Na obrázku vidíme červenou sépii na modrém pozadí namalovanou v psychedelickém stylu se spoustou bublinek a růžovým korálem pod ní.

Alexithymie

[popisek: na obrázku jsou bílé květiny neznámého druhu na hřbitově v Exteru, Rhode Island. Copyright – Sparrow R. Jones]


Když jsem byl mal
ý, moje matka se mě naštvaně ptala, proč jsem něco udělal nebo řekl, a já jí upřímně odpověděl, “já nevím”. Tato odpověď jí vůbec neulevila, protože nedokázala pochopit, jakto, že někdo nechápe, proč se choval tak, jak se choval. Takže si prostě řekla, že lžu a prostě se nechci prozradit tím, že jí řeknu, co mě k takovému chování doopravdy vedlo.

 Uplynulo pár desítek let a já už teď někdy své chování dokážu vysvětlit. Čas, zkušenost, lepší slovní zásoba mi pomohly k lepšímu pochopení svého mladšího já; dokážu nyní lépe komunikovat své myšlenky z dětství než kdysi.

 

Ale stejně tak často nemám ani potuchy, proč jsem některé věci udělal nebo řekl, protože se nedokážu úplně napojit na a pochopit svůj emoční život, ať už v dětství, tak dnes.

Mám to, čemu se říká alexithymie. Slovo pochází z řeckého a-, což znamená “bez”, dále slova “lexi”, což znamená “slovo” a “thymie” – to znamená “emoce”. Beze slov pro emoce.

To je celkem dobrý název, protože to docela dobře vystihuje. Mám emoce – a to celkem silné emoce. Mnohem silnější, než bych si přál. Ale když se snažím pochopit, co cítím nebo proč to cítím, jsem ztracený. Obecně dokáži říct (po tom, co se nejprve zastavím a uspořádám si to nějak vnitřně), jestli se cítím “dobře” nebo “špatně”. Běžně dovedu pojmenovat emoce, které jsou celkem široce definované: šťastný, smutný, naštvaný. Ale to je i můj limit, co se týče emoční slovní zásoby.  

Pro mě jsou emoce jako bouřky na moři. Jsou tajemné a nepředvídatelné. Cítím, že dokážu přejít od naprostého klidu k totálnímu šílenství za méně než vteřinu, protože nedokáži vidět všechny ty zprostředkující odstíny emocí, které se vynořují na té cestě k rozčilení, takže když už rozčilený jsem, přijde mi, že se to stalo naprosto zničehonic. Myslím, že se to tak často jeví I navenek, protože můj autistický styl cítění často není snadné pro ostatní lidi pochopit.

Pravidelně dostávám od ostatních zpětnou vazbu, když si interpretují mou “spokojenost” jako “rozrušenost” (říká se tomu “obličej bez výrazu”. Můj má očividně nějaký smutný nebo naštvaný podtón, takže jsem se naučil, že se musím uměle usmívat, pokud nechci, aby ostatní viděli mé chování jako nebezpečné nebo nepředvídatelné). Také už jsem slyšel, že vypadám prý “nervózně” nebo “úzkostně”, když jsem ve skutečnosti “energický a šťastný”.

Tomu se, přátelé, říká stimming…není to vždy u lidí s mou neurologií znak úzkosti. Je ironické, že u mě pořád všichni vidí úzkost, ale když se o ní bavím s někým, kdo mě extrémně dobře nezná, tak si myslí, že přeháním, protože u mě naopak nevidí externí znaky úzkosti, které znají z řeči těla neautistických lidí.  

Snažím se, co to jde, abych žil v hlubinách pod tou mořskou bouří. Moc mi pomáhá meditace. Můj vzor je Spock ze Star Treku. Vulkáni mají emoce, ale praktikují meditaci a další rituály a to už odmala, aby se naučili ovládat své emoce – aby nepovolili svým emocím naopak ovládat je samotné.

Hodně se snažím napodobit fikční emoční trénink Vulkánů, co nejlépe to jde, v mém bohužel nefikčním lidském životě. Někdy to funguje. Časem se zlepšuji. Ale pořád se mi stává, že to prostě nezvládnu. Je to proces.

