Brosandi
Hendumst í hringi
Höldumst í hendur
Allur heimurinn óskýr
Nema þú stendur

Četli jste knížku Dívka s pomeranči? Je to norská knížka, kde tatínek, který ví, že umírá, píše dopis svému synovi, který má v té době asi dva nebo tři roky. Dopis mu píše, protože věří, že si ho jednou přečte, až bude starší. No, a jeho syn Georg v asi třinácti ten dopis opravdu dostane. Najde ho jeho babička při úklidu a donese jej domů. Je to velká událost a Georg se zavře za dveřmi, aby si vše v klidu přečetl. V knížce je všechno. Dopis, pocity Georga, dynamika v rodině. Klasické skandinávské drama. To by jej ale nesměl napsat Jostein Gaarder, aby to skončilo jen u dramatu.

Táta vypráví synovi příběh o lékaři, muži jménem Jan Olav (což je vlastně on) a o tom, jak potkal svou životní lásku Veroniku. Jak ji viděl na trzích a ona probírala pomeranče a každý dlouho a dlouho zkoumala. A pak do sebe narazili v tramvaji a Jan pomeranče rozsypal. Pak nad Veronikou přemýšlel mnoho a mnoho dní, o tom, proč pomeranče tolik zkoumá, a kam jede. Neměl na ni žádný kontakt a pokoušel se ji dlouho a dlouho najít, neúspěšně. Až jednoho dne na ni natrefil. A začali se vídat víc. Dokonce se na nějakou dobu oddělili, aby se k sobě zase vrátili, byli od sebe daleko a vraceli se k sobě, neustále. Veronika mu pak odhalila, že si na ni nepamatuje, ale že se znali z dětství.

Dále píše i o tom, jak se jim narodil syn Georg. A o tom, jak se dozvěděl, že má nemoc a brzy umře. A jak v noci nemohl spát. A jednou šel na zahradu v noci a všiml si, že malý Georg je vzhůru. Nechtěl budit Veroniku, a i když věděl, že tříletý kluk má v noci spát, sobecky si ho s sebou na tu zahradu vzal, ukazoval mu hvězdy a říkal mu všechny své starosti.

Během čtení tohoto dopisu si Georg poprvé vzpomene na tátu. Do té doby jej trápí, že na něj nemá žádné vzpomínky. Celou dobu před čtením Georg vypráví o své fascinaci Hubbleovým teleskopem. Vzpomene si, že mu táta ukazoval hvězdy a že se do nich tu noc zamiloval.

A tím to ale nekončí. Jan Olav na zahradě pláče, protože ví, že zase od Veroniky odjede, „teď už napořád“, jak říká. Je vědec, takže se na věci dívá střízlivě. A připadá mu to všechno nefér. Proč dostal tolik šancí, když mu je vesmír zase sebere? A proč je všechno tak nestálé? A je něco i po smrti? Nebo si to jen namlouvá, protože je jí blízko? A dostává se do hlavního finále: že by se chtěl svého syna zeptat na jednu věc. Ať si dá čas, než odpoví, ale že mu má napsat dopis zpátky.

„Kdyby sis mohl vybrat, že poznáš svět a všechny tyhle šílené spletitosti, ale jednoho dne ti ho zase vezmou – nebo, že se prostě nenarodíš, co by sis vybral?“

Omlouvám se za to, že tady prakticky převypravuji knížku. Pro mě je Dívka s pomeranči osudovou. Když mi bylo patnáct, četla jsem ji. Donutila jsem Midgeyho, aby si ji přečetl taky. Donutila jsem i Petra, aby si ji přečetl taky. Ti dva mě zase donutili přečíst Jitro kouzelníků. A dohromady to dalo takovej amalgám, ze kterého se časem utvořil můj světonázor.

Myslím, že důvod, proč jsme tady, a proč jsme všichni takoví, jací jsme, musí mít nějaký smysl. I když je třeba jenom chvilkový. Někdy věci do sebe zapadají natolik, že to je až statisticky nepravděpodobné, že by vůbec mohlo jít o náhodu.

Jak říkají v Jitru:“Čím více vím, tím více miluji – protože vše, co je poznané, je dobré.“

A možná je to celé jenom jedna velká hra. Možná už blázním a vidím podobnost i tam, kde není. Možná je můj autistický mozek prostě natolik přehlcený světem, vztahy a věcmi kolem mě, že už přestává fungovat.

Jsou momenty, u kterých si myslíte, že byly natolik jedinečné, že už se nikdy v životě opakovat nemůžou. Vlastně na tom spočívá často celý moje autistický myšlení. Takový to „drž se momentu, dokud to jde, protože se už dost možná nikdy nevrátí“. Někdy máme meltdowny, protože nás vytrhne svět z toho nejlepšího, co se děje, zpátky do tvrdé a krušné reality. A už se bojíme, že se nikdy nedokážeme vrátit zpátky. Protože tu chvilku prožíváme naplno, všemi smysly, možná intenzivněji než kterýkoliv jiný neurotypik. A některé momenty jsou tak syrové, tak úžasné, tak jedinečné, že prostě nic takového se už nikdy stát nemůže, že?

