zena se diva na presypaci hodiny, ktere jsou vetsi nez ona a plynou v nich podivne psychedelicke kaminky.

Jak se máš? O řeči a o (raném) čtení.

“Já nevím.”

Je to vůbec přijatelná odpověď?

Někdy mi připadá, že je mezi mnou a ostatními lidmi snad až nepřekonatelná, hustá bariéra, přes kterou se jen těžko dostávám. Představuji si ji jako mlhu, nevím, proč. S fialovými podtóny. A já se přes ni brodím a hledám vhodná slova. Pocity si nesu s sebou, vše cítím velmi silně, jen v té těžké, hutné mlze náročně zvedám nohy a nemohu se dopátrat vět, které chci druhému říct. Přitom jejich obsah si nesu s sebou v kapse, ale najít formičku, do které bych ho natlačila, je někdy nemožné.

Jsem asi nejhorší člověk, kterého se můžete na něco zeptat. Nebo nejlepší. Záleží na tom, jak vážně svou otázku myslíte a kolik máte času. Někdy mi slova naskakují úplně snadno. Když mám dobrý den, tak dokážu sesumírovat své myšlenky rychle, přesně a stručně. Jsem pak efektivnější než mnozí neurotypici a dokážu lidem popsat i abstraktní koncepty jednoduše, uchopitelně a tak, že je každý pochopí.

Jindy však nedovedu mluvit smysluplně téměř vůbec. A může to mít mnoho důvodů. Něco mě bolí, stresuje, špatně jsem spala, myslím stále na něco jiného. Vadí mi někdo v místnosti – někdy i to může způsobit, že fyzicky nedokážu formulovat slova.

Teď, když už jsem starší, dokážu svou řeč lépe regulovat, i když ani teď není vždy vyhráno. “Výrazné agramatismy v řeči”, jak mi napsali kdysi do papírů. I teď jsem přepsala “není vždy vyhráno”, původně jsem tam napsala, že “nemám vyhrávání”. Mluvím pomalu, jasně, ale stručně. V co nejkratších větách. A vždycky, vždycky myslím na to, aby mě druzí dobře chápali. Protože sama vím, že je pro mě někdy složité se zorientovat v komplikovaných větách druhých.

Možná i proto tak ráda píšu. Psát je někdy složitější než mluvit. Ale můžete to vždy smazat. Navíc mě písmenka fascinují. Strašně se mi líbí, jak vypadají, a s mou synestezií má ještě každé vlastní barvu a určitý vizuál. Je to tak trochu jako sledovat animovaný film. To mě drží odmala.

Už jsem sem psala asi milionkrát, jak jsem poznala všechna písmenka, když mi bylo 2,5. Jak to táta točil na kameru, když si prohlížím jeho vinylové desky a hláskuju, co poslouchá.

Dnes jsem však seděla u naší lednice na zemi se svým synem. Přesně za 3 dny mu bude rok a třičtvrtě, tedy 21 měsíců. Na lednici máme magnetická písmenka, která jsou různě barevná a moc hezká. Někdy si z nich stavím divné věty jen tak pro radost. A protože je můj kluk ještě malý, tak jsem mu ta písmenka posunula dolů. A on si s nimi hraje.

“Ty ses taťky vždycky ptala, co to je za písmenko, když si četl Teletext,” krčí máma rameny, když se dneska ptám, jak jsem se vlastně naučila tak brzo číst. “Prostě tě to zajímalo, tak ti to říkal.”

“Toto.” “Toto.” slyším teď doma skoro pořád. Na různé věci. I na písmenka na lednici. A možná je to tím autistickým hlubokým nořením se, kdy mé přemýšlení je asi stále více podobné tomu dětskému. Možná je to tím, že si pořád říkám, že úplně chápu, proč se Péťa něčeho bojí nebo jak strašně divné mu musí některé věci na světě připadat. Možná je to prostě náhoda.

Ale stalo se to, že dneska si s ním sedím u té lednice a ptám se jej, kde je j, kde je s, kde je o, kde je t, kde je m, kde je dvojité vé, kde je x (trochu si jej plete s t), kde je i a kde je u. A on to všechno ví. 21 měsíců. Další písmenka ještě nezná.

“To mi neříkej, že to fakt všechno pozná,” říká mi dneska máma během videohovoru.

“Mámo,” říkám jenom a směju se. Kdo jiný by měl vědět.

Máma taky říkala, že jsem vždycky chtěla předčítat i čísla stránek, informace, kdo knížku natiskl a v jak velkém nákladu vyšla, kolik stála korun československých a kdo graficky upravil obálku. Prostě všechno. A dokázala jsem se fakt rozčílit, když mi to nepřečetla.

A teď to žiju také. “Toto,” říká mi s tázavým pohledem v očích právě dnes a ukazuje mi na životopis autora na zadní straně přebalu.

“Dobře,” říkám úplně automaticky a čtu.

Beatles to vlastně shrnuli úplně nejlépe. Já stále hledám nějaká slova, nějaký završení tohohle článku, a opět se vracím na začátek. Nedokážu to, a své pocity, asi nyní úplně adekvátně a přesně popsat. Ale v rámci stručnosti mě napadl právě jejich citát z písničky The End:

“And in the end,

the love you take

is equal to the love

you make.”