Digitální malba dvou panáčků, kteří mají nad hlavou srdce a za nimi jsou růžovomodré linie.

Jako normální lidi

Tenhle článek bych chtěla věnovat především všem lidem s AS, kteří si myslí, že se nikdy nenajde nikdo, kdo bude jejich odlišnosti tolerovat a snad i mít rád. Kteří si myslí, že na to nemají. Že nejsou dost dobří. Kteří nemají sebevědomí.

Máte na to. Vážně.
,,Uděláme to jako v Hellu. Lehni si. Já ti k tomu pustím dubstep.”
Zvednu hlavu. Moje krátké vlasy jsou zašmodrchané, prý vypadám jako zvířátko. Zamračím se.
,,Ty seš Hell. V Hellu poslouchaj dubstep?”
,,Tak jak kdo. Můj tatér poslouchá třeba punk.”
,,Ale já tenhle dubstep neznám,” říkam s bezradností autisty, který se octne v úplně nové situaci.
,,Ššš. To poznáš za chvilku.”
Vezmu ho za ruku. Tady můj autismus nikomu nevadí.
 
,,Hele, to je tvůj počítač?” ptá se ho Michal. Ten z kuchyně odpoví:,,Ne, ten je Natyny.” ,,Sem si řikal,” odpoví a vezme do rukou akustickou kytaru, moc hezkou, kterou jsem dostala, když mi bylo jedenáct.
,,A tahle kytara?” Začnu se smát. ,,Ta je taky Natyny,” odpovídá. Už se smějem všichni. ,,Ona už tu tak napůl bydlí,” neodpustí si cynickou poznámku. Já ten podtón vycítím.
,,A vadí ti to nějak?”
Uvědomí si svůj cynismus a mé problémy s jeho interpretací. Podívá se mi do očí.
,,Ale vůbec ne. Naopak.”
Tady můj autismus nikomu nevadí.
,,Michale, vem si, tady bonbony jsou taky moje,” připájím se do všeobecného veselí. ,,A nedal by sis trochu mého vína?”
Když mě volá na oběd, říká, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě:,,Ty asi nechceš, aby se ti to pomíchalo, tak si naber na talíř. No prostě jako doma, dyť to znáš.”
S vděkem se na něj kouknu a řeknu s nadsázkou:,,No, jasně, jako doma. Tolik let a já si stejně furt nepamatuju, kde máte skleničky.”
,,Z toho si nic nedělej. Já taky ne,” smějeme se spolu.
V noci má svět jiné barvy. Mám ráda, jak nic neřešíme. Prostě to všechno berem. Většinou spím jen tak v kalhotkách, ale dneska si postesknu, že bych chtěla mít nějaký noční uborek. ,,Na co, prosimtě,” setře mě hned.
Po pár hodinách už pod dekou říká:,,Když já to nechápu. Já jí říkal, ať se mnou teda spí, a ona, že se za mnou nepřišla se se mnou vyspat.”
,,Hmmm. To já jo,” říkám s tou svou bezelstnou upřímností autisty. Smějem se. Tady můžem být upřímní. Tady autismus nikomu nevadí.
Další den je vaření na mně. ,,Hele, mně se dneska fakt nechce dělat žádná večeře, i když jsme u mě…”,,Tak já uvařím,” nabízím sama.
Stojím za linkou a krájím houby. Cibuli, pórek. Dělám spoustu věcí najednou a rychle. Vařím vodu v konvici, solím vodu.
,,Hele, umíš multitasking, když máš ADD?” ptám se ho, když se jde podívat, jak vařím.
,,No jako jo, ale…pak na to všechno zapomínám..”
,,Autisti moc neuměj multitasking,” přiznávám. ,,Ale já jsem holka, tam to je trochu jinak. Chceš něco k pití?”
Za pár minut hlásím, že budeme jíst. Fakt jsem se snažila, protože to má smysl. Zaslouží si to a já cítím, že to možná někdo docení. Nesu dvě porce těstovin s omáčkou. ,,Ježiš, to vypadá krásně,” řekne překvapeně. Já se jenom usměju.,,Snad ti to bude chutnat,” říkám. ,,Tak já ti neřeknu, že se to nedá žrát, ani když nebude, viď,” říká mi ironicky.
Veme do ruky ovladač a pronese památnou větu.
,,Víš co, pustíme si zprávy. Normální lidi se večer koukaj na zprávy. Mě teda vždycky naserou, ale musíme být někdy i jako normální lidi.”
,,Tak jo,” řeknu a opřu se o stěnu na rozložené pohovce.
Začnem jíst. Ztuhne mu usměv na tváři. ,,Hele, cos tam dala za koření?” ,,Sůl, pepř, česnek, bazalku. Víš, že já těm směsím moc nefandím. Proč?”
,,Protože je to fakt super.
Těstoviny al dente, což nechápu, jak se ti mohlo povést, omáčka…”
Já zamyšleně koukám před sebe. Zbytek večeře jsme ticho. Až pak ticho protrhnu strukturací:,,Dojíme, umyju nádobí a půjdu se umýt.”
