Zrzavá holka, za kterou stojí uprostřed noci obrovská bílá kočka - digitální malba

Básnička (a poselství pro mladé holky s AS)

Právě se tak hrabu ve svých starých zápiscích na starých blozích. Měla jsem jich několik, nikdy ne nějak moc slavné, ale vždycky hodně osobní.
Proto si říkám, že taková ,,analýza” starých zápisků může taky pomoci – autistická jsem byla pořád stejně, to se nemění, jenom se člověk učí víc pracovat s lidmi kolem sebe.
Našla jsem básničku psanou v únoru a březnu 2008. Končila jsem základku a šla na gympl, bylo to pro mě hodně těžké období. Stěhovali jsme se. Kamarádi se stěhovali nebo byli už hodně daleko.

Vlastně si tímhle chci poslat takovou zprávu do minulosti, kterou napíšu po básničce – a chci to ukázat všem rodičům pubertálních AS, kteří si myslí, že jsou jejich děti odsuzené k nešťastnému životu, a i pubertálním a náctiletým AS, (hlavně teda holkám, za které já promlouvám, kteří si myslí, že se to nezlepší).  V -nácti je to hodně těžké, zvlášť ve 14 a 15. Když jsou všichni kolem vás tak hrozně moc jiní. A nechápou, proč vy nejste jako oni. A myslím si, že zpráva mému starému já sice je osobnější věc, ale může promluvit k všem, kteří se nacházejí ve stejné pozici, v jaké jsem se nacházela kdysi já.

Tady je ta básnička:
únor/březen 2008,výbor, pár ,,výročních” výňatků, které mi přišly ,,nejsilnější”

 
Svítící lampy pohlcují modré kapky.
Neslyším, jenom kývu.
Proč taky něco říkat,
když mě neslyší.
 
Dlouhé, černé větvičky,
už na ně padají pouliční světla.
Bojím se, že mě někdo uvidí, když píšu.
 
Dlouhé, černé a nahoře se větví,
to všechno bylo moje,teď už není nic
Nebe je modrorůžové,opravdu
změnilo se, když jsem začala psát.
Normálně bych to napsala do blogu, nebo tak někde,
jenže tam už taky není místo.
 
Střecha od garáže do A už dlouho nebude
Ale mám ji ráda, to mi nevezmete
Dneska řekla, že je tu nuda a že se tu nic neděje,
zrovna, když mi bylo fajn.
 
Chtěla jsem psát, co si myslím,ale myslím tak rychle, že než dokončím jednu myšlenku, nestihnu napsat to, co jsem chtěla
Nebe už je černé, ale světla jsou tu pořád
Jen je někdy nevidíme
Třeba v mlze
 
Mám své modrorůžové nebe,
jen se jej prostě málokdy dotknu.
Zítra se transformuju v ptáka,
v neděli narostou mi zase čtyři nohy.
 
Hned bych tak objala svůj smrk,lehla si do hlíny,
ale řekli by, že jsem podivná
Protože jsem.
Nesměj se na mě, prosím, mně je pak hrozně.
Nechoď sem! Nesměj se na mě!
Smyslem není lakovat parkety,
když po nich stejně chodit nebudete…
 
Nějak se mě všichni bojí nebo mě ignorují
Nebo jsou přehnaně přátelští
Nebo to jenom já přeháním
Chtělo by to kolo pro dva
Na jednom sedátku budu já a ty mě budeš vézt…
 
Nevrátila bych se domů.
Kam?
Domů.
Ono totiž není kam se schovat.
 
Chtěla bych být holka ze šedesátých let
Třeba bys mě měl víc rád a hlavně…
bych byla černobílá.
 
Je tu uražený kus zdi
Nedávno ji malovali. Nesměla jsem na ni ani šáhnout
Děsí mě to
 
Nestříkejte všude parfémy!
Asi jsem vážně sobec,egoista…dobře. Tak za to budu bojovat
Nebudu se omlouvat, jsem já a jsem jenom jedna
Všichni chcete krávu,ale neumíte se o ni starat.
Baví mě být vzduch, stejně mi přijde, že ho tu 
Málokdo dýchá
Na co mám lampičku,když stejně svítí všem?
 
Chybíš mi?
Ani ne.
Spíš mi chybí kousek mě.
Zůstal někde u tebe.
Takže mi vlastně chybíš.
 
Raz, dva, tři
dvacátého bude jaro.
Umíš mě obejmout a říct, nebud smutná,
přemoct se, aby mi bylo dobře.
Šeptáš, když víš, že by mělo být ticho,
protože to poznáš.

