Abstraktní malba - oheň ze spousty barevných červených černých a žlutých čárek ve víru na černém pozadí.

Autismus a radikalismus: být radikální

“I bez iluzí se daj šířit ideály;

když je budem žít, možná přestane bejt nutný, abysme pro ně umírali” – Prago Union

Milá NTčka, dnes to bude dlouhý článek. Ale je to dopis, je to dopis hlavně pro vás.

V poslední době se začalo mnoho věcí nějak kazit a já se cítila unavená. Autisté někdy mohou mít problém rozpoznat, že se děje něco špatného, případně identifikovat konkrétně, který spouštěč může za nepříjemné stavy, co že se to vlastně děje s jejich tělem. Mnohokrát odpoledne jsem prostě u práce usínala, budily mě nechutné noční můry plné odporných motivů, celé mé tělo se cítilo nějak zmatené, špatné. Problém bylo vůbec vypíchnout symptomy, které chcete nějak smysluplně předložit lékaři. Takže jsem prostě měsíc, dva, doufala, že se to vše nějak spraví.

Jakmile jsem našla – opravdu úžasného a trpělivého – lékaře, který mi nasadil antibiotika, objevil anémii a nadopoval mě vitamínem D po dlouhé zimě a dodal mému tělu chybějící progesteron posledních pár dnů v měsíci, cítím se neskutečně. Dokonce bych řekla “neskutečně naštvaně”. Najednou mám totiž -i fyzicky- sílu za své “radikální ideály” bojovat. Cítím kontrast, je to podobné, jako když jsem se na gymplu vyléčila z mononukleózy. Pak cítíte, že můžete prostě vše. Že můžete cokoliv na světě. Najednou vám zase narostou nohy, najednou neusínáte každé odpoledne, najednou se vám nezdá “jít odpoledne na procházku” jako něco neskutečně vyčerpávajícího, na co už taky nemáte sílu. Naopak, jdete moc rádi, sami to navrhujete.

Proč tohle všechno píšu. Já jsem vždycky byla hodná klidná malá holka, která byla naprosto v pohodě, dokud se nezačalo útočit – nebo jen vyzývat – mé hodnoty a ideály. Teď máme v práci takovou situaci, že náš vedoucí je snad od února dlouhodobě na nemocenské, a všichni jsme se museli tak trochu obrnit a pochlapit, když jsme si rozdělili jeho práci, která je mimochodem někdy i o vyjednávání.

A na mě to očividně mělo až moc velký vliv, kterého si zpětně všímám.

Najednou nemám problém jít s Mattem do VZP a pohádat se s paní u přepážky, když opravdu NEMÁ PRAVDU, a nebojím se to hnát “někam výš”.

Najednou nemám problém psát lidem, kteří si myslí, že jsem nevychovaná, že budu radši působit nevychovaně, ale nikdy nebudu souhlasit ani tolerovat ideály a myšlenky, které nejsou v souladu s mými. Přeci jenom mě i platí za to, abych lidem hodnoty měnila. Od toho jsou aktivisti. Ale k tomu později.

Najednou nemám problém zvednout telefon a někam zavolat. Obhájit si, že chci udělat přednášku v jeden den, když mi tam někdo jiný navrhne jiný program. Na přednášce suverénně říkat veškeré své názory bez žádného přibarvování, nebát se pojmenovávat, hájit se až do krve.

Obhájit si, že kdyby nedejbože došlo na to, že budeme mít open office (a obhájit si taky to, že ho vlastně nakonec mít nebudeme :-)), tak já tam prostě budu mít, i kdyby jediná, zarezervované místo, na které mi nikdo nebude sahat.

NT tomu říkají “černobílé vidění světa”. Stěžují si, že nevidíme širší souvislosti. Že působíme nevychovaně. Že je to od nás sobecké, chtít, aby ostatní sdíleli naše hodnoty, jinak je od sebe odstřihneme, blokneme, nebudeme je chtít kolem sebe. Já vám, milá NT, něco řeknu.

Je rozdíl být “radikální” a “radikální”. NT se často radikalismu bojí. Tvrdí se obecně, že je to cosi špatného, že krajní polohy jsou naprosto nemyslitelné, že je to něco, čemu bychom se vždy měli vyvarovat. Já si to nemyslím, a to jen proto, že mi historie mnohokrát dala zapravdu.

Milá NTčka, kdyby nebyli na světě radikální myslitelé, černoši by stále byli otroci, handicapovaní lidé by byli pořád shazování ze skály, nepoužívali bychom antibiotika, protože to přece vyvraždí uplně všechny bakterie v našem těle, i ty dobré, a to je přece moc radikální…a vlastně by neexistovala vůbec žádná západní, původně křesťanská, civilizace, protože Ježíš Kristus byl absolutní radikalista. Jde vždy jen o to, PROČ jste radikální.

Pokud je vaším cílem, aby byl někdo poškozen, byť je to pro “vyšší cíl”, a někomu je upíráno právo na život, jako to dělal třeba Hitler, pak je Váš radikalismus špatný. Kdo jste vy, abyste určovali, kdo má žít, kdo má zemřít? Kdo má žít kvalitně a kdo má žít v chudobě? Kdo má dostat lepší péči než někdo jiný? Nejste nic a nikdo. Veškerý radikalismus založený na nenávisti k “dobrému – lidskému – jinému – odlišnému, ale zároven neubližujícímu” je ŠPATNÝ.

