A jeden článek od Fialového Aspíka:
Není to, že bych autismus nesnášel.
Vím, že existují lidé, kteří nesnáší autismus u svých dětí. Nevím, jaké to je, být rodičem NT dítěte a už vůbec ne autistického. Ale vím, jaké to je, být autistickým člověkem, a není to, že bych svůj autismus nesnášel. Většina ostatních autistů má podobný náhled, nebo svůj autismus přímo milují, a to je fajn.
Někdy je autismus frustrující a otravný. Nemám rád některé problémy, které mám. Třeba hypersenzitivní sluch. Ale i ten hypersenzitivní sluch mi v některých oblastech pomáhá, třeba v práci – přepisuji, co slyším. Slyším věci, které ostatní neslyší.
Autismus je součástí mě. Je neoddělitelný od mého já. Mám i jiné stránky, samozřejmě – miluji kočky, rád čtu, rád píšu. Asi bych trochu přeháněl, kdybych řekl, že svůj autismus miluju, ale jak jsem říkal, je to součástí mne samého a nechci se nenávidět.
Kdyby mi jako dítěti nabídli být buď autista nebo NT, tak bych si asi vybral NT, protože bych v té době nechtěl něco, co by znamenalo, že nebudu mít moc kamarádů nebo budu šikanovaný, nebo budu nepochopený svými vrstevníky. Ale teď, jako dospělý, bych se svého autismu nevzdal. Nedal bych ani za nic talenty a schopnosti, které, jak věřím, pramení z autismu.
Dlouho jsem věřil, že problémy, které jako autisté máme, pramení z toho, jaký je svět kolem nás. Svět je přizpůsoben většině, která je NT, nebo aspoň ne autistická. Proto je všude tolik světel a nepohodlného oblečení a hlasitých zvuků. Kdyby bylo na světě více autistů, neočekávalo by se od lidí, že by měli nosit takové nepohodlné věci jako kravaty nebo punčocháče. Nikdo by nenosil vlněné svetry a upnuté oblečení. Cenovky by nevyčuhovaly zpoza triček. Každý by nosil, co je mu pohodlné, a nikdo by druhého nesoudil za to, co má na sobě.
Nikdy jsem plně nepochopil, proč mají lidi tak rádi hlasitost. Nevím, proč většina přehrávačů hudby jde pustit tak moc nahlas. Věřím, že současná generace a ti, co přijdou po ní, budou mít poškozený sluch mnohem dřív, než budou v důchodu, a bude to způsobeno tím, že poslouchají hudbu neskutečně nahlas a mají k tomu sluchátka.
Často se divím, proč koncerty musí být tak hlasité. Chápu, že i lidi v zadních řadách musí něco slyšet, ale zas si myslím, že i lidi u pódia by měli něco slyšet. Často jsem z koncertů odcházel se sníženou citlivostí sluchu a vše znělo strašně. Je mi líto členů kapel na pódiu, kteří stojí u těch velkých beden. Existuje vůbec nějaký AS rockový muzikant? Ale jo, jmenuje se Gary Numan. (pane autore, Brian Wilson!!!)Jedna z dobrých věcí, kterou si myslím, že mám díky autismu, je to, že je mi jedno, co si ostatní myslí. Uvědomil jsem si, že nejdůležitější je, co si myslím já. To neznamená, jak si někteří myslí, že je mi jedno, že lidi raním. To vůbec nemyslím. Co tím myslím, je to, že mě nezajímá, jestli budu ,,vypadat blbě“. Když se mi chce tančit v supermarketu, tak tančím v supermarketu. Když chci mluvit s kočkama jako s miminkem, i když jsme u veterináře, tak prostě budu.
Jsem autista. Autismus je součástí mne samého. Není ani dobrý, ani špatný. Má pozitivní aspekty i negativní. Nemůžu si vybrat, které aspekty si podržím a které vyhodím. Musím si ho nechat celý.