Na obrázku vidíme poloviční portrét paní a kočky, kterou má na rameni. Jdou spolu zimní krajinou. Je to namalováno akvarelovými pastelkami.

Myšlenky před spaním

Je mi horko.
Ležím na břiše na svém dřevěném patře. Zítra nám přijdou změřit světlík, okna ve světlíku, protože je chtějí měnit. Možná některé i zazdí.

Před pár dny jsem vyklízela místnůstku, která je hodně maličká a máme v ní jen ledničku. A když jsem odstranila všechny batohy a kraviny z ledničky, uviděla jsem, že pod světlíkem máme asi nějakou větrací šachtu. Malinké okýnko se starodávnou páčkou, kterou můžete zatáhnout a něco podivného, těžkého a mechanického se zvedne, a do místnosti proudí čerstvý vzduch. To mě tak fascinuje, že tam teď pořád chodím a za páčku tahám.

Nechci, aby mi to zazdili.

Ráda se dívám z okna ven na lidi, v noci na světla aut. Připomíná mi to dobu, kdy jsem byla malá a kdy venku lidi jezili auty v noci, ty světla se pak promítala na záclony, vše bylo v noci hrozně zářivé. Rodiče si možná mysleli, že už dávno spím, ale já hodiny a hodiny zírala na ty záclony a v podivném polospánku jsem si říkala, jak je celý ten výjev hrozně slavnostní, jako slavnostní polévka, kterou jsem někdy mívala ze sáčku v devadesátých letech, s krupicovými noky. Jakou mám zrovna já čest, že zrovna já ty záblesky můžu v noci vidět.

“You are fluent, but not accurate,” směje se mi vždycky Matýsek. Já nejsem přesná ani v češtině. Někdo tomu říká agramatismy v mluvě, já tomu říkám kreativní výpomoc, směju se vždycky naopak já. Dneska jsme spolu hráli Monopoly. Máme českou verzi. Chudák, musí furt poslouchat, jak do všeho promítám své radikální názory. Dneska jsem se rozhořčovala nad feminismem v antropologii a nad tím, jak jsou Monopoly vykořisťovatelská hra.

Teď jsem musela vypnout větrák. Matýsek už spí. Mně to dlouhé noční ponocování zůstalo. Teď je pro mě úžasné dívat se z patrové postele oknem na svítící Ženské domovy, na to, jak se nahoře v tom podivném hotelu někdo vždycky v noci dívá na televizi, jak nám problikává lampa u domu. A já mám čest všechnu tuhle krásu vidět.

Větrák jsme spolu šli koupit, podotýkám, naprosto spontánně, dnes v devět večer, kdy jsme se váleli na úplně stejném místě, kde jsem teď já, a skuhrali, že je nám vedro. Kocour se větráku bojí, ale dostal krásné nové škrabadlo, tak celý den dělá kraviny a loví zavěšenou myšku ze všech možných úhlů.

Tolik k tomu, jak nedokážeme být spontánní, kreativní, jak nemyslíme na druhé.

Musím nám pořídit lékárničku. Teď jsem si uvědomila, že žádnou nemáme.

Týna se bude vdávat. Dala mi pozvánku na svatbu. “Mně se ani nechce věřit, že mi to Šimon dovolil,” kroutila nad tím sama hlavou. Její pozvánka je napsaná v morseovce a uvnitř je QR kód a balonek. To mi udělalo takovou radost, že jsem se úplně rozjívila. Taky máme za sebou dvě moc těžké zkoušky.

“Tolik jsem se neučila ani na státnice,” řekla zděšeně Týna a měla pravdu. Už za pár hodin jsme si ale vesele zpívaly “Je statisticky dokázáno.”

Někdy bych se chtěla přitisknout zády ke stropu a cítit, jak je studený a jak mě chladí. Jindy mě ale ta představa, že mě vcucne nebe a já tak dlouho poletím, abych se přicucla k nějakému bodu, děsí. Studený strop ale ne. Proč nemůže být pořád jenom prostě 20 stupňů?

Jím teď mnohem, mnohem méně cukru. Je to pro mě v létě lepší. Vždycky mi přijde, že po zimě, kdy se nabalím tukem a cukrem, v létě funguju mnohem líp. Těším se na každý den, i když je to náročné. Musím přepínat, šíleně rychle, mezi jednotlivými prácemi a školou.
Počítám.
Prakticky jedu na plný úvazek.

Byli jsme se podívat u řeky. Chodíme tam pořád. Pokaždé objevíme něco nového. Pro “normální” lidi by to asi znamenalo, že pokaždé objevíme nějaký nový bar nebo objevíme třeba nějaké známé nebo tak. My jsme ale neskutečně nadšení, když třeba vidíme, kdo tam každý večer naveze ty hromady chleba. Kdo tam nosí labutím a nutriím ty obrovské chomáče zelené hmoty. Kdo tu řeku čistí. Že někteří holubi můžou být skoro úplně bílí. Že některé labutě nemají kroužek.
Samé zajímavosti.

Pán nahoře v okně se pohnul a zadíval se taky ven. Na co může myslet?

To podivné ticho, zlatá světla a divné, časoprostorové kontinuum…