Zrzavá holka leží na hoře, velmi detailně vyvedené, a nad ní se sklání obrovská odkvetlá pampeliška, z které odlétají drobná smítka se semínky.

Jak jsem se naučila jezdit na kole

Začnu trochu zeširoka. Ale jinak byste můj příběh nepochopili, ne tak pořádně.

Mé přijímací zkoušky na navazujícího magistra nedopadly úplně nejlépe.

Ani ne nejhůře – splnila jsem kritéria pro přijetí, ale jestli mě vážně přijmou, to teda nevím. Čekala jsem od sebe něco více. Ta sebereflexe. To neadekvátní odhadování situací. Achjo.
Když jste jako já a přijímačky jsou přijímacím pohovorem u velmi exaktních a tvrdých lidí – měla jsem trošku neštěstí i na komisi – , neodhadnete to. Ještě více vás to vykolejí. Když jsme před přijímačkami podepisovali papír, že jsme zdravotně způsobilí vykonávat tuhle zkoušku, smáli se vyučující, že by je zajímalo, jak někdo může být nezpůsobilý.
No, vím o pár záležitostech, které vás limitují, a nemusí to být zrovna schizofrenie:D
Třeba křivý mozek. A křivý náhled na to, co zrovna říkáte a jestli je to vhodné. Plus nějaké ty nevědomosti a peklo je na světě.

Strašně se mi líbilo, jak se kolem mě pak holky shlukly a byly naštvané, že jsem dostala takové bodové ohodnocení. ,,Tak to se spiknem! A nenastoupíme jim tam nikdo! Jestli ty, tak to fakt nechápu!”
Nikdy v životě by mě nenapadlo, že jsem docela oblíbená. Pozvaly mě na víno. Bylo mi trapně pít před polednem, tak jsme tam seděly do odpoledne. Povídaly jsme si. Smály jsme se.

Odpoledne jdu za Kristiánem do práce,  jenže stát tam do devíti večer nemůžu. Odebírám se domů. Nechci být sama se svojí hlavou. Venku je ponuro, takhle mám i v hlavě. Chci si zanadávat, chci se odreagovat, ale čeká na mě prázdný byt a lidi, kteří mají plány. Kristián je nemocný, chce jenom spát.

Zase stejný scénář. Tohle vždycky končí stejně.
,,Co děláš?”
,,Jestli chceš, klidně přijeď, ale budu doma až v osm. Ale tak…můžeš tady zůstat, viď.”

Doklopýtám se ve svých semišových lodičkách, sáčku a pěkných nových šatech. S Týnou se v poslední době strašně smějem, že dokud jsme nebydlely s Karolínou, tak jsme relativně kašlaly na náš vzhled, na to, jak vypadáme, ale v momentě, kdy nám začala dávat své hezké staré oblečení, jsme najednou chtěly vypadat hezky aspoň zčásti jako ona. Hodně mě to nakoplo.

Přicházím do bytu. Moje cvičící centrum, moje dílna, moje doupě, jak si říkávám s nadsázkou v hlavě.
Tady můžu nadávat, hodit peřinu na zem a nikdo mi za to nevynadá, nikdo mi nevynadá za to, když okamžitě nevyhodím odpadky nebo před koupáním zapomenu dát na zem rohožku, když nadrobím do postele.
Tady jsem tak ráda.
Zhluboka se nadechnu a všechno ze sebe naštvaně vysypu.

Pokyvuje hlavou a rozčiluje se se mnou. ,,To snad není pravda,” říká a je fakt naštvaný. ,,Jak jako málo sekundární literatury? Podívej se na moji práci, já tam mám tak tři odkazy,” říká a listuje svou bakalářkou. Přisazuji si. Vím, že to není tak úplně fér, taky mám své mouchy, taky jsem udělala chyby, které si uvědomuji, ale přece jenom nemůžu za všechno. A já jsem autista. Já mám cit pro spravedlnost. Já potřebuju, aby byly věci fér.

,,Pojď, podíváme se raději na nějaký film. Máš něco?”

Večer jdeme spát.

