Digitální malba zrzavé holky, která má rybí ocas a pluje si napůl v tmavě zeleném prostoru.

Mimozemská civilizace

Měla jsem hrozně zvláštní sen.

Zdálo se mi, že lidi objevili mimozemský život. A pak objevili mě a řekli, že jsem jediný člověk na planetě, který dokáže odletět za mimozemšťany, komunikovat s nimi a už nikdy se nevrátit.
Ve snu bylo všechno hrozně černé, hrozně temné a zničené. A já jsem ani nebyla já. Neznala jsem svou rodinu, kocoura, Báru, Týnu, Midgeyho, Péťu, nikoho. A říkala jsem si:
tak jasně, že musím odletět já, vždyť já přece ani nejsem člověk.
Tak hluboký smutek, jaký jsem procítila v tomhle snu, jsem necítila nikdy v životě. Letěla jsem vesmírem prázdně a bezcílně, ani jsem nechtěla na Zemi zůstat.
A nejhorší bylo, že když jsem přistála tam, ani tam mě nikdo nechápal. Byli hnědí a růžoví. A divní. Dělali divné zvuky a divné pohyby. A já si říkala, hm, a co teď? Co se mnou? Kam patřím?

Ráno jsem se probudila ve své krásné fialové posteli, obloženou hlavu kocourem a s pevným plánem, slyšela jsem, že v bytě někdo je, a pocítila jsem asi největší vděčnost ve svém životě.

Večer. Sedíme s Midgeym a horou dalších lidí u něj v pokoji.
Už máme dávno mozek někde ve vesmíru.
Zpočátku se jenom blbě smějem. Listujem si knihou o počítačích z roku asi 2000.

Líbí se mi náš nový, krásně čistý přátelský vztah. Přijde mi, jako bychom se posunuli do jiné dimenze.
,,Mrzí tě, co se stalo?” ptal se mě Filip.
Chvilku jsem přemýšlela.
,,Ani ne. Upřímně, asi dva dny mě to sralo. Ale víš co? Nikdy nevíš, co se stane zítra.” A cítím od sebe snad ještě víc lásky pro celý svět než kdy předtím. Takové kamarády potkáváte jen jednou za život. Mít někoho tak čistě rád, i když si spolu zažijete věci, které by od sebe většinu lidí oddělily, to dokážou asi jenom lidi s nějakou neuro odchylkou. Usmívám se, když to píšu. My to máme snad přesně naopak.

,,A kam jedeš, Filipe?”
,,Hele, 113 domů.”

,,Takže do Písnice?”
Jenom se překvapeně usměje. Do hovoru se vloží Barbora.
,,Natálo, to fakt není možný, jak si můžeš pamatovat, kam které MHDčko jede?!”

,,Hmm, 504 jede na Florenc..zajímavé,” odkloním se pak s Bárou uprostřed našeho hovoru nočním autobusem k okýnku.

Jsem u Ivany na asistenci. ,,Ivanko, co by sis dala na oběd?”
,,Hele, jako, já si nechci moc vymýšlet.” ,,To si klidně vymýšlej.” ,,Tvarohové knedlíky s ovocem.”
Trošku zaraženě zůstanu stát uprostřed bezbariérové kuchyně. V životě jsem nedělala tvarohové knedlíky s ovocem. Ale zkrat trvá chvilinku, beru si telefon, zjišťuju recept a povídám:,,Tak uděláme tvarohové knedlíky s ovocem.”
Díky. Naučil jsi mě trochu spontánnosti a tomu, že každý šílený nápad stojí za zkoušku. Že není nutné se bát.
S Ivou a jejím přítelem Jirkou, který je taky vozíčkář, jedem po obědě do lesa a tam si povídáme. Sbíráme větvičky pro andulky. Nebo spíš já sbírám. Lidi se překvapeně otáčej, když viděj, jak skáču po popadaných větvích a dirigujou mě dva kvadruplegici. Je to komická situace a fakt se bavíme.
Když se s Ivankou ten den loučíme, říká mi:
,,Pět ovocných knedlíků jsem snědla naposledy před dvaceti lety. Dneska to byl fakt krásný den. Děkuju ti hrozně moc za ten pocit domova.”
Dělám drsňačku, ale vždyť o nic nejde prosímtě, já jsem tvoje ruka, noha, ty jsi hlava a to je to hlavní, ale když odcházím, jsem hodně dojatá.

