každý den lepší.

A právě proto potřebuju někoho, kdo je mi rovnocennou oporou a kdo oceňuje mou šílenost. Kdo mi vleze do vany a začne zpívat z plna hrdla uvítací píseň pro naše sousedy. Kdo se se mnou popere na ulici. Kdo se mnou mluví nejtenčími hlasy a nejhrubšími hlasy. Kdo se mnou tancuje uprostřed kuchyně.

Protože to chci mít pořád, tak za to musím bojovat. Přijde mi, že lidi dneska chtějí všechno zadáčo. Nic není zadáčo. Pro všehcno se musí vstát a makat.

Takže já jdu načítat na tu zkoušku, nazdar!