,,Ty ani nevíš, jak je tohle celé pro mě přínosné. Mít někoho, kdo se mnou tyhle věci probere. Zanadává si se mnou. Vysvětlíš mi, PROČ tě někteří lidi mají rádi a proč tě někteří nesnáší. Rozumíš tomu a umíš to i pojmenovat. Ty jsi prakticky na úplně opačném konci spektra než já,” směju se a on se taky zasměje.
,,To jo, no,” říká do tmy.
,,Nevím, jestli to je v něčem přínosné pro tebe, ale já se učím spontánnosti. Učím se tomu, že kamarádovi můžeš jen tak zavolat, jestli můžeš přijet, když je ti špatně, a že to neznamená nic špatného. Učím se, že pocity k věcem a lidem nejsou navěky a že se to všechno pořád mění. A že když tě jeden člověk za něco haní, neznamená to, že máš vlastnost, kterou na tebe budou nesnášet úplně všichni. To jsem třeba nevěděla, že špatné není univerzálně špatné.” Zamyšleně se zavrtám pod deku a koukám se do stropu.
Už mi to nevadí, že nemám svoji těžkou peřinu. Je to tolikrát za tak krátkou dobu, že jsem si už dokonce zvykla tady spát. Potřebuju mít trochu vlastního prostoru. Vlastního času mimo domov. Nemůžu se izolovat a žít jen s Kristiánem někde na růžovém obláčku, tak to nefunguje.
,,Náhodou, abys věděla,” říká s povytaženým obočím, ,,pro mě to je snad ještě přínosnější.”
Tázavě se podívám, i když to v té tmě asi není vidět. Jenže on není autista, on to pozná, že se takhle koukám, aniž by to viděl přímo. Vím, že se nemám zeptat ,,v čem,” že mi to poví sám. To už jsem se naučila. Ale takhle strašně mě svrbí jazyk se zeptat. Jemně si do něj kousnu.

Nadechuje se:,,S tebou se člověk naučí trpělivosti.”
,,Tak dík,” směju se a odvracím se na druhou stranu.,,Jdi do háje.”
Smějeme se.,,Ale ne,” pokračuje. ,,Víc si dávám pozor na to, co říkám. Abych ti neublížil, protože to nechci, žejo.”
,,Hele, to bys neměl dělat ale jenom pro mě, ale pro všechny lidi, co znáš,” říkám zamračeně.
Pobaví ho můj smysl pro spravedlnost.
,,Ostatní lidi si to nezasloužej,” řekne nakonec. ,,To jsou idioti.”
,,Ale já,” mluvím cikánským hlasem Jolandy, šaškuju, ,,já ne. Já jsem čistá bytost!”

V noci se nemůžeme přestat smát tomu, že ,,Immanuel Kant was a real pissant who was very rarely stable, Heidegger Heidegger was a boozy beggar who could think under the table”. My těm filozofům dáváme. Spikli jsme se proti celému světu.

Ráno si uvědomujeme, že to tak nejde, a rozebíráme Beardsleyho filozofii.

Válíme se spolu na posteli, pouštíme si písničky, já se tady soustředím za notebookem. Snídám. Po snídani jdu uklidit věci do dřezu a když už jsem v tom, automaticky umyju všechno nádobí v bytě a uklidím linku. S nadšeným úsměvem a překvapením mi děkuje. JÁ budu za uklízecího fanatika, to je fakt vtip. U nás doma uklízet nemůžu. Podle Kristiána je to vždycky málo. Nebo špatně. Takže nemůžu dělat nic. Což je ve výsledku asi lepší, ale takhle se nikdy nic nenaučím.

Což je vlastně i důvod, proč dodneška neumím jezdit na kole. Když se to Kristián dozvěděl, tak okamžitě prohlásil, že mě musí naučit jezdit. Mám Kristiána moc ráda. Miluju ho. Ale vím, že má problém vysvětlit mi, proč si musím dávat pod nádobí utěrku, když ho umývám. Kristián je skvělý, ale málomluvný. Funguje pro mě jako štít před okolním světem, ale ne jako tlumočník okolního světa.
Neumím si představit, jak by mi vysvětlil něco tak komplikovaného, jako je jízda na kole.

Ale…Kristián není jediný člověk na světě, který mě má rád.

