Velmi detailní ilustrace, černobílá, plná drobných předmětů, osob a zvířat. Celou ilustraci doprovází text Return to me J. G. Midgeyho.

Co mám v hlavě

Hlavně uzemnit uši. Zacpat špunty, ať to kolem neslyším. Jemné indie dunivé basy. Konečně klid. Konečně jsem ve vlastním světě.
To je tak hezký, jak se bílá barva promění v jemně nažloutlou, když svítí sluníčko. Všimněte si někdy, že když svítí, skoro nikde není čistě bílá. Ale ještě to nesmí být úplně letní sluníčko. V zimě jsou obrazy v mé hlavě barevnější, v létě intenzivnější. Jaro a podzim dělají tu potřebnou rovnováhu a přechod.
Miluju sídliště. Jsem asi jediný člověk na světě, kterému panorama s paneláky přijde krásný. Hlavně teda když se na nich odráží skleněné odrazy od slunce z vedlejších oken. Je to jako velký les.
Když jdu přes velké sídliště, tak musí být jasno, jen pár malých obláčků, a musí být kolem jedenácti hodin. Protože to přes sídliště skoro nikdo nechodí. A když už, jsou to tiší lidé, klidní, kteří ten den nikam nespěchají.
A já si vždycky představuju tu dobu sedmdesátých let, dítě s bublifukem a lidi v těch sedmdesátkových svetrech, holky, které mají krátké vlasy a jednoduché náušnice, které se tajně scházejí za barákem se stejně starými pány…Paneláky, které ještě nemají barevné fasády. Na nich se to sluníčko odráží trochu jinak.
Nad vědomím, že mám v hlavě asi tak miliardu podobných obrazů, spojených s tak intenzivními počitky, které mi nikdo nemůže vzít, se jen pousměju..
To jsou takové dny, kdy nezáleží na ničem. Jenom být spokojená a ticho.
Je to podobné jako probudit se v pokoji, který je vymalovaný na bílo. Žaluzie jsou zatažené, ale za nimi už vidíte, že to vypadá na velice slunečný den, i když je leden. Strop mi najednou připadá vyšší. Někdy atmosféru dokreslí do naprosté dokonalosti to, že otevřu okno a nad námi někdo pouští dunivé písničky, které se rozléhají pomalu po celém sídlišti, pohlcují je lesy a rokle, na které to slunko praží, cítíte z toho příslib léta a já někdy cítím až chvilkovou fyzickou slabost, jak mě to zasáhne. Dokonalý moment. Neuchopitelný.
Jsem na rozhraní toho, co se mi zdá, a toho, jak přemýšlím. Ne že by se to teda zase tolik lišilo…
Cítím z toho vlastní svobodu a pocit bezpečí. Můžu stimmovat, co hrdlo ráčí. Můžu si zalézt do postele a zavalit se polštáři, pořádně je obejmout a zhluboka se nadechnout a cítit vůni, která je v něm ukrytá. Nemůžu se odtrhnout od okna.
,,Barborko, já miluju den, kdy můžu být fakt já. Kdy nemusím nic dělat.” 
Jsme spolu v kuchyni, která je sluncem vysloveně zaplavená.
To jsou momenty, kdy naprosto zřetelně cítím, že mě někteří lidi nechápou ne proto, že by na mně bylo něco moc špatně, ale proto, že to jejich mozek nedokáže pobrat.
Chci neřešit. Chci jenom být. Užívat si proudy těch smyslových klidných vjemů, které jsou konečně správné. Dochází mi, že neverbální autisté jsou vlastně absolutně nejchytřejší lidé na planetě, protože ti si to umí zařídit, aby je lidi zas tolik neobtěžovali. A můžou tohle zažívat furt. Světýlka a voda. Úplně s přehledem bych se jimi nechala pohltit a už nikdy nepustit.
Pamatuju si asi milion zážitků z dětství. A vždycky vám řeknu, kdy a kde byl jaký sluneční odraz. Protože to formuje celý ten zážitek. Prý, že cítíme míň. Umíte si vůbec představit, jaké to je úžasné, když cítíte NAPROSTO NORMÁLNĚ a ještě k tomu se vám na to naváže spoustu dalších věcí?
Mám analogový mozek. Ty spletě. Ta komplikovanost. Labyrint říše rozumu. Připadá mi, že mi v hlavě hraje monoskop a já ho přeladím na analogový šum. Jako dítě jsem se koukala do toho šumu hodiny a připadalo mi to jako když jde babička na nákup. Prostě jsem to tam viděla. Umíte si to představit?
Mám na celý život předplacený LSD trip, netoxický a zadarmo.
V takové dny někdy zvoní duhové proudy. Většinou mi zacinká mobil. Já nevím, jak to ví. Ten člověk má ve mně implantovaný čip.
A taky nevím, jak to dělá, ale vždycky, když se setkáme, svítí sluníčko. Ještě nikdy za celou tu dobu nepršelo.
Moje ratio se vždycky absolutně zastaví. V tenhle moment přichází jenom to, čemu Bergson říká intuice, inteligence upadá. A já prožívám proměny, všechny si je spojuju do komplikovaných svazků, propojuju a nepřestává mě fascinovat, jak spolu všechno souvisí a jak jedna událost připomíná druhou…Možná proto se mi tak dobře učila vždycky fenomenologie. Vůbec moje první přednáška na škole byla fenomenologie a ten den nám svítilo do třídy sluníčko. Pan doktor popisoval vnímání předmětu velice názorně.
Zita se vždycky směje, že fenomenologie je pavěda. A já se taky směju. Je fakt, že si můžu vymyslet náhodný generátor slov a ten mi vygeneruje nějakou fenomenologicky smysluplnou věc. Ale zároveň ta věda prostě nějak ví, co prožívám, já nevím, jak je to možný.
Pousměju se. Ty detaily. Jedna piha. Jemné polštáře. Sluníčko.
Myslím  na jednoho člověka. Myslela jsem si, že to možná bude dobré. Ale prostě se mi v souvislosti s ním vytvořila černá asociace. A to nejde. Nemůžu nic mít s někým, na koho myslím a nemá to světlo. Lidi tomu říkaj asi ,,nesedí mi”, já prostě vidím černou a malé stříbřité proužky s trochou zelené, když si na něj vzpomenu, nahoře možná takové měděné světlo, a zvedá se mi žaludek. To by nemohlo fungovat. A pak si vzpomenu ještě na někoho jiného a říkám si, že tam to má zase mnohem větší cenu. Protože ten člověk je prostě prosycenej bílou. A má taková ta indie světýlka, jak se jim to dneska říká? Bokeh. Jo. To si někdy dávám na obrazy, takže to má pro mě mnohem větší cenu.
Pak si vzpomenu na svoji ,,rodinu”. Zita. Barborka. Filja. Představte si duhu s pozadím, který je modrý a nahoře přechází gradientně do té jarní žluté. Přesně takhle to je s těmahle lidma. Vzpomenu si na ně a jsem klidná. Vím, že tam někde doma jsou. Ne třeba fyzicky, ale zařazení v pomyslném chlívku ,,doma”.
A tak nějak se mi vybaví, jak jsme s Týnou byly na FHS a měli tam strašně moc žluté. A že ten den svítilo hodně sluníčko.

Aha, už jsem na zastávce…
Tohle je můj myšlenkový pochod za pětiminutovou cestu na zastávku. Já jsem ráda já.