Pak je ale ještě jiný druh toho, čemu říkáte radikalismus, pro mě jen obecně zápal pro věc. Dám vám příklad. Já osobně se snažím žít co nejvíc v souladu s nějakou udržitelností. Oblečení mám jenom ze secondhandů, vybírám si, co jím, nikdy nebudu chtít mít obrovský dům (pokud to nebude znamenat, že v něm budu mít v pěstounské péči sedm dětí, to pak možná ano), protože jak se říká, čím větší kuchyně, tím míň se v ní vaří. A ostatní mi řeknou, no tak dobře, to je tvoje volba.

Většinou se setkáváte s lidma, kteří jsou tak nějak podobně. Třeba utrácí víc než vy, nebo mají těch věcí o trochu víc. A to je ještě v pohodě. Jenže pak přijde ten moment, kdy se setkáte s někým, kdo má tisíc domů, tisíc aut, tisíc kusů oblečení a nechává tisícovky v drogeriích. A máte na výběr. NT se většinou usmějou a řeknou si, každý to máme nějak. To je v pohodě. Hlavně, když se mi nebudeš hrabat na mém písku a necháš mě žít, já nechám žít tebe. NT, vy to dokážete.

Mně se však před očima promítnou ty děti, které to šijou, všichni lidi, co žijou za dolar dvacet pět centů na den, CO2 a to, jak mají krávy zavedené zaživa sondy do žaludku. To, jak mnoho lidí nemůže jít na světě do školy, protože je pro ně finančně nedostupná, protože ti, co mají, hážou stále víc a víc do chřtánu školám, které si běžný smrtelník už opravdu nikdy nebude moci dovolit. Protože se tam nedostane ani na stipendium. Protože doma nebude mít absolutně podmínky k tomu, aby se něco naučil. Prostě najednou cítím všezahlcující bolest, úplně mě to pohltí a já se přestávám kontrolovat. A jsem na to hrdá, že se přestávám kontrolovat.

A neváhám to těm ostatním říct. Dát najevo. A nejenom tak, že s jejich hodnotami nesouhlasím. Já je chci změnit. Sebrat a ohnout. Mě to totiž bolí, fyzicky cítím tu bolest těch lidí. Hyperempatie. V ten moment je mi úplně jedno, jestli mě budou mít za hulváta nebo ne.

Jak jsem nedávno řekla Barborce se smíchem, “jakmile mi dají v restauraci na kolena plátěný ubrousek, tak už jsem v….”.

Já jsem radikální. Tvrdím veřejně a otevřeně, že autisté potřebují co nejvíc podpory, potřebují, aby je NT co nejvíc milovali tak, jako to chápeme my. Otevřeně jdu proti ústavní péči, proti fyzickým restrikcím.

NT si myslí, že pro nás dělají hodně ústupků. A kolikrát opravdu dělají. Ale nikdo už nevidí, kolik jich děláme my, možná i proto, že někdy prostě nemluvíme. A když jo, je to pro nás složité pojmenovat. Mně třeba někdy vadí to, že je někdo ve třídě oblečený v hnusném svetru a je mi nepříjemné tam sedět. A už to je pro mě ústupek. A taky mi vadí, že se musí zatáhnout žaluzie, aby šlo vidět na projektor. A taky mi vadí, že se za mnou furt někdo baví. A pak se mě někdo zeptá – můžeš se posunout s tou židlí víc…???

A když řeknete ne, bude to vypadat, že neděláte ústupky.

Někdy to, co jim připadá jako taková drobnost, nad kterou není třeba se rozčilovat, pro nás může znamenat celý svět. A my se NT také – alespon doufám – nevysmíváme, že něco trápí je. Ale někdy jim prostě můžeme do očí vpálit, že to zas tak důležité není. A naší optikou opravdu není. Ale to neznamená, že jsme nevychovaní nebo neempatičtí. Nám se prostě před očima honí třeba úplně jiné, hlubší problémy. Nikdy nevíte, co nás v daný moment bolí, co nám vadí, co nás obtěžuje. Někdy to totiž nevíme ani my sami.

Já se odvážím – opět to bude možná hodně radikální – tvrdit, že my jsme takoví tvrdohlaví, radikální a přesvědčení, protože nám kolikrát na věcech/faktech/jevech prostě záleží mnohem víc.

Ale to je proto, že je v tom hodně lásky. My milujeme naše hodnoty, systémy, ideály. Nepochybujeme ani na sekundu, že to jsou ty správné – pravděpodobně jsme jejich výzkumem strávili mnohem více času než NTčka, takže změnit své ideály je pro nás někdy tak trochu jako vyměnit vlastní dítě. A když je někde hodně lásky, jako je tady, v přilnutí k určitým myšlenkám, které nemají za cíl nikomu ublížit – naopak třeba globálně chránit svět – je zapotřebí se někdy opravdu pozastavit, popřemýšlet a zeptat se:

“Vím o tom opravdu tolik, jako autisté? Dokážu se do toho tolik vcítit, jako oni?” – Protože my nevidíme věci jen v tak úzkém měřítku, jako si myslíme. Já například vidím, že někdy může něco vypadat nevychovaně nebo neuctivě a může to být ostatním nepříjemné. Jen prostě vím – ve velice širokém měřítku – že v porovnání s mou potenciální celodenní bolestí je něčí krátkodobé naštvání mnohem lepší.

Protože čím více vím, tím více miluji; a protože vše poznané je dobré.