,,Oukej. To nádobí nemusíš mýt, mě tě je líto, když vidím, jak furt něco děláš.”
,,To nemusí, prosimtě, já jsem zvyklá ze spolubydlení. Fakt. Vůbec se nad tím nepozastavuj.”
,,Natynko…To bylo tak výborné.”
Já to věděla, že to má smysl. Jenom to po těch letech neumím přijmout. Až se mi chce brečet. ,,Děkuju moc, mám radost, že ti to chutnalo.”
,,Nechápu to. Nechápu, na co si stěžoval,” říká mi a kouká se na mě.
Není to poprvé, co to slyším. A šlo i o naprosto jiné situace.
Jdu se mýt.
Tady můj autismus fakt nikomu nevadí.
,,U mě jsou kámoši tak různě. S Honzou někam jdu, když chci párty, ale zas si s ním nepopovídáš o vztazích. Pak teda Zuzka je na párty a Ivana mě zase vždycky podpoří,” vykládá mi ráno a já se zájmem poslouchám.
,,Já moc kamarádů nemám,” říkám popravdě, ,,ale zas jsou bezva. Mám to štěstí, že se svými nejlepšími kamarády prakticky bydlím a pak mám ještě tebe jako kámoše a tak pár dalších. K čemu jsem vlastně pro tebe dobrá já?”
,,Ty seš…” zamyslí se. ,,No hele, ty seš univerzální.”
,,Mě máš na povídání, na vaření, na uklid-chápeš to, mě na uklid, to je bizarní, na sex, na párty…”
,,To je fakt,” směje se, ,,to je fakt jak manželka.”
,,S manželkou si tak nikdy nebudeš rozumět,” pálkuju s radostí nadsázkou.
Tady autismus nikomu nevadí.
V noci spím konečně dlouho a dobře přes osm hodin. Zdají se mi krásné sny o létání a lanovkách a mě samotné na horách. Spíme vedle sebe a já se směju, jak jsme to mohly s Týnou někdy pokládat za flirty. Pro nás byl flirt už jenom to, když se na vás pomalu někdo podívá, samozřejmě z legrace. Dokud jsem to teda tehdy v tom květnu velice prudce nerozsekla a nepozvedla naše dívčí diskuze na nový level. A od té doby se to se mnou táhne.
Ráno zvoní budík. Rozespale otevírá oči.
,,Natynko? Nemusíš ještě vstávat. Můžeš spát, já si zajdu k doktorce a pak se vrátím,” říká mi. Taková svoboda. Mám ráda, když mi oznámí plány na svůj den, řekne to své ,,ale!” a podá mi klíče k jeho bytu. Znamená to ,,ale nemusíš se mnou chodit, jestli ti to narušuje plány, dělej si, co chceš.”
,,Já musím vstát, vždyť dneska přece jedu domů,” říkám. ,,No jo, jasně, aha,” říká.
Krmí kočku. ,,Kočko, zajímá tě, jak se řekne platýs v deseti světových jazycích?” Pobaveně vzdychnu. ,,Jé, hele, platýs se řekne plaice? There is a plaice..” začne zpívat hříčkovitě písničku od Beatles.
,,To jde jasně vidět, že seš hodný človekˇ, když takhle mluvíš s kočkou,” říkám mu. ,,I když tak vůbec nevypadáš.”
,,Tak dík. Tak furt můžu nesnášet lidi a mít rád jenom zvířata,” říká mi.
,,To jo, ale vůbec už to, že jsi schopen solidarity s někým, kdo je takhle maličký a hloupý a bezmocný oproti tobě..”
,,To je fakt.”
Vyhazuje do koše rozmražený plátek dýně. ,,Podívej,” volá mě k tomu. Dva dospělí lidi, oba s nějakým tím vysokoškolským vzděláním, nadšeně koukaj, jak kus dýně klouže do koše a mlaská. ,,To bylo jak něco z Fieldinga,” říkám okouzleně. ,,To jo.”
,,Já bych si chtěla Noela Fieldinga vzít za muže.”
Když jedem výtahem, chce, abych mu strčila do brašny knížku. ,,Takhle ne. Opačně.” Otočím ji. ,,Ale hřbetem dolů,” řekne a já se rozesměju. ,,Já už to chápu, proč je tak těžké se mnou žít, když furt všechno kritizuju. Dyť vem si, jak jsem ti to včera říkal o tom pití, ať mi uděláš,” vzpomíná na situaci, kdy jsem mu měla udělat drink, ale nakonec si ho dělal sám.
,,Hele,  to vůbec nevíš, jak jsem to měla s Kristiánem. Ty mi aspoň řekneš, jak to mám udělat. A hlavně, ten drink sem tě.poslala si udělat sama, protože na tebe kašlu,” říkám s nadsázkou. ,,To je fakt,” smějem se.
Loučíme se. ,,Přijdu v pátek,” víc oznamuju než se ptám. ,,Dobře, ale až po práci,” říká mi.
Tak samozřejmě. Já jsem autista, já si pamatuju všechno.