Než začnu, tak musím říct, jak strašně miluju listopad. Když mi bylo tak jedenáct, tak jsem ho fakt neměla ráda a připadalo mi, že přicházím o veškerou energii, že je brzo tma, bylo to moc nepříjemné. Pamatuju si, že i sny, které se mi zdály v listopadu, byly velmi temné a dlouhé.

Dnes je to přesně naopak. Listopad je jedním z mých nejoblíbenějších měsíců. A sedmička a jedenáctka jsou pořád má oblíbená čísla. Všechno důležité se děje v listopadu. Třeba jsme spolu začali chodit s Matýskem. A sedmého listopadu nám teď taky převedli práva na katastru nemovitostí.

Už jsme přestěhovaní. Já jsem trochu taková citlivka, co se týče starých domů a pobytu v nich – mám je strašně ráda, ale zároveň se jich bojím. Dokážu do sebe vsávat atmosféru jako houba, úplně se mi v ten moment změní den, když jsem na nějakém podivném místě sama/s někým/ráno/večer. Trochu jsem se bála, co tady: je to opravdu velmi starý dům, téměř sto let starý, v kterém jsme si koupili byt. Nebála jsem se žádných praktických věcí – předchozí majitelé měli alespoň selský rozum a peníze, když už neměli žádný vkus :-)) a udělali tady komplet nové rozvody elektřiny, sprchový kout zateplili stropy, dokonce před stěny postavili sádrokartonové větrání, aby stěny neplesnivěly. Spíše jsem se trochu bála toho, jaké to bude, až v starém domě budu spát.

Překvapilo mě, že – já obecně moc dobře nespím už asi od puberty – jsem se po první noci cítila velmi odpočatě a klidně. Žádné děsivé noční můry. Naopak. Zdálo se mi o knížce, kterou jsem měla v dětství strašně ráda – jmenovala se Dcera čarodějek (Córka czarownic, byla to polská knížka). Vlastně jsem si na tu knížku už tolik let nevzpomněla, mozek je opravdu kvantový počítač, když si uvědomím, co všechno v sobě mám. Dceru čarodějek mám moc ráda. Ale nechci vám to kazit tím, že bych vám začala vyprávět, o čem je, pokud se ji rozhodnete číst.

Když se mě někdo ptá, jak to jde s bytem teď, říkám se smíchem, že se ve mně i v Mattovi probouzí nějaké české geny – všechno spravujeme sami vlastníma rukama. Asi největší výzvou pro nás bylo zprovoznit podlahové topení, zapojit odpad do pračky a naučit se, jak vypínat světlo na pohybové čidlo (ano, normální lidé si to dají na terásku nebo na dvorek, u nás si to velmi chytře vymysleli tak, že si to dali přímo do chodby vedle ložnice – což je smrťák, když máte dvě velmi bujaré kočky, které tam celou noc běhají a leží, protože je tam přece vyhřívaná podlaha).

Moc mě překvapuje, jak jiné to tady je. Je to tu spíše jako v nějaké vesnici. Přitom jsme pořád v Praze. Ještě to sice není absolutně  mezi horami a prasaty, jak by se mi líbilo nejvíc :-)), ale asi je to opravdu kompromis mezi Matýskovou láskou pro město a mou láskou k vodě a kopcům. Ale nejdůležitější je tady asi ta vřelost: máme asi jen sedm sousedů a většina z nich je umělecky založených – bydlí tady akademická sochařka, nad námi někdo neustále hraje (hezky) na piáno a housle, úplně nahoře jsou ateliéry a předseda SVJ vypadá jako Sean Lennon :-))) A co je naprosto nejlepší, vyvedl mě před byt a detailně mi popsal, kde, co a jak přestavovali.

Když jsem zjistila, že nemám klíče k odpadu, napsala jsem mu smsku, a druhé dopoledne jsem jej měla ve schránce. Když jsem si nechala udělat kopii, napsal mi, že si ho mám prostě nechat, že to nemám řešit. To je pro mě takový nezvyk, taková vřelost, po době, kdy jsme měli byt přímo vedle správce budovy, který neustále ječel po svém asi dvouročním synovi a který mi odmítal dát klíče k sušárně a na dvorek, protože co tam. Bych se vůbec nedivila, kdyby tam schovával nějaké mrtvoly. Možná i proto jsem tam nemohla pořádně spát, jasně, částečně proto, že ten byt měl asi čtyřicet metrů a pro kočky to bylo málo a pořád tam běhaly a praly se, ale i proto, že jsem prostě nevěděla nic o nikom, byl tam byt, který byl zamčený a vedený jako nebytový prostor, prostě divné, strašidelné věci. Tady jsem si prošla – a vím.  A navíc Sean Lennon má snad pro umění cit a nezničil by historický barák 🙂

Pořád si tu přijdu jako někde na chatě. Tlumené světlo, zatím do toho i ty šílené barvy pořád u nás v ložnici (vytapetovali si to tady obrovskou tapetou s malou mořskou vílou Ariel :-)))), to ticho a tma, když se zhasne (máme v ložnici okno do zahrady). Jasně, že mi majitelé nechali vzkaz ve formě jídla v lednici, když byly asi dva měsíce vypnuté jističe, a že mi nechali hromádku nechutností v komoře na zemi, to byla taky velká chuťovka. Ale tak, co. Zase mi tady nechali hromadu lego friends, mixér a dobrou postel, to je fajn.

Tak snad to tady za rok bude vypadat zase úplně jinak 🙂