Už dlouho si říkám, že bych mohla napsat něco o vzdělávání. O inkluzi a integraci se teď čte všude, málokdy ale vidíte vlastní vhledy z vlastních řad těch, kterých se to týká.
Než se pustíme do jakýchkoliv podrobných analýz vzdělávání u autistů, nechte mě říct jednu věc –
mám Aspergerův syndrom, prošla jsem si skoro všemi možnými stupni vzdělání v ČR a stejně tak i různými vzdělávacími systémy, včetně těch „alternativních“. Proto je můj názor relevantní, i když nejsem odborník. Upustím od teorie, kterou tak nemám ráda, a budu se zaměřovat spíše na praktické body.
- Prostředí ve školách
Zdá se to jako nevýrazná věc, já však prostředí ve škole řadím na jedno z prvních míst v pomyslné tabulce školní dokonalosti. Namakaný vzdělávací program je vám naprosto k ničemu, když máte třídu nešťastných dětí, které se navzájem šikanujou, berou drogy, které si nerozumí – a nechtějí – si rozumět.
Je strašně snadné říct, že za to, jak se děti k sobě chovají, mohou rodiče. Čtrnáctileté dítě může ve škole trávit klidně i dvě třetiny svého dne, pokud má polední pauzu s odpoledním vyučováním. Pokud rodiče malých dětí pracujou, děti vychovává vychovatel v družině – sledujete název té profese, jo. Ano, samozřejmě, situace není ideální, rodiče často pracují celé dny i noci, dítě potřebuje cítit blízkost a lásku, nicméně učitel má rovněž obrovský podíl na výchově každého dítěte. A věřte tomu nebo ne, učitel může i nejrůznější negativní vlivy a chování, které si dítě přináší z domova, minimalizovat, nebo dokonce úplně zvrátit.
(Tím samozřejmě nechci svalovat veškerou odpovědnost na učitele: zdravým ideálem je spolupracující rodič a učitel).
Učitel má být ten, kdo
- tvoří rovné příležitosti
- stará se o to, aby nikdo nebyl vynecháván z kolektivu
- stará se o to, aby byl každý rozvíjen, zdokonalován v tom, co mu jde, a vylepšován v tom, co mu nejde
- se dokáže zasmát vtipu a nedrží si od dětí zbytečný odstup
- je ochoten dítěti naslouchat a uznat svou případnou chybu
- je vyrovnaný
- je otevřený novým postupům
- stále přemýšlí nad svou prací a jak ji zefektivní
- má nejen odborné znalosti, ale i dobrou schopnost tyto znalosti předat dál a prakticky ukázat, v čem nám mohou být v životě užitečné
- chce každého žáka lépe poznat a snaží se mu poskytnout individuální přístup
S čímž je logicky provázaná další záležitost – velikost třídy. Nikdy nebudete mít příjemné prostředí a ani výborný učitel si nikdy nevytvoří individuální vztahy s každým ve třídě, kde je více než dvacet dětí. Já osobně se velmi přikláním k 15 dětem na třídu, ale to je hodně subjektivní. Existují i psychologické pokusy, které ukazují, že když je v místnosti přes třicet lidí, je velmi těžké udržet pozornost všech, protože je místnost plná podnětů a člověk se na žádný z nich nedokáže plně soustředit.
Běžný člověk. Co teprve člověk s AD(H)D.
Drtivá většina lidí s poruchou pozornosti ve škole selhává, protože jim nikdo není schopen poskytnout adekvátní přístup. Lidé s autismem, pokud nemají přidružené poruchy, na tom v oblasti učení mnohdy nebývaj úplně špatně – zvláště holky v sobě potlačují veškerý odpor a jedou až do největšího dna, překonávají se, což je psychicky – i fyzicky – naprosto vyčerpává.
Malý příklad. Zita má ADD, studovala angličtinu na vysoké škole, s klidem bych prohlásila, že má úroveň C2, ale nedávno jsme šly spolu domů a říká mi naštvaně, že vlastně nikdy pořádně nepochopila předminulý čas.
„Škoda, že u sebe nemám pastelku, já bych ti to namalovala,“ smála jsem se.