Článek z roku 2016 v Scientific American (2016 article in Scientific American) říká, že 10% populace má alexithymii, zatímco 50% autistů má alexithymii. Viděl jsem i další zdroje, které předpokládají vyšší čísla, ale 50% je dobrý, konzervativní odhad. Z toho, co jsem vyčetl, se dá vyvodit, že alexithymie je u neautistů velmi  často výsledkem emočního traumatu. Nikdo (alespoň z toho, co vím já, pokud víte o takovém případu, prosím, sdělte mi jej) nestudoval, jestli je autistická alexithymie výsledkem emočního traumatu (což by mě nepřekvapilo, protože vyrůstat jako autista v neautistické společnosti může být velmi traumatizující) nebo jestli je to zkrátka součást toho, jak jsme naprogramovaní existovat.

 

Rozdíl – mezi autismem s nebo bez alexithymie – by mohl vysvětlit spoustu odlišností mezi autisty, například by to mohlo pomoci osvětlit, proč někteří z nás (jako já) nemají rádi a vyhýbají se očnímu kontaktu, přitom jsem se setkal se spoustou autistů, kteří neměli s očním kontaktem žádný problém.

Když má člověk alexithymii (a některé stavy bytí, které mi připadají být velmi provázané, třeba nízké uvědomění si stavu svého těla), tak to znamená, že když přemýšlím, proč se cítím špatně, je to trochu detektivka, zjistit, proč se tak cítím a jestli, pokud něco, se s tím dá udělat.

Vyvinul jsem seznam, který mi pomáhá se vyznat v zážitku, který prožívám.

Nejprve zjistím, jestli svůj seznam potřebuji. Zde jsou varování, že nefunguju tak, jak bych měl:

  • Křičím
  • Pláču
  • Mé tělo se klepe
  • Obsesivně i procházím staré, traumatizující myšlenky
  • Spontánně (tedy ve vlastním volném čase, ne pro výzkum nebo pro něco, co píši) hledám na Googlu témata, která se pojí s nepříjemnými setkáními s lidmi a to, jak se s nimi vypořádat
  • Točí se mi hlava nebo zažívám (pro mě) netypické kognitivní obtíže
  • Najednou ztratím schopnost mluvit
  • Zjišťuji, že někam nechci jít, a normálně tam chodím rád, nebo vím, že to musím udělat, aby můj život zůstal pohromadě (například vyřídit daně nebo jít zaplatit sociální pojištění)
  • Moc nespím (nebo spím naopak až příliš)
  • Nejím (nebo naopak jím hodně)
  • Pořád mám v hlavě negativní myšlenky o tom, co lidé kolem mě dělají 

Toto jsou mé hlavní znaky toho, že se potřebuji sebediagnostikovat. Pokud máte podobné obtíže jako ty, o kterých v této eseji hovořím, možná si můžete napsat váš vlasní list varovných znaků.

 

Můj diagnostický seznam začíná zdravotní pohotovostí a pokračuje níže.

 

  • Zkontrolovat hladinu cukru v krvi
  • Zkontrolovat tělesnou teplotu
  • Vyhodnotit, jestli nepotřebuji jít na toaletu (zvláštní asi pro ty, kteří to nezažívají, ale já si často neuvědomím fyzické potřeby, pokud nesměřuji svou pozornost přímo na tělo, v kterém žijim a nezaměřím se na vjemy, které pociťuji)
  • Kdy jsem naposledy spal? Nezažívám spánkovou deprivaci?
  • Kdy jsem naposled pil?
  • Kdy jsem naposledy jedl?
  • Pociťuji nějakou emoci? Vyzkoušet, jestli se jedná spíše o vztek nebo smutek. Začít to řešit odsud a hledat fyzické nápovědy.

 

Knížka, která mi s posledním bodem velmi pomohla, je The Emotion Thesaurus.  Je to kniha pro spisovatele a jsou v ní popisky fyzických věcí, které se mohou v těle dít, když zažíváte 75 různých emocí. Moc ráda bych nosila své tělesné reakce rozepsané na kartičkách v balíku, který by se dal nosit v kapse.

