Včera mi můj milovaný pan doktor spravil další zub. Byl u toho milý a čitelný jako vždycky. „Teď zase trochu fouknu,“ říkal. „Za chviličku.“ Já přesně věděla, co čekat. Koukala jsem se předtím na různá videa, jak probíhá kompozitní oprava zubu, protože mám takto spravenou velkou většinu svých zubů a zajímalo mě to, chtěla jsem to vidět i z druhé strany. Co mi to tam vlastně leje do té škvíry, jak se to vlastně suší tou lampou… A líbí se mi, že to dneska, v době internetu, není žádné doktorské tajemství.

Hodně často čtu, jak autisti nedokáží být spontánní. Že nemáme rádi změny, že nám nejvíce vyhovuje stabilita a neměnný řád. Já si tak trošku dovolím odporovat.

Troufám si tvrdit, že spontánní jsem. Po cestě domů se často neplánovaně stavím v obchodě a koupím něco dobrého nebo nějaké překvápko. Jak mi bude pan doktor spravovat zuby, na to se koukám ráda, protože se toho více dozvím a lépe porozumím tomu, co se stalo součástí mého skusu; ne proto, abych se na zákrok lépe připravila. Vlastně se na takové věci, instruktážní videa a hodnocení koukám radši až po zákroku. Spontánně vydržím i dlouho na párty, přenocuju u kamarádky nebo se nechám snadno vyburcovat ke každému nesmyslu.

Ale myslím si, že vím, kde pramení věčný „problém“ autistů, který NT vidí jako naši „rigiditu“. Z nečitelnosti lidí.

Já tak strašně, strašně nemám ráda, když s vámi lidi hrají nějaké hry. Když s vámi nekomunikují napřímo.

Došlo mi, jak fakt nesnáším, když NEVÍM. Když nevím, jestli jsem s někým natolik kamarádka, abych jej třeba jen tak pozvala ven. Znáte to? Když nevím, jestli někomu můžu napsat, aby to nebylo moc. Když si někdo zobrazí vaše pozvání a nikdy vám neodpoví, ale příště s vámi jde někam rád.

A pak máte těch pár lidí, kterým víte, že napsat klidně můžete, že jim můžete napsat i ve tři ráno, jestli nechtějí zítra na procházku.

Copak je to tak strašně, strašně těžké, si věci říkat napřímo?

Jasně, samozřejmě vím, že jsou na světě vztahy, které se nedají vymezit. A to je v pořádku. Na všechno nemusí být kategorie, šuplík nebo nálepka. Ale proč je pro NT tak složité říct, že prostě třeba neví? Že neví, jak to je? Nebo říct hele, já teď nemám tolik času, protože dělám X Y Z, proto teď tolik neodepisuju, ale slyším o tobě vždycky rád/a? Případně klidně i „nechci, abys mi psal/a, píšeš mi moc – nech mě být“?

 I to je v pořádku. I to k životu přece patří. A věřte mi, já to unesu.

Lidé, kteří jsou mi opravdu dlouhodobě blízcí, jsou vždycky velmi přímí. Jak určitě víte, královnou přímosti je jedna z mých nejlepších přítelkyň, Barborka. Seděly jsme spolu u řeky a přesně toto řešily. Smály jsme se, protože obě máme nějakou zkušenost s lidmi, kteří rádi věci takto zahalují a nevysílají moc jasné signály. Mimochodem, Barborka je královnou NT, která sociálním vztahům prostě rozumí.

„Ona je hodně pragmatická, viď,“ říká mi třeba.

„No. Jako jo.“

„To vůbec nemusí být dobrá věc,“ odpoví mi napřímo. Směju se. Je to tak.

„Ještě, že my si to všechno takhle napřímo řeknem.“

„Proto tě mám nejradši. Tyvole, žádný hry nebo nějaký nejasnosti.“

„Přesně.“

„Něco nevyřčeného,“ říkáme ironicky a máme záchvat smíchu.

Když přemýšlím, v čem bylo pro mě nejpříjemnější setkání s Jájou tohle jaro, tak si uvědomuji, že mě úplně praštila do očí jeho přímost. Jak jsme se viděli po tak dlouhé době a vůbec se nebál věci pojmenovávat.

„No jo, já žádné nové kamarády nemám, ani žádné nechci. Vždyť mě znáš. Já nesnáším lidi. Ale víš, co je super, že když se vidíme my, tak je to vždycky stejný. Vždycky stejně dobrý. Introvert relationships.“

„Tohle asi nikdo nepochopí. Ani já sám to totiž nechápu.“ Dlouhý a sebevědomý úsměv. Kéž by tohle uměli všichni lidi na světě. Kéž by všichni lidi na světě uměli přiznat, že něčemu nerozumí. Že je to třeba i děsí a že neví, co s tím mají dělat. Kéž by lidi dokázali říci nahlas, že o některých věcech se prostě třeba vůbec bavit nechtějí. Svět by byl lepší. Kdyby lidi o svých pocitech mluvili pořád a neustále.

Podle mě ocenění toho, jak rádi své přátele a blízké máte, není dost nikdy. Každý rád slyší, že ho má někdo druhý v oblibě. Vždyť toho se přece nabažit nemůžete. Někteří lidi jsou s vyznáváním nějaké citovosti skromní, aby druzí neodhalili jejich „slabost“. To nemám ráda. Myslím si, že je to hloupé. A možná teď něco šmahem odsuzuji, nevím.  Ale vím, že mi to potom působí problémy. Já mám své blízké moc ráda a je pro mě důležité vědět, že to máme stejně a že se na sebe navzájem můžeme spolehnout, kdykoliv si napsat a kdykoliv se vidět. Pokud to takto někdo nemá, nemá rád ani mě.

A nečekané věci mě zase tolik neděsí.

(Ale že bude do třetího května zavřený Textile House, i když od 27. se mohly otevřít i velké prodejny…s tím se tedy smířit odmítám!)