Proč je důležité nemlčet – a přání do nového roku

Milí čtenáři,

chtěla bych Vám všem moc poděkovat za to, že už pět let čtete, co píšu. Když jsem začínala psát, o autismu se mluvilo docela málo v porovnání s tím, jak je to teď. Bylo nás jen pár, co jsme psali z pohledu autistů; dalo by se to snad spočítat na prstech jedné ruky. Dneska je to velké téma, které frčí. A já se pořád snažím tak nějak nepodlehnout trendům a psát dál tak, jak mi zobák/ruce/mozek narostly.

               A to je i jedna z věcí, která mě na mém psaní těší – že jsem snad zůstala stále autentická. Vždy velmi pečlivě vybírala, s kým budu spolupracovat (pokud vůbec s někým), což se mi v dlouhodobém měřítku vyplatilo. A asi nejdůležitější dovednost, kterou jsem se naučila za svou „aktivistickou“ kariéru a kterou bych Vám dneska chtěla vypíchnout a vybídnout k ní v novém roce, je – nemlčet (a naslouchat).

               Když začnete být aktivní a hájit sebe nebo druhé, vyrojí se brzy hromada lidí, kteří přejdou do protiútoku. To je přirozené. Můžou to být i lidé, s kterými jste byli donedávna přátelé, nebo někdo, u koho jste si mysleli, že přece přemýšlíte stejně. Někdy se rozdíly vyjeví i časem, když spolu obhajujete nějakou věc a po letech si uvědomíte, že se vlastně v něčem docela podstatném rozcházíte.

                A pokud to myslíte opravdu vážně, určitě jste už někdy slyšeli tyto věty:

               „Nech toho, vždyť na tom nezáleží. Moc to řešíš.“

               „Ty tomu vůbec nerozumíš. (Případně s dodatkem „Až budeš mít XYZ/Až ti bude tolik, kolik mně/Až vystuduješ…, tak si o tom povyprávíme.“)

               „Přestaň být tak radikální, to k ničemu nevede.“

               anebo mé oblíbené

               „Vždyť jsou svátky, tak se nehádejme…“

               Základem zdravé komunikace je otevřeně pojmenovávat, co nám vadí, a to následně konstruktivně řešit. Ve fungujících týmech si lidé dokáží přiznat chyby a mluvit o nich a snažit se být zároveň konstruktivní a ne jen na sebe házet špínu. K tomu je ale důležité nemlčet – a naslouchat.

               Když nebudeme mlčet, lidé budou o našich problémech a o tom, co nás trápí, vědět. To je první a důležitý krok k tomu, aby se naše problémy a trápení začaly řešit. I kdyby to, co nás trápí, bylo pro druhé nesmyslné. Pokud mají v sobě kousek lidského citu a trochu té člověčí dobroty, tak si vzpomenou, že jim taky není nejlíp, když je cosi trápí.

               Mně vždycky funguje nejlépe, když v daný moment trochu – ale opravdu jen trochu – odsunu logiku a nechám mluvit svou citlivější stránku. Víte, z praxe: když Někdo nadává v diskuzi na LGBT a vy jim začnete podsouvat studie o tom, že gayové jsou i v přírodě a že máte magisterské státnice z evoluční biologie, tak toho člověka akorát víc poštvete proti sobě – ponížíte ho a on přejde do mnohem většího zatvrzení. To je mimochodem moje vlastní zkušenost, párkrát jsem se o podobné diskuze pokusila. To nefunguje.

               Ale pořád můžeme jednat, mluvit a nemlčet. Jen je důležité dělat zároveň to druhé: naslouchat. Někdo nadává na to, jak to má těžké se svým autistickým dítětem. Možná toho dospěláka nikdo v dětství taky tolik nechápal. Jasně, že nemůžeme za podělané životy rodičů a nemáme za ně trpět. Ale ničemu nepomůžeme, když s rodiči budeme argumentovat chladnými studiemi. Nejlépe mi vždycky funguje přístup

               „Pojď. Já s tebou sice nesouhlasím, ale myslím, že si dovedeme vyjasnit, proč – ale zároveň k tomu i vymyslíme, co s tím.“

               Nadávat je fajn, pročistí to plíce – ale musíme vždycky vymýšlet, co s tím. Přímo s tím člověkem. Transparentně a jasně. Pokud je zainteresováno více lidí, pak se všemi lidmi. Transparentně a jasně.

               Je to umění a já se ho stále učím. Jde mi však lépe, než mi šlo před lety. A myslím si, že je to umění, které by se měli naučit všichni. Nenásilná a transparentní komunikace je základ fungujících mezilidských vztahů.

               A já Vás proto všechny prosím do nového roku 2020:

               Nemlčte, naslouchejte si, a mluvte – ať těch zdravých a fungujících vztahů máte kolem sebe co nejvíc.

Neřešte, jestli jsou svátky nebo pohřeb nebo narozeniny. Říkejte vždycky od plic, jak se cítíte, ale stejně tak vždycky berte v potaz a pracujte s pocity druhých.

Užívejte si, bavte se a neřešte, co si o Vás kdo myslí. Je to jedno. Úplně jedno.

Netravte čas s lidmi, s kterými jej trávit nechcete. Nikdy nevíte, jak dlouho tu budete a jestli Vám to za to stojí. Protože většinou nestojí.

Diskutujte citlivě, ale vždycky bojujte za to, co je pro Vás důležité.

A já Vám všem přeji, ať se Vám to daří!