„No ne, já to fakt nechápu.“
Sice to trvalo dvacet minut, ale s pomocí šílených příkladů (i had peed my pants x i had my pants peed on) jsme si to vysvětlily a ještě se tomu dodneška trochu zasmějem.
Ale vážně, humor se strašně podceňuje, co se týče učení. Já na něj kladu obrovský důraz, nic si nezapamatujete líp než to, čemu se smějete ještě půl dne.
A to já nejsem ani maličko dobrý učitel. Každopádně ten individuální přístup a trpělivost a chuť s člověkem opravdu něco dělat is a must.
A proto jsem všemi deseti za to, aby přijímačky na peďák nebyly jenom o znalostech toho, kdo se kdy v Ugandě s kým pomlátil, ale aby jejich součástí byly regulérní psychotesty. (A ústní pohovor. A reference známých. Ne, já to trochu přeháním, nechci být takové gestapo, ale vážně je to podceňované povolání, když si vezmete, jaký obrovský vliv učitel na dítě má – viz sebevraždy kvůli škole, poruchy příjmu potravy kvůli škole, šikana, je toho neskutečně.)
Dám vám příklady z vlastního života.
Na základce i na gymplu jsem měla tělocvik.
Spousta dětí s PAS nenávidí tělocvik. Málokteré vám však řekne, že je to často proto, že se po něm učitel vozí, že se nezačleňuje do hry, že mu to vůbec nejde, že v tom nevidí smysl, že je tam ponižováno a zesměšňováno.
Můj učitel na gymplu měl asi dva metry, šlachovitou, vypracovanou postavu. Každé ráno přijížděl do školy na kole, měl podivný kabinet v suterénu, když mluvil, tak řval.
Třeba na mě hodně řval.
„Prosímtě, nemotej se nám tady pod nohama a jdi si radši malovat!“
„Tak já půjdu, no.“
„Opovaž se! Uděláš to a máš neomluvenou hodinu!“
„Podívejte se všichni na ni! To snad není pravda!“ paroduje moje pohyby.
„Doufám, že umíš aspoň vařit,“ řekl, když jsem hrála basketball.
„Vždyť to nic není,“ řekl mi na prst, který mi při basketballu zlomil, protože mi -podle něj úplně regulérně, i když věděl, že nechytím ani běžný míč – nahrál.
„To se taky musíš trochu snažit!“
„Nevidím důvod,“ řekla jsem mu otráveně.
„Tak se pak nediv, že se s tebou nikdo nechce hrát!“
Dík.
Na vysvědčení bych měla vyznamenání, kdybych neměla trojku z tělocviku.
Naštěstí tehdá zakročila mononukleoza a moje máma, takže už jsem nikdy nemusela cvičit.
Asi si říkáte, že mám kvůli tomu pošramocené sebevědomí. Nemám. Dodneška ráda hraju hry. Ale jinak. Jak? Proč?
Můj učitel na základce měl asi dva metry, šlachovitou, vypracovanou postavu. Každé ráno přijížděl do školy MHD, sdílel sborovnu se všema učitelkama na škole (bylo jich šest), mluvil potichu a říkali jsme mu Hynku.
„Pane učiteli, a zahrajeme si vybíjenou? Takovou tu rychlou?“ prosila jsem JÁ.
Vždycky jsem se někam schovala a když zbývali poslední dva lidé, vběhla jsem do hřiště, všichni hulákali smíchy, nikdo neříkal, že je to nefér, a všichni jsme se – společně se mnou – smáli mé neobratnosti. Ostatní jenom dělali, že mě chtějí vybít, protože to byla větší sranda, čím dýl jsem tam byla. Nehráli jsme na skóre. Nejvíc tuku jsem při tělocviku spálila tím, jak strašně jsem brečela smíchy.