A pak nějak dospějete a smíříte se s tím, že prostě někdy musíte žít ten „každodenní“ život (ale, samozřejmě, nacházet si v něm to nejlepší). Z tohohle pohledu by to mohlo být. Tady by možná dospělý Georg tátovi řekl, víš, prostě už to tak je. Jednou jsem tady, tak z toho vytěžím, co to jde.

Já si myslím, že jsme tady, abychom dělali co nejvíc, co to jde. Ale zároveň, abychom se vezli na té vlně absurdity. Abychom si užívali „flow“. Abychom samozřejmě platili účty, ale dokázali i chodit na absurdní párty, které pak musíme ještě týden rozebírat (a ani to nebude stačit), abychom si srovnali věci v hlavě. Abychom vydávali teplo, dech, energii do vesmíru.

A hlavně mám v poslední době pocit, že je to trochu jako puzzle. Že musíte najít ty dílky, co chybí. Ale je to puzzle, které má více dimenzí, kde některé věci neplatí. A některé dílky jsou třeba dvakrát. Trochu jako kdybyste skládali něco ve snu.

Když jsme si poprvé povídali, věděla jsem, že takového člověka v životě potřebuji. To jsme se ani neviděli. Jen jsme si psali. Já dělala Midgeymu nějaký obal na desku a jemu se líbilo, jak kreslím. Kdysi taky kreslil. Náš první rozhovor byl asi nejdivnějším na světě, protože jsme si povídali o karoseriích aut, starých škodovek. Ani jeden z nás tomu nerozumí. Povídali jsme si o tom třeba dvě hodiny.

A pak jsme si povídali skoro každý den.

Dneska jsem koukala na svůj starý článek, „Alobal“, který jsem napsala v listopadu 2015. Přijel tehdy k nám domů. Když vešel do bytu, totálně se změnila veškerá energie. Vešel k nám do pokoje a vedl nějaký rozhovor snad s Midgeym. Já přišla k Barborce a ještě se vlastně vůbec nic nestalo, a přesto, dneska nepochopitelně, se jí ptám:

„Tak už to chápeš?“

A ona mi odpověděla, možná stejně zvláštně:“Chápu. Naprosto. On je náš.“

„On je náš,“ říká Midgey před asi dvěmi měsíci při odchodu na koncertě jedné ženě. Ale o jiném člověku. Ale vlastně v principu o tom samém.

Je až neuvěřitelné, jak je možné si s některými lidmi rozumět. Já jsem tak ráda, že je všechny mám. Všechny své přátele, blízké, soulmates, ty „kolem“, ty „moje“. Jak jednou říkal Midgey, „některé věci nejde vymezit.“ To jsou stejně moudra. My si vždycky něco řeknem a já to pak používám tolik let.

Kdyby mi dal někdo vybrat, tak bych rozhodně řekla, že se do víru vesmíru vrhnout chci, protože by to bylo, jako kdyby vám někdo prodal puzzle bez nějakých dílků. Bylo by to nekolegiální. Bylo by to nefér. A několikadimenzionální puzzle do sebe může zapadat z různých stran, někdy může přestat zapadat, a našim úkolem vlastně je tu skládačku udělat.

Vlastně jsem byla mnoho let docela smutná, protože jsem sice našla kousky, které zapadají a zapadají moc krásně. Ale pořád mi chyběly některé, u kterých jsem věděla, že existují, ale někam se ztratily. A ony se na mě najednou přilíply. Jako magnet.

Možná vypadají jinak, ale jsou to ony, to prostě cítíte.

Pokud se necítíte dobře, oprašte svůj dílek a dejte ho do světa. Zvlášť my, lidi na spektru, kteří možná máme někdy problém potkat se s někým, kdo nám „opravdu rozumí.“  Očištěte svůj dílek a ukažte to nejlepší, co v něm je. Vždycky v dobru, ale uvolněně, s tím, že se může připojit kdokoliv a kdykoliv. A když se nikdo nepřipojí, pošlete se dál, jděte dál, hledejte. Myslím, že každý z nás, ať jsme jakýkoliv, ať nás baví cokoliv, má na světě místo, do kterého zapadá. Jenom to nesmíme nikdy vzdát, protože by pak ta skládačka nebyla tak krásně barevná.

Já totiž zažívám zase to, že když se všichni spojíme, hýbe se úplně všechno. Přeji si, aby každý našel někoho, s kým je mu tak dobře.

Děkuji všem svým dílkům, že je mám.