Ahoj,
dneska Vám přeložím článek z Aspergergirls.

Týká se nakupování – ukazuje nám, jak se s nakupováním lépe vyrovnávat. V této ,,nakupovací“ sezóně si myslím, že se tento článek hodí – zvláště dospělým aspíkům.
Připravte si vše dostatečně dopředu.
Dokážu najít své klíče, když nespěchám. Nechávám si klíče doma na jednom a tom samém místě, co to jde. I když teda s peněženkou se mi to moc nedaří. Každopádně snažím se si dát klíče do ruky, než odejdu z obchodu, abych se vyhnula stresu z hledání klíčů na parkovišti. A předtím, než vylezu z auta a jdu do obchodu, nachystám si kartu, kupony, tikety, prostě vše, co budu potřebovat. Nesu si to normálně v ruce nebo v kapse. Pořád si tiše opakuju, kde ty věci mám. To dělám, protože mívám z cizích lidí pořád úzkosti a hledání karty nebo klíčů před publikem mě velmi znervózňuje. V potravinách pořád musím myslet na lidi, co čekají za mnou v řadě, a na prodavačku, a pořád cítím, jak se na mě dívají. Vím, že nejsem středobodem jejich vesmíru a vůbec pro ně nejsem důležitá. Ale stejně jsem nervozní, zvlášť, když se na mě třeba na vteřinku podívají. A když si všechno předem připravím, ušetří to třeba pouhých deset sekund, ale já se zbavím úzkosti. Navíc při obsluhování už na to nemusím myslet.

2. Ignorujte řady. Vyberte si nejbezpečnější pokladnu.
Kdysi jsem pořád analyzovala, kolik lidí čeká u které pokladny, a vybírala si podle toho, kde mi přišlo, že budu čekat nejkratší dobu. Po čase mi došlo, že délka řady nic neznamená, teda kromě případu, kdy u kasy nečeká vůbec nikdo. Kdykoliv, ať už v krátké či dlouhé řadě, může někdo potřebovat zkontrolovat účet, mít nějaké speciální kupony, něco zapomenout…Navíc mám takovou podivnou schopnost si vybrat vždycky krátkou řadu, v které čekám dýl, než bych čekala v té dlouhé. Vím, že při nakupování jsou věci, které mě dokáží rozhodit. Třeba hlasité děti, hlasití nadávající rodiče, lidi, co hodně smrdí, košíky naplněné nezdravým jídlem, ženy s tričky s obrovskými výstřihy, chlapi jako pokladní….a to jsem toho určitě ještě hodně zapomněla. Před muži se cítím nesvá. A ještě divněji se cítím před mladšími lidmi než před staršími. Takže si vždycky vyberu pokladnu se starší ženou. Když tam jiná není, tak si vyberu někoho, kdo vypadá tak trochu ,,jedinečně“, třeba s piercingy nebo tetováním nebo modrorůžovými vlasy. Přijdu si mnohem bezpečněji kolem ,,divných“ lidí. Možná, že cítím, že mě můžou brát více mezi sebe než obyčejní, že poznají, že nejsem ,,normální“. Že mě nebudou soudit za divné věci. A samoobslužná pokladna nepřipadá v úvahu. Panika. Tolik kroků, tolik úkolů. Už skenovat si sama knížky v knihovně je pro mě zátěž. Já jsem ta, která se připravuje tak, že se snaží poškrtat co nejvíc kroků v seznamu, tak proč bych si měla přidávat o tolik víc úkolů?!
3. Nakupujte v časy, kdy moc lidí do obchodů nechodí.
Často nakupuji dopoledne přes týden. Když jdu do obchodu a je tam plno lidí, třeba brzo ráno nebo o víkendu, tak jsem v šoku. Taková panika, takové nutkání utéct! Nemám ráda hlasité davy. Nemám ráda velké davy. A přeplněné uličky, kde každý manévruje, to je nejhorší. Cítím, jak lidi myslí. Skoro slyším, jak v myslích křičí:,,Uhni mi z cesty!“ Brzy jsem unavená a netrpělivá. A soudím lidi, jak můžou být tak distancovaní. Nechápu, co tam dělám. Pak mi začnou i fyzické bolesti. Díkybohu, že toto nemusí být součástí mé denní rutiny.
4. Napište si seznam a několikrát ho přepište.
Mám ráda seznamy. Uklidňují mě. Díky nim jsou obchůzky snadnější. Ironicky často svůj seznam zapomenu. Ale hlavně – mně tolik nejde o ten seznam jako takový. Ráda si vybírám jednotlivá pera a fixy, mám ráda, jak píší. Ráda se dívám na slova na papíře. Ráda vyškrtávám a zvýrazňují věci. Je zábavné najít i staré seznamy a vzpomínat na daný den a podívat se, jaké jsem měla ten den úkoly. Něco na těch slovech a seznamech mě uklidňuje. Když si na seznam vzpomenu a vezmu si ho na nákup, je to bonus. Ale i když si ho vezmu, tak často nenakupuju podle něj.
5. Během nákupů se uklidňujte.
V některých obchodech i relaxuji, když tam nejsou žádné davy, obchod je čistý, neobtěžují mě světla a hudba není vyloženě bolestivá, vítací tabule u vstupu jsou milé, uličky jsou hezké a organizované, věci dobře prezentované, topení moc netopí a místnost není přeplněná, necítím nic chemického… Když se mi nepřeplňují smysly, cítím se dobře, dokonce si to i užívám, dokonce i nákupy vyhledávám. Chodím nakupovat několikrát týdně. Ani ne tolik nakupovat, ale utéci. Nalézat vzorce, analyzovat nabídku, počítat, kolik čeho jim zbývá, přemýšlet, kam bych si dala který doplněk, kdybych si jej koupila, žiju prostě ve své fantazii – to jsou výhody dobrého obchodu. Uklidňuji se okukováním výloh a prohlížení si jedné věci za druhou, řadu za řadou, a pak se rozhodnu si koupit jednu malinkou věc. Něco mě v obchodech prostě dokáže uklidnit skrz představy typu ,,Co kdyby…“ Ať už jde o nábytek nebo starožitnictví, prostě dobré je cokoliv, kde je spousta věcí na prohlížení. Má mysl je katalogizuje a třídí, projektuje, tvoří, a když jsem na místě, kde je spousta ,,nových“ věcí, tak to mou mysl vyloženě nakrmí. Jako upír potřebuje krev, já potřebuji takovouhle novotu.
6. A co se týče kapitalistického rituálu Černého pátku v Americe, ani náhodou. Nejdu. Nechápu tu touhu. Je mi líto těch pracujících. Je mi líto společnosti. A přeju si bydlet někde, kde by se lidi takhle hromadili, aby nakrmili chudé a hladové. Stačilo.