Digitální malba zrzavé holky - z jejího těla vidíme jen siluetu - sedí na květině a za ní je modrozelené pozadí s kapičkami bílé a žluté barvy.

aspíkovské bytí v bytě

Ahoj!

Dneska budu psát článek nevědecký, osobní, dlouho žádný nebyl, tak jsem si říkala – proč ne.

Už jsem zase a opět v Praze, chodím do školy, píšu práce (píšu víc prací, než by se mi líbilo), čtu, učím se. Mám toho hodně.
Mým problémem je ale to, že všechno musím mít hotovo HNED. Začátek školy je pro mě nejhorší. Nemůžu se bavit, soustředit, jíst, mýt se, dokud nemám HOTOVO. A všechno samozřejmě najednou nejde, a už vůbec ne, když jste na vysoké škole. A to letos mám dělat státnice. Uf. Takže mám rozplánovaný den. Jistě víte, že na AS lidi platí dobře motivace. Já se motivuji tak, že ráno dělám zritualizované povinnosti – kocourovi vyčistit záchod, dát mu čistou vodu, dát mu jíst, uklidit své věci, které mi byly řečeny den předtím, že mám uklidit, případně udělat nějaké jiné drobné úkoly, které mi Kristián vždy nechá z předchozího dne(umýt a utřít nádobí, vynést koš, zapnout pračku, rozvěsit prádlo, pozametat), a pak se soustředit na školu. Číst publikace, napsat aspoň trošku ke každé z prací, kterou potřebuju, poučit se jazyky. Pak se musím jít umýt. A pak přichází odměna – můžu si po zbytek dne dělat, co chci.

Kristián začal chodit do práce. To znamená dvě věci – že se budeme mít ještě líp, a taky že musím častěji vařit. V některé dny je pro mě problém zakomponovat vaření do rutiny, ale udělala jsem si jej příjemnější. Každý den, kdy mám vařit, si zajedu na nákup pro suroviny. Protože v Praze funguje super věc, a to tříměsíční jízdenka po městě jakýmkoliv dopravním prostředkem se vám zlíbí, spojila jsem si to s pouštěním hudby a ježděním v MHD. A teď se už vždycky těším, protože já svou hudbou dýchám, žiju, ráda se ztrácím v myšlenkách a představuji si barevné šílenosti, když jezdím MHD. Takže občas jedu klidně i půl hodiny, přestože máme nejbližší obchod pěšky pár metrů. Bez hudby bych ale nic neuvařila, protože bych nejela MHD – nesnáším, když se mi porouchají sluchátka a já si mám třeba jet koupit nové, ta cesta je největším utrpením na světě, všechny ty hlasité zvuky a hlasy a prostě nemůžu se dočkat, až z toho autobusu vypadnu.

Taky se snažím moc nechodit po špičkách, protože mám dvoje krásné boty, moc krásné, ale když s chodidly hodně hýbete a vikláte a podivně chodíte jako já, tak se na nich strašně brzo udělají rýhy. Stojí mě to hodně sebeovládání, ale já si ty boty nezničím!

Začala jsem chodit na němčinu. Učitelka je hodně tvrdá a jede přesně podle zadaného plánu, takže nic lepšího jsem si přát nemohla:D Nic mě neštvalo ve škole víc, než rozvolněná výuka druhého jazyka, která mě potkala od mých patnácti do osmnácti na střední. Potřebuju systém, a když ho mám, dokážu se naučit všechno.

No, ale abych nepsala jenom samé rutinní a unavující věci, náš byt prošel skvělou změnou – bydlíme tady čtyři holky a Kristián a Titin, a co je nejlepší, jedna z těch holek je Týna, moje kamarádka ze školy. Ani vám nemusím říkat, že se bavíme ve volném čase tím, že vypisujeme na fejsbukové stránky firem absurdní dotazy, že na sebe pořád chystáme nějaké kanadské žertíky a že si děláme ze sebe legraci. A teda, asi to znáte, jak AS lidi nemají rádi změny – když jsme sem přijeli po pár měsících s Kristiánem, byl přestěhovaný nábytek v kuchyni. Tři týdny jsem chodila a házela papírky tam, kde byl koš, otevírala ledničku z druhé strany. A jak nerada uklízím, tak jsem vyhodila všechno z příborníku a příborník přeukládala tak, jak je u nás doma a jak jsem na to zvyklá.

Co miluju na bydlení v městském panelákovém bytě je to, že tady nemám tolik strachů. Vždycky si řeknu, že pod i nade mnou je spousta lidí, kdyby se cokoliv stalo, když jsem doma sama. To u nás na vesnici nejde, tam bývám úzkostnější. Navíc tohle je tichý byt, vyjma toho, že občas si nějací sousedi pouští nahlas techno, je tu klid a pohoda. A to je skvělé. Ale nerada se koupu v koupelně, ani na záchod nerada chodím, protože si představím, jak vypadá to umakartové jádro jako celek, jak jsme všichni naskládaní na sobě, jak to je divné, že se tam třeba taky teď někdo koupe a co kdyby se to propadlo… :-))

Taky máme doma srandu z toho, jak se Kristián snaží mi zodpovídat všechny otázky. Nedávno se mě ptal, proč jsem nevyprala i tu druhou utěrku. Tak mu říkám, jestli se mě opravdu ptá proč, nebo je to jen řečnická otázka. A on řekl, že tak trochu obojí, ale opravdu ho zajímá, proč. Tak mu říkám, a chceš s tím něco dělat, když ti to řeknu, nebo ti to řeknu a ty už mi na to neřekneš nic dalšího? To už jenom vzdychl a raději si ji dal do praní na další várku. 😀

Taky teď hodně ráda hledám čtyřlístky, když se třeba vracím z nákupu. Už jsem jich našla spoustu, je to moc dobré. A taky mají být mé ilustrace v kalendáři na podporu autistů, což mě velice potěšilo. Michal tady před pár dny byl, přivezl mi obrazy, zarámované, a my pořád nevíme, kam přijdou. 🙂
tak se mějte krásně a užívejte podzim, dokud je ještě svěží a bleděžlutý :-))