Hrávali jsme fotbal vsedě. Nebo florbal, kde jsme se všichni nahnali k míčku a sekali do sebe hokejkama včetně brankáře a bylo nám úplně jedno, kde míček je. Doma mi pak vždycky nadávali, proč mám všude tolik modřin, a já jsem jim to ani nedokázala vysvětlit, jak vtipné mi to přišlo. Jen taťka, který absolvoval tu samou základku, mi řekl „jo, my jsme to taky tak hráli“. Při volejbale bylo nejvtipnější dávat bagry přes celou tělocvičnu a bořit veškeré vybavení. Když jsme dělali gymnastiku, tak já jsem si vždycky lehla na žíněnky a někdo mě tahal, a když jsem řekla, že se něco bojím dělat, tak jsme to zkusili překonat, a když to nešlo, tak to prostě nešlo, nevadí, zkusili jsme to.
Já a Radunkon, královny neobratnosti, jsme byly nejpopulárnějšími osobnostmi a Hynek strašně rád dělával to, že nás většinu času nechával týmy sestavovat a byly jsme kapitánky. A jestli si myslíte, že jsme zastiňovaly ty, kterým to opravdu šlo – nezastiňovaly. Tyhle holky a kluci mohli trénovat třeba bokem v hodině nebo v kroužku, který byl pro ně, na různá utkání, do kterých je učitel s radostí přihlašoval a jezdil tam s nimi. Nikdo nepřišel zkrátka.
A když to mohlo fungovat v roce 2007, proč to nemůže fungovat teď?
„Já jsem ráda, že jste mi nedal dvojku z tělocviku,“ řekla jsem mu asi v osmé třídě.
„Prosímtě, Natálie, proč bych to dělal, když vidím, jak se snažíš.“
A já jsem si pak celý život skálopevně stála za tím, že se přece snažím, tak nevím, proč to ostatní nechápou. A měla jsem pravdu. Protože já to nehrála. Já se fakt strašně snažila. Vždycky.
Další věc, která se týká prostředí, což vám vaše děti s PAS možná neřeknou, je to, že když je ve třídě moc lidí, je tam obrovský hluk. A poslouchat třeba někoho, koho nemáte rádi, z toho se vám až obrací žaludek nevolí. Je skvělé mít málo dětí a velkou třídu. Je skvělé, když děti mohou mít ve třídě nebo celé škole kousek sebe – své místo na sezení klidně i bez souseda, pokud to tak chtějí, svůj záhonek na pěstitelky, své plakáty na nástěnce Co nás zajímá, své výkresy pověšené ve třídě.
Víte, proč se mě téma integrace a inkluze kolikrát tak silně dotýká?
Protože nás bylo jenom šestnáct, byli jsme regulérní, běžná základka, jen s jiným vzdělávacím plánem, a chodil s náma do třídy i kluk, Péťa, který měl naslouchátko a skoro neslyšel.
A víte, co? On neměl ani asistentku. Seděli jsme spolu na výtvarku, patřil k nám do party, když jsem ho nedávno potkala v Ostravě, úplně jsme se rozzářili a já byla tak nešťastná, že musím běžet na autobus. Bylo by mi líto, kdyby s náma Péťa do třídy nechodil. Přišla bych o tolik vtipných hlášek. O tolik rozhovorů.
Pochopte, konečně, že třeba právě lidi s postižením budeme potkávat celý život. Co to má za smysl, když nám je vyloučíte třeba ze školy, stejně je potkáme za pár let. A co hůř, nebudeme vědět, jak se k nim máme chovat. A jestli máte dojem, že mě Petr v mém vzdělávání zbrzdil, když si teď dělám magistra na Karlovce, tak ho máte špatně.
Já jsem si tam našla kamarády, nikdy jsem nebyla sama, nikdo mě nebral jako něco jiného, zvláštního. Byla jsem šťastné, spokojené, vyrovnané dítě, trochu drzé a praštěné, rozjívené a hlasité, ale hlavně společenské a s vlastním názorem.
- Co se učí ve školách (a jak se to učí)
Tenhle bod je, podle mě, rovněž velmi důležitý. Na gymplu, bakaláři, a pak zejména na magisterském oboru (který proto měním – intelektuální kapacitu na to mám, psychickou už ne), se dělalo všechno tak neskutečně teoreticky.
