Fotografie spícího černého kocourka na matraci.

Přidružené ,,poruchy”.

O ASD se často říká, že nijak nepřekáží normálnímu životu, pokud není kombinován s dalšími ,,poruchami”. Slovo poruchy dávám do uvozovek, protože si nemyslím, že jsou zas tak moc negativní, jak je společnost vykresluje. Mnohdy se mi zdají spíše pozitivní, jak uvidíte níže.

Budu vycházet z vlastní zkušenosti. ASD se často přidružuje k ADHD, aneb, jak se tomu dneska říká, hyperaktivitě. Asi 70% lidí s ASD má i ADHD, poruchu pozornosti. Nicméně o té já nemůžu říct ani půl slova, protože ji nemám, nevím, jaké to je. Trošku  je mi líto, že nedokážu poradit rodičům, jejichž děti ,,trpí” ADHD, někdy se mi zdá, že ADHD dělá mnohem větší problémy než poruchy autistického spektra, ale jak říkám, tohle asi nemám právo soudit, vzhledem k tomu, že ADHD netrpím.

Čím ,,trpím”, je synestezie. Pro mě je ale synestezie velikým darem. Podle posledních výzkumů, provedených na jaře 2014, je synestezie pojena velmi velmi často také právě s poruchami autistického spektra, přičemž nejčastější druhy jsou zvuk-barva a písmenko-barva. Synestezie vzniká tak, že daný jedinec má mnohem propojenější centrum zpracovávání smyslů v mozku.
Lidé, kteří mají synestezii, tedy v momentě, kdy slyší nějaké slovo-hudební nástroj-tak vidí barvu, scénu, situaci, náladu. Přímo před sebou. Nebo třeba mám kamaráda, který, když slyší písničku, tak mi řekne, jakou má chuť. Pro mě má každý člověk barvu. Vidím barvy a situace v hudbě. Každé roční období má jinou ,,atmosféru”. Slovo Olina ve mně evokuje představu pneumatiky zavěšené na stromě jako houpačku, starý strom, kolem bahno. Cítím i ten pach gumy. Takhle vnímám neustále.
Mám i slepou kamarádku, která cítí hmatové vjemy spolu se sluchem. Synestezie zkrátka spojuje více smyslů do jednoho velmi komplexního vjemu. Lidé se synestezií mají často problémy s orientací v prostoru, problémy řešit matematické příklady(ale ne proto, že by byli hloupí, ale třeba proto, že jim výsledek ,,nesedí” – nemohou dát ,,zlé” číslo vedle ,,hodného” a podobně).
Vlastně vnímám svět pořád magicky a kouzelně jako dítě. A jako malá jsem si myslela, že takhle vnímají všechno všichni. Zvlášť ještě, když mě v tom podporoval taťka, který také vidí barvy spojené s ostatními vjemy. Synestezie je geneticky podmíněna.
Může za to navíc i vyšší hladina serotoninu v mozku. Lidé s ASD a synestezií mají potlačenější produkci serotoninu v levé a vyšší v pravé hemisféře.
Ale teda pardon, co jsou tyhle drobnosti oproti mému obrázku vpravo?(takhle vypadá Fool on the Hill od Beatles.). Nemusím se absolutně namáhat, když chci kreslit. Pustím si písničku a vidím. Jsem sama sobě múzou. Mám velmi živé sny, mám i lucidní sny.. a tak.

Co mě ,,trápí” dále, jsou nejrůznější formy OCD. Pořád si drbu hlavu, i když mě nesvědí, pořád si rýpu do dásní. Taky mám reassurance-form – musím se pořád ujišťovat, jak co bude, proč to tak bude, jak co může dopadnout. Nicméně právě díky tomuto jsem i perfekcionistou, nikdy nenechávám rozdělanou práci, vše dokončím a všímám si i těch nejmenších detailů – to jde ruku v ruce s autistickým spektrem. Taky strašně často čtu knihu, čtu velmi rychle, a pořád se vracím ob několik řádků zpátky sem a tam, pro případ, že jsem vynechala nějakou informaci. Pak mám taky i takové trošku magické myšlenky, že třeba když udělám to a to a to, tak se povede, co si plánuju, a když to neudělám, tak se to nepovede – i když to spolu nemá žádnou souvislost, třeba to, že si zajdu k zubaři, nemá rozhodně (podle ostatních teda:D) vliv na to, že udělám státnice.

Depersonalizace-derealizace je další věc. Spojená s panickými útoky, to je takové hodně autistické, ale nejenom autisté mohou mít panické záchvaty. Ta mě strašně, strašně moc potrápila  v mládí, kdy jsem se chovala naprosto hystericky a myslela si, že je konec světa. Když se něco trošku odlišilo od mé rutiny, začala jsem si připadat, že je vše kolem mě nereálné, že neexistuju, že za chvíli omdlím a umřu, začala jsem lapat po dechu. Taťka mi říkal, že tohle míval jako malý taky, ale že si to ÚŽÍVAL. Nechápala jsem a byla jsem naštvaná, jak si z toho může dělat srandu.
No, je mi dvacet jedna a myslím, že chápu. Za poslední dva roky se mi stalo dvakrát, že jsem měla naprosto nepříjemný panický záchvat, ale už vím, jak mu zabránit, nebo spíše, jak tenhle pocit držet pod uzdou. A jak jsem říkala, právě díky tomuto dokážu velmi dobře rozlišovat prostředí reality a snu, dokážu mít lucidní sny, ve kterých se můžu učit, nacvičovat sociální situace, ptát se svého vědomí na to, proč se mi zdají některé věci, být fascinovaná vlastním mozkem. Také mívám meltdowny, ale ty souvisí s autismem.

Selektivní mutismus. Jsou momenty, kdy ze sebe nevypravím ani hlásku, i když bych chtěla. Dost často se mi to stává třeba v restauraci, mám si vybrat a nedokážu to říct. Prostě se mi zaklepne pusa a už ji neotevřu. Mívám hrozné noční můry, ve kterých nedokážu říct ani slovo. To mě ale zase dohnalo k logickému uvažování ve vypjatých situacích. Co teda budu dělat, když nedokážu křičet a zavolat nikoho pro pomoc?
Díky tomu se asi nespoléhám zas tolik na druhé. Všechno zvládnu sama. Když v noční můře stojím před někým, kdo na mě upřeně civí  -ano, oční kontakt, upřený, je pro mě velmi častou noční můrou, člověk, nebo bytost, která se na mě upřeně dívá, ve mně vyvolává opravdickou paniku – tak se často vyburcuju k nějakému řešení – buď zdárně uteču, protože vědomě vybírám vhodnější cesty, nebo jej nějakým jiným způsobem přelstím.

Citlivé smysly. Vadí mi některé zvuky, hlavně hlasité a nenadálé. Nicméně právě díky tomu dokáži s největší přesností analyzovat spoustu uměleckých děl, hlavně hudby a obrazů. Je to tedy mínus? Co z toho je porucha a co z toho všeho je plus? Poraďte :-)))