Malba foukacími fixy a tenkým fixem, uprostřed obrázku je detailní obrovská mušle s očima, před kterou stojí maličká dívka s chlapcem.

Opakování

Moje jediný přání je opakování,
Moje jediný přání je opakování,
Moje jediný přání je opakování,


,,To je taková autistická písnička,” říkám jeden večer Zitě. Směje se. ,,To jsou jejich všechny, dyť nikdo neví, co znamenaj. Možná tak oni sami.”

Vysokofunkční Aspergerův syndrom, typ pasivní, stojí mi přímo v diagnóze.
A když sedím u Barborky na zemi tu středu, nebo kdy to bylo,(je to normální? já nevím, kdy to bylo?) tak mi to všechno došlo.
Pasivní.
Sedím nad papíry. Mám je v ruce. Je to hloupost, člověka do pár A4 nenacpete, ale mezi řádky se toho dozvíte i trochu víc.
Projevy sociální naivity(s obtížemi chápe, že ji může někdo lhát, podvést apod.)
Kritiku přijímá s obtížemi.
Při vyšetření velmi zdvořilá, milá, sociální neverbální exprese nápadně omezená.
Snaží se až úzkostně vyhovět.

Víte, když máte AS a jste prostě sví, ale zároveň máte rádi lidi a rádi si s nimi povídáte, hůř nesete, že se s vámi nechtěj kámošit.
A pak jednou potkáte někoho, kdo za to fakt stojí, u koho vidíte, že si máte rozhodně o čem povídat, že máte podobné názory.
A vy se tak bojíte, že o něj přijdete, když už se konečně někdo takovej našel, že to, co máte odlišné, seberete, srolujete  a zastrčíte někam úplně do háje.

A až třeba po desíti letech vám dojde, že byste to úplně dělat asi neměli.
Že děláte věci, do kterých se vám úplně nechce, pro lidi. A že oni pro vás nemaj co udělat, protože vy nikdy nic nechcete.
Že vlastně ani sami nevíte, co vlastně chcete.
Že se vám líběj věci, protože někdo, kdo je pro vás autoritou a důležitým člověkem, řekl, že sou dobrý.
Že ,,ne” umíte říct. Ale jenom lidem, po kterých vám nic není. Jakmile jsou opravdu důležití, ,,ne” neexistuje. A jejich ,,ne” si berete moc osobně, protože vy byste to přece nikdy neudělali.
Bude to bolet a budu brečet, mockrát, ale je to moje rozhodnutí, je to můj boj, takže budu ráda,
kdyby mi někdo pomocnou ruku podal
kdyby mi někdo pomocnou ruku podal
rád bych se ještě jednou zopakoval

Až se naučím pořádně prosazovat vlastní názor a pořádně se najdu, první věc, kterou udělám, je, že půjdu tady za paní a řeknu jí, že je blbý nápad zamykat dveře dole.
Zatím vím, že mám ráda zvířata, jsem hodná a mám ráda své kamarády.
Ale nějak víc?
Tenhle článek je krátkej, aby ho Zita dokázala celej přečíst na jeden zátah.
Tak doufám, že mi s tím hledáním pomůžete a podpoříte mě.

Budou to malý krůčky. Půjde třeba jenom o to, že já budu mít chuť na koblihy a udělám si je sama pro sebe.
Že já se nebudu chtít koukat na film.
A tak.