Natyno – ještě skoro tmavovlasá – netrap se. Bude to lepší. Splní se ti pár věcí, po kterých hodně toužíš a u kterých ti přijde, že jsou  nereálné, protože jsi moc divná. Budeš hezká a hubená. Budou se s tebou chtít kamarádit cool lidi. Budou s tebou chtít spát! A někteří teda i chodit. Jo, s tebou, ne s žádnou víc cool spolužačkou nebo tvojí kamarádkou. Budeš mít hezkého kluka. Budeš mít vlastního kocoura a to tvoje psaní, za které tě málem vyhodili ze školy, tě ještě proslaví. Tak, jako to říkala mamka. Budeš v Praze a budeš se kámošit víceméně pořád se stejnýma lidma, kteří tě tehdy tolik podrželi. Ale ty to světu vrátíš, neříkej si, že ty jen bereš a nic nedáváš. Protože pak ze sebe vydáš opravdu hodně a určitá část lidí ti bude taky vděčná za tvou činnost. Mnohonásobně to vrátíš.
Nebude to úplně snadné. Uděláš obrovskou spoustu sociálních přešlapů, špatně si vyložíš mnoho situací, uděláš neskutečně mnoho nevhodností. Bude ti dunět hlava opakovanými konverzacemi. Ve škole to bude neskutečně bolestivé, já vím, že se bojíš jít na gympl a zvykat si, a buďme k sobě upřímné, nebude to vůbec příjemné. Budeš se snažit a chodit do klubů, hlavně na konci. Budeš mít pár panických záchvatů, ale ne moc. Dá se to přežít.
Ale víš, co bude dál? Budeš mít vlastní výstavu. Vysvětlíš to ostatním, že nejsi divná, že jseš vlastně fajn. A to právě všechno PROTO, že jsi tak zvláštní a jedinečná. Nebudeš se za svou odlišnost stydět, nebudeš už se snažit zapadnout za každou cenu.
Udržuj si to, nezabíjej v sobě kreativitu. To je asi to nejlepší, co v sobě máš. Třeba si to někde v paralelním vesmíru přečteš a usměješ se. Četla jsem si v téměř 22 letech všechny tvé staré příspěvky, které se dochovaly, a nahlas jsem se smála, neděláš nic špatně, jen okolí to nechápe. Ale oni dorostou do tolerance.
Asi jsi nedávno poprvé četla Dívku s pomeranči. Pujč ji Midgeymu. A Péťovi. A v létě 2008 neplakej, že se nestalo víc. Stane se. Jak budeš číst Jitro, stokrát si podtrhni ten závěr – čím více vím, tím více miluji, protože vše, co je poznané, je dobré. Čím budeš starší, tím víc budeš vědět.
Tak trošku se bojím, že když ti dám nějaké rady, uděláš něco jinak a změní se i realita. Asi si musíš projít fakt vším nepříjemným. Ale myslím si, že nějaké drobnosti nás nepokácí:

*netrap se tím, že se s tebou lidi nebudou chtít na začátku všech škol bavit. Změní se to. Vydrž to půlku času a bude to lepší, slibuju. Ale na tom gymplu se nepředej, všichni z té střední dělaj a je to zbytečné. Soustřeď se na přijímačky a na učení. Není to nemožné se dostat na UK. Tam budeš v moc příjemném prostředí, budeš mít tolerantní a milé a vtipné učitele a i pár fajn spolužáků.
*zálohuj si počítač. Já vím, že v něm máš uklizeno, ale moc nezálohuješ. Přišla jsem o strašnou spoustu SMSek a konverzací, které by mě teď hrozně potěšily si přečíst.
*uvědom si, že ,,domov” formují vzpomínky. A myšlenky. Přestěhovat se můžeš kamkoliv, ale když to máš všechno v hlavě, tak o nic nepřijdeš. Stejně tak škola. Že jsi změnila školu neznamená, že přestala existovat. Takže zálohuj si i myšlenky 🙂
*Péťa si s tebou bude chtít popovídat o autismu. Nezamlouvej to. Ono ho to pak přejde a už nikdy nebude tak sdílný. To máš takový hint hint.
*Nejseš egoista. Nejseš ošklivá. I když se ti to snaží někteří chytráci nakecat. Budou koukat, ještě jim to všem natřeš. Nejseš ani divná, ani chudáček. Nejseš o nic míň.
* Když jsem si četla konec básničky….achjo. Tohle jsem několikrát smazala a píšu to poněkolikáté. Natynko! Ty si myslíš, že lidi ví, co si myslíš. Že je to okaté. Není tomu tak. Pokud něco chceš, musíš to spíš ŘÍCT. A neboj se něco udělat, když si myslíš, že už nebude jindy příležitost.
* A ještě jedna naprosto soukromá poznámka: říkal ti: I’ll get you in the end. Natyno! Ty se naučíš tak flirtovat, že budete mít naprosto rovnocenný vztah! A ještě navíc jako extra bonus ho na lopatky položíš TY! A vůbec, vzkaž všem svým spolužačkám a kámoškám, ať se s těmi idoly, co je máte v čtrnácti, fakt netrápí. Jakkoliv se ti to zdá neuvěřitelné, tak oni dolezou sami. A fakt že jo.

Takže se nadechni a běž bojovat – máš před sebou hodně moc práce, ale stojí to za to!