Lidé s PAS mají zejména vizuální a prostorovou představivost. Často moc nefandí zobecňování a teoriím, které nejsou podloženy konkrétními příklady. Abstrakce nám nedělá tak dobře. Vidíme, aspoń minimálně já, v barvách, pocitech, vše máme rozdělené do kroků, potřebujeme si věci osahat.
Já nevím, kolik z vás, kteří prošli středoškolským vzděláním, ví, k čemu je kvadratická nerovnice. Já neříkám, že se to nemá učit. Já říkám, že se to má učit, ale jinak.
Často se setkávám s kritiky alternativních metod ve vzdělávání. Že děti toho umí méně, než by měly v tom věku umět běžné děti. Tak..to můžu rovnou rozdělit do dvou podbodů.
- do 21 let jsem neuměla jezdit na kole, což umí běžně děti v pěti letech, zato mám C2 certifikát z angličtiny. Každý umí něco líp a něco hůř, ať má jakékoliv vzdělání.
- nikdo z mých spolužáků ze základky není nezaměstnaný nebo nic nedělá, všichni něco umíme a umíme to dobře. Naopak si snad troufám říct, že toho umíme mnohdy i více než ostatní běžné děti.
Samozřejmě. Slýchávám často: ale takový způsob výuky není pro každého.
Ale uvědomte si, že ani jeden přístup jednoho běžného učitele není pro každého. Proto je tak důležitý individuální přístup úplně ve všem.
Někdy mám pocit, že názory typu „já jsem to zvládl, taky jsem tím prošel a musel jsem to zvládnout, tak nevím, proč teď pro sebe chcete něco jiného, když to šlo,“ jsou podtrženy takovým hořkým podtónem „když jsem musel trpět já, tak proč vy byste se měli mít líp“.
Protože jdeme dopředu. A je nám to samozřejmě líto, že nám závidíte lepší a efektivnější vzdělání, ale pokud se k nám přidáte, tak ho možná budou mít vaše děti.
O čem mluvím. O tom, že děti by měly využívat nejrůznější metody a technologie. Nesedět v lavicích.
Konkrétněji?
V češtině se neučit slepě určovat věty hlavní a vedlejší, ale ke grafům vymýšlet konkrétní věty, na všechno vymýšlet konkrétní příklady, učit se prezentovat své slohové práce, psát rozhovory s ostatními spolužáky, pracovat s textem ne slepě v učebnici, ale třeba s vytištěným a rozstříhaným, který se dá ohmatat a skládat dohromady…
V matematice se dá taky všechno znázornit a zobrazit, zvláště dneska s moderními technologiemi. Pamatuju si, že na základce jsme měli super PC hru, na které jsme se učili úhly – byl to fotbal a člověk tam zadal, pod jakým uhlem chce kopnout, abychom dali gól. Pamatuju si na super magnetické tabulky s nejrůznějšími malými tvary, na kterých jsme se učili spoustu věcí ještě na prvním stupni.
Strašně důležité jsou i praktické výchovy. Čím víc, tím líp. Lidi si dneska myslí, že je nějaká ostuda mít učňák, ale podle mě je to tisíckrát lepší než spousta středních a vysokých škol. Protože něco fakt umíte. Můžete to prodávat. Můžete v tom podnikat. Můžete poctivě tvořit. Je super, když vás odmala někdo vede k vaření, k pěstitelství, k práci v dílnám. Je super mít ve škole předměty, kde se prostě sedí a povídáte si všichni, to jsme taky měli. Je super jezdit na co nejvíc exkurzí, výletů. Výtvarka a tělocvik jsou nejlepší způsoby, jak ze sebe vymlátit energii. Teď jsem si vzpomněla, že jsme v tělocviku dělali i to, že jsme co nejvíc řvali, abychom ze sebe všechno dostali:D což je super.
Kolik času jsme seděli v laboratořích, ať už v přírodopise, v chemii, v zeměpise. Herbáře, senné nálevy, určování kamenů, určování ptáků podle zpěvu, všechno jsme si zkoušeli sami.
Jak má člověk chápat něco, co nikdy neviděl?
Já si myslím, že takové vzdělání je dobré pro všechny. Nejenom pro lidi se speciálními potřebami.