Fotky z vlastnoručně vyrobeného kaleidoskopu.

Máme rádi zvířata…

…protože jsou chlupatá a mají hebkou srst! Srst, srst, srst…

Pokud jsem 3. března psala, že jsem doma 181 dní, tak to znamená, že dnes už jich je přes 200. A možná jich ještě bude mnoho, kdo ví. Jisté teď není opravdu nic. Což je pro mě docela složité, protože mám ráda jistoty. Jsem poměrně úzkostný člověk a když nevím, co se bude dít alespoň rámcově, je to pro mě těžké. Vždy mám v hlavě, v pozadí, nějaké jistoty, které se teď upínají k opravdu maličkým věcem – ale zjistila jsem, že i to funguje, navíc docela dobře(“ať už se stane cokoliv, aspoň si dám večer svůj oblíbený jogurt“).

Teď mám vlastně docela fajn rytmus, každý den mám naplánovaný – byť jsou si všechny mé dny teď velmi podobné – ale co až se vše zase hodně změní a já se vrátím do práce a budu se vídat se všemi přáteli, rodinou a tak? Jasně, že se těším. Ale trochu se toho vlastně i bojím,

Už jen fakt, že nyní trávím velkou část svého času venku. Jsem pořád u řeky, pořád někam chodím. Pořídila jsem kočárek, protože jsem pořád stejně malá, ale můj syn pořád roste. Téměř rok jsem jej nosila pořád v nosítku, pevně přivinutého na těle, abychom si na sebe pořádně zvykli. Myslím, že se mi to povedlo. Ale pak, časem, přijde zase doba, kdy už nebude možné pořád sedět na břehu řeky a házet kachnám slunečnicová semínka, která si koupíte v místní sámošce za devět korun a říkat si, že zítra přijdete zas.

Mám velký respekt k celé situaci, ke všemu, co se děje. Dodržuji vše, opravdu jsem nikoho neviděla…neuvěřitelně dlouho. Zvláštní slova si opakuji jen tak pro sebe. Mé sny už postrádají jakoukoliv logiku. Kdysi jsem mívala sny, které byly hodně barevné, detailní a až neuvěřitelné. Před pár dny se mi zdál sen, že se můj kamarád Jirka pohádal s jiným člověkem, který u nás pracuje, a že to našel můj táta na VHSce z roku 2009 a já to pro Jirku musela převést na nějaký jiný formát. Používala jsem k tomu myčku.

A to byl jediný sen v poslední době, který mi dával alespoň trochu smysl, který byl opravdu “snový”, tak jsem měla radost. Jinak je to vše podivná, amorfní bílá hmota. Zdá se mi, že mluvím s lidmi. Ale už ani nevidím jejich tváře. Takový problém jsem mívala už dávno, často se mi zdálo o lidech, ale povídali si se mnou často “mimo” dění snu, jako kdybychom společně sledovali film. Je to těžké popsat. Teď se mi zdá o tom, že na mě třeba svítí přes okno sluníčko, nebo že v obchodě dlouho zírám na chléb. Mému muži se zdá o postavách ze seriálů, které po večerech sledujeme. Často se mi zdá, že jsem v dětských knížkách, které během dne neustále čtu. Možná i proto pořád kupuji nové a nové.

Máme doma nádhernou sbírku dětských knih od skvělých ilustrátorů, která mi dělá velkou radost. Říkávám, že je to sbírka spíše pro mě. Můj asi nejoblíbenější je Marc Martin, což je australský ilustrátor, který se věnuje hodně přírodním motivům a vše dělá ručně. Někdy v noci si s ním pouštím interview a sleduji, jak co kreslí. Máme od něj nádhernou knihu River a mně se někdy zdá, že jdu podél té kouzelné řeky. Možná i proto, že i běžně trávím spoustu svého času u Vltavy. Těžko říct.

Kachňátka, která jsem pozorovala loni, budou mít letos mít už svoje kachňátka.

A já to pravděpodobně opět uvidím.

Teď je zase noc a já sedím sama v obýváku. Noc je jediný čas, který mám opravdu pro sebe, a to jen tehdy, když nepracuji. Leží vedle mě můj milovaný kocour Tíťa. Už bude mít brzy osm let. Má rýmu, je nemocný, na což zareagoval můj milovaný syn dramatickým “Ajajajaj!” Naštěstí to není nic vážného.

Byli jsme u soudu. U toho úplně posledního. Pokud čtete můj blog častěji, víte, že se mi můj malý nenarodil. Dopadlo to tak, že už “jsme svoji”. Jsem jeho máma. Nejsem sice máma pupíková, ale jsem máma srdcová. A doufám, moc doufám, že jednou v životě bude za toto rozhodnutí rád alespoň z poloviny tolik, jako jsem nyní šťastná já.

Díky ti za to, vesmíre a planety a hlavně hvězdy.

Tak vzhůru do dalších dní.