Zjednodušujeme, řešíme kvantové teorie, struny, paralelní prostory, vesmíry a rovnice.
Midgey se ke mně nahne a povídá mi:
,,Víš co, něco ti řeknu. Pokud něco vzniklo a existuje, tak to má účel a je to správné.”
Podívám se na něj a povzdychnu. ,,Počkej, já si to musím zapsat do telefonu, abych se s tím mohla nějak vyrovnat.”
Jakmile dopíšu větu, trochu podezřele nakřením nos. ,,Ale Midgey, to říkal už svatý Augustin.”
,,…ale já na to přišel úplně sám!”

Stojíme spolu u lednice. ,,Já bych tady sežrala úplně všechno. I tohle,” vezmu do ruky taštičku pro kočky. Midgey se na mě koukne a usměje se. ,,Tak Týna říkala, že je to dobrý, když se to posolí,” argumentuju. ,,Ale jo, já bych tomu i věřil…”
Druhý den stojíme u lednice a vidíme taštičku, kterou naštěstí nikdo z nás nakonec nesežral. ,,Tyvole…” říkáme oba, když si na situaci vzpomenem.

,,Já mám tenhle byt fakt ráda. Já mám tak ráda ten byt, já se sem normálně těším, když jdu z práce,” říká Bára.
A je to tak. Já jsem nikdy nebyla svobodnější. Je to jako Octopus Garden od Beatles. Jsme tady safe a no one is there to tell us what to do.
,,Mně to přijde jako ty koleje z Pottera. Jako chápeš, domů jezdí  na svátky a na prázdniny třeba a tak, ale hodně doma už se cítí i v té škole. Ale je to prostě, dokud nedostudujou..”
,,Ale my tady budem bydlet i pak. I úplně staré. A naše rodiny budou bydlet někde jinde.”
Smějem se.

Nosím na stůl. Nesu plnou zapékací mísu nachos s jalapenos a čedarem, guacamole, salátek, nesu plné tortilly, nesu tortilly na sladko…Jenom fascinovaně kouká.
,,To je to poslední, co pro tebe můžu jako tvoje kamarádka udělat, když ti je blbě. Spoustu dobrého jídla. Koukat se na seriály a mlčet, ať tě nenaštvu.”
A když večer postoupí, tak je aspoň konečně veselý.

Zpívám si písničku, kterou jsem složila ve svých jedenácti letech.
,,Za koho já se vdám, já krásu všech žen mám…”
Midgey mi do toho skočí. ,,No ale tak počkej, to není pravda. To není podle pravdy, to je podle lži,” vtipkuje jako můj taťka. Ale mě nerozhodí. ,,Víš co, jdi do háje, to teda je podle pravdy, já nejsem hnusná, tak si trhni nohou.”
Směje se. ,,Rozčílila ses? Nepoznáš, kdy to myslím jako srandu?”
,,NE, nepoznám, a ty si z toho akorát děláš srandu, z autismu, to je vážná věc, jsi pěkně trapný, jsi kokotko,” říkám mu a sama se směju.

A pak doma vylepím plakáty, ať to tady máme hezké. A koupili jsme si kytku, ať můžem žít jako normální lidi. Ať to tak aspoň vypadá. Bára tady do noci hraje na Midgeyho nástroje, které už tady jsou, k veliké radosti nás všech. Týna se málem udusila, jak se lekla, když jsem na ni vyběhla z boku s tamburínou.

,,Báro, chápeš, že je teprve půl desáté?”
,,A já už jsem teď ožralá jak hovado.”
Jsme ve vinárně, kde hraje Midgey s Michalem. Michal mi řekl, že si mě vezme, ale pak si vzpomněl, že už se jednou oženil s nějakou holkou v lese, tak můžem mít jen registrované partnerství. Jaká škoda. A když si postěžuju, že nemám žádný pěkný náramek, tak mi dá takovou gumičku na zápěstí, takovou tu levnou, asi za jeden halíř.
,,Chápeš, že mi pak místo vinného střiku dával už jenom vína? To se pak nesmím divit.”
,,Fakt jo? Proboha,” směje se.
,,Ježiši, Barboro, my jsme fakt hovada,” říkám smutně, když u stánku o půl druhé ráno jíme ještě kus pizzy.

,,Midgey, poslouchej. Natálie mi řekla, že můžu přijít kdykoliv k nim domů. Krom pondělí, středy, čtvrtku, pátku…”
Smějem se. Fakt mám teď Michala ráda.
,,No v pondělí ne, ty si myslíš, že si to vymýšlím, že už něco mám, ale to se s Terkou musíme dívat na Mama, ožeň ma.”
,,Jasně.”

Já jsem asperger. Já nelžu, já to neumím.