,,A teď se půjdem projet na kole, tak na hodinku,” strukturuje mi rozvrh. Tázavě se podívám. ,,No moc na mě nekoukej, když už jsem ti ho sem nechal přivézt,” šklebí se.
Zhluboka vydechnu. Když si uvědomím, že pro mě hledá už několik týdnů svá stará kola, kamkoliv jede, dojme mě to. Přece mu neřeknu, že mám strach. A říkám si, před tímhle člověkem to nevadí, když budu vypadat jako idiot.
Když jemu nevadí, že bude vypadat před celým sídlištěm jako idiot, že učí jednadvacetiletou holku učit jezdit na kole. A jemu to nevadí.

Jdeme. Dělá kraviny a snaží se mě rozptýlit. Jezdí po chodbě paneláku dokola. Plácám se po čele, jestli je normální. ,,No já jsem normální, narozdíl od někoho,” směje se mi, ale nemyslí to zle. ,,Jdi do háje,” odpovídám svou univerzální replikou.

Venku zjišťujeme, že sedátko je pro mě moc vysoko. Ještě utíká domů pro klíč, aby mi jej snížil.
Nakonec ten moment přichází a já se rozjíždím.
Dělám kraviny. Špatně zatáčím, nepoznám levou a pravou.
,,Pravá je ta, kterou píšeš.”,,No ale..”,,Píšeš oběma? Tak ta, kterou většinou píšeš,” říká, aniž by mrknul okem. Drží mě za sedátko a pomaličku spolu jedem.
Vysvětluje mi celý mechanismus jízdy na kole. Ještě než jsem na něj sedla, mi vysvětlil, jak celý stroj funguje. To mi pomohlo, potřebuju tyhle věci vědět. Držím se křečovitě řídítek.
,,Ty ruce si můžeš dát i takhle, jen já je měl tak, protože mám velké ruce, ale ty seš malá, hubená, u tebe to tak nemusí být,” radí mi. Nekritizuje. Neříká jediné posměšné slovo. Lidi kolem se trošku pohoršeně koukají, ale nám je to jedno.
Začíná se mi stávat to, že se docela solidně rozjedu, ale pak třeba zapomenu šlapat.
,,Na co při tom myslíš?” ptá se mě, ale ne s posměchem, nechce mě shodit. Myslí to vážně, aby mi pomohl.
,,No…říkám si, že nesmím být křečovitá. Že musím sedět rovně. Že ruce mám mít takhle. Že mám šlapat. Pak že mě držíš.” ,,Ty musíš myslet na to, když na tebe někdo sahá?”,,Jo,” říkám mu. ,,To je dobrý,” směje se. ,,Tak si to opakuj.” Protože občas se mi stává, že zapomínám šlapat. Opakuju si to nahlas. Nahlas sprostě nadávám, ale on se jenom směje, nenadává mi, neposmívá se mi.

K mojí naprosté nevíře se děje zázrak. ,,Támhle zatoč doleva,” říká mi a já zatáčím, sice se skřípěním zubů, brzd, všeho, ale povede se to. A pak jedu. Rozjíždím se.
Pouští mě a běží za mnou a já jedu a nepadám.

,,No vidíš!”
Já nemám slov. Mám takovou radost. Jasně, nejde mi to úplně dokonale, ale…zvládla jsem to. Sama. Objímáme se, z radosti mu vlepím pusu a donekonečna děkuju. Jde vidět, že i on má radost, přeci jenom je to chlap. Já mám tu autistickou radost. Jde to na mně vidět. Na všechno zapomínám a ve svých piškotech si to po špičkách odkráčím domů s tancem. Směje se.

Odpoledne jdeme grilovat do lesa, kamarád slaví 25. narozeniny. Vše je fajn a já si povídám většinu času s kamarádkou, smějeme se, přepadne nás déšť, ale to zase tolik nevadí. Hodně se bavím. Zase jsem o trošku sebevědomější.

Nakonec čekáme na metro, já jedu domů dřív, protože chci za Kristiánem – je nemocný a přijde z práce, a on jede domů dřív, protože jede večer na chatu. Tak se loučíme. Obejme mě a řekne tak potichu, že to slyším já:,,Tak se měj hezky a…prosímtě, zase někdy přijď.”
,,Neboj se, vždyť mě znáš, to víš, že přijdu,” říkám.

A v ten moment opravdu poznávám, že tohle vše není přínosné jenom pro mě.