Jediné emoční karty, které jsem kdy viděl, mi vůbec nepomohly, protože jsou na nich jen obrázky věcí jako lidských obličejů, které zažívají emoce (to je nanic, protože z fotografie nedokáži vyčíst emoci), nebo ještě hůře kreslených obrázků emocí. Potřebji popisky jako v Emotion Thesaurus, které mi pomohou idenfitikovat emoce v mém těle.

V tomto bodě seznamu už obvykle vím, co je tím problémem. Pokud ne, snažím se, co to jde, abych problém lépe analyzoval – izoluji se od ostatních, jsem na sebe hodný a pečuji o sebe, pokouším se ponořit pod hladinu, pokud to jde, a když to nejde, snažím se přečkat bouřku a čekat, až se moře opět uklidní.

Přeji, abych toho o emocích a alexithymia mohl říci více, ale nejspíše jsem úplně na konci toho, co mohu k tomuto tématu nabídnout. Pokud čtete můj blog už dlouho, asi vám dojde, co to je za tvrzení, protože můj standardní esej bývá v průměru dvakrát tak dlouhý. Potíže s emoční labilitou a alexithymií jsou pro mě celoživotní bitvou a někdy ze srandy píšu, že všechny emoce konečně pochopím, až budu ve svých 120 na smrtelné posteli. Vše se však zlepšuje. Po čtyřicítce to bylo mnohem lepší než ve třiceti. V pubertě a ve dvaceti to bylo tak strašné, že se stale divím, že se mi to podařilo přežít. Předpokládám, že až mi bude padesát, bude to nejlepší éra v mém životě.

Pokud jste rodičem a máte problémy s vnímáním emocí svého dítěte a máte pocit, že vás život trestá, pak vám řeknu spíše to, že opravdové peklo je to, čím si prochází to dítě. Vím, že je těžké chápat a být milý na někoho, kdo křičí a hází věcma, mlátí a kouše. Ale já jsem byl tímhle člověkem většinu života a jemné pochopení je přesně to, co nejvíce potřebujeme. Pomožte vaší milující osobě se naučit, jak problém prozkoumat. Naučte je dešifrovat a pojmenovat emoce. Pomožte jim najít techniky, které jim pomohou.

 

Nenaštvěte se, pokud vám odmítnou meditaci nebo dechová cvičení. Jsme všichni jiní a někteří autisté se ještě VÍCE naštvou, když se snaží tyto věci používat. Nebojte se vyzkoušet medikaci, ale snažte se vyhnout “zdrogované zombie”, která by mohla být výsledkem. Možná je pro lidi kolem nás snadnější, když jsme takto zfetovaní a nemáme emoce, ale pro nás to není dobré. Snažte se jen o medikaci, která  vylepší život autisty a jeho dovednosti, a nikdy nepoužívejte medikaci nebo látky, které působí jako svěrací kazajka. To, jak reagujeme na medikace, je často nestandardní, takže se připravte na experimentování s mnohem menšími (nebo mnohem většími)dávkami, které potřebují běžně ostatní lidé. Například Temple Grandin doporučuje používat jen třetinu léků proti úzkosti z množství, které používají běžně neautisté.

Doufám, že něco, cokoliv, co je zde napsáno, vám pomůže. Moc by se mi líbilo vidět v komentářích velkou diskuzi. Toto je téma, s kterým mám takové potíže, že mám snad i pocit, že o něm nemohu psát. Ale je třeba o něm psát, takže jsem tady a říkám to. Ať se vám daří, milí čtenáři, a ať vám emoce spíše slouží, a ať nesloužíte vy jim.

 

Editováno a přidáno:

Link z jiného blogu, který odkazoval sem, obsahoval test alexithymie, ve kterém mi vyšlo 149 bodů, vysoké alexithymické vlastnosti.

 

Jde o článekCan you name all those emotions?
A kvíz najdete zde: 
Online Alexithymia Questionnaire

Článek z webu Unstrange Mind – Alexithymie: nevím, jak se cítím přeložila ve spolupráci s autory Zrzavá holka.

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života.