Pokora

„A pak máš prostě kritiky, co ti řeknou, že jeho tvorba byla za komunismu lepší, a vůbec si neuvědomí, jakou má ten člověk žitou zkušenost, co stojí za cenzurou a proč věci dělal tak, jak dělal,“ rozčiluje se jinak věčně klidný Muri.

Nerozčiluje se nad tím, že má někdo na věci názor. Rozčiluje se více nad tím, že někdo svůj názor na určité téma hlásá, aniž by o něm měl všechny potřebné a důležité informace, ale přes vlastní ego to, že mu některé pohledy unikají, přehlíží. Některé perspektivy mu totiž připadají nedůležité.

Před pár dny jsem viděla reportáž o moderní, revidované čítance pro druháky, v které se objevuje jeden text o Romech. Podotýkám, že čítanku dávali dohromady bílí Češi, a povídku také nepsal Rom. Hned na začátku se objeví velké stereotypy („Cikáni přece kradou a jsou špinaví“). Povídka končí tím, že čtenář zjistí, že „ne všichni jsou přece takoví“. A tím se hájí všichni, co mají s čítankou co do činění. „Učíme druháky pracovat s předsudky.“ „Závěr je přece dobrý.“

„To je přece jen variace na druhou nejtrapnější rasistickou větu,“ říká mi podobně znechucený Jirka. (jde o větu „Možná existují výjimky, ALE…“)

To je jedna věc. Druhá je ta, že tihle bílí Češi,  kteří čítanku napsali, vysvětlují Romům, že nemají být naštvaní, a že to, jak se cítí, je špatně.

A mně dojde, o jak velký problém vlastně jde. Nedostatek pokory. Že nejde absolutně o až téměř žabomyší války mezi autisty a neurotypiky. Že chybějící pokora se propisuje úplně všude.

Z nějakého důvodu jsou perspektivy majority prostě „důležitější“. Jasně, ty víš, jaké to je, být autista, ale nevíš, jaké to je, když jsi rodič autisty! Když máš postižené dítě. To je prostě tragédie, kterou si neumíš představit.

Z nějakého důvodu je pozice „rodiče autisty“ vyšší a důležitější.

Předsudky máme úplně všichni. Mít je je normální. Pomáhají nám orientovat se ve světě. Kdybychom měli nad vším dvacet hodin dumat a ujišťovat se, že vše chápeme správně a do hloubky, nenajíme se a pravděpodobně nás někde sežere tygr. Někdy je jednodušší prostě věc rychle sebrat, nějak vyhodnotit a zastrčit. Jde o to si uvědomit, že předsudky máme – a také si uvědomit, že jde o myšlenkovou zkratku. A ta si zaslouží důkladnější analýzu v momentě, kdy můžeme věc bezpečně poznávat.

A zde je problém. Důkladnější poznávání a chápání předsudků, lidí z menšin, odlišností –  vyžaduje totiž několik věcí:

a) důslednou myšlenkovou práci, do které se mnohým nechce – ale to bych ještě docela pochopila,

Ale také

b) přiznat sám sobě, že věci nejsou vždy tak, jak jsem zvyklý, a že nad vším nemám moc.

Nikdy jsem se moc neobtěžovala s feministickým pohledem na svět. Ačkoliv jsem žena a poměrně netradiční, moc jsem se nezabývala tím, jak moc je svět protkaný mužskými standardy a potřebami. Ale střelilo mě to při práci s postiženými. Někdy potřebuji fakt extrémně konkrétní, neabstraktní příklady.

 Nejjasněji viditelné je to na práci s fyzicky postiženými –

svět pro ně prostě není uzpůsoben.

• Ať už jsou to schody na úřad a nefungující výtah,
• Ať už je to naštvaný řidič, který nechce spustit plošinu,
• Ať už je to návštěva fotografa/lékaře/paní na poště, která je najednou tisíckrát větší problém, než jaký jej znáte vy,

Vidíte každou chvíli a za každým rohem, s kolika překážkami se setkáváte.

A lidi, kteří se s překážkama nesetkávají, o nich nechtějí slyšet. Jim totiž svět vyhovuje.

• Oni schody na úřad v pohodě vyjdou,
• Plošinu od řidiče nepotřebují
• A s fotografkou/lékařem/paní na poště jsou úplně v pohodě, protože mají pocit, že jsou tady pro ně a vše dělají tak, jak oni potřebují (a pokud ne, tak to všichni velmi hlasitě slyšíme).

Když daného člověka z většiny o problému vzděláte, přijdou dva potenciální výsledky:

• Najednou ví o věcech, které si předtím neuvědomil, a vede to k vyšší empatii, protože je to člověk s pokorou a citlivostí,
• Najednou ví o věcech, které si předtím neuvědomil, a je na vás za to naštvaný, protože jste mu ukázali, že je blbec, který ničemu nerozumí a berete mu sílu o věcech rozhodovat, na kterou je celý život zvyklý.

Stává se mi to. Pokouším se vysvětlovat a docházím k tomu, že existují lidi, kterým nevysvětlím nikdy. Jim totiž nechybí znalosti. Chybí jim pokora a empatie. Víra, že jsme si všichni, jako lidé, rovni, a že nikdo z nás není víc nebo míň.

My, neurodivergentní, postižení,(ale samozřejmě podobné zkušenosti mají i lidé, kteří jsou queer, lidé jiných národností, lidé odlišných pohledů) máme jinou životní zkušenost. Odmalička. Nejsme zvyklí, že svět funguje tak, jak bychom si přáli. Naše každodenní žitá realita spočívá v tom, že se přizpůsobujeme. Ať už jde o malinké věci jako to, že si musíme každé ráno vyčistit zuby, až po to, že si nerozumíme s ostatními v partnerských vztazích a končíme tragicky,  protože máme pocit, že v naší přirozenosti nás nemůže mít nikdo rád.

A pak vznikají „modely dvojí empatie“, které překvapivě ukazují, že autisti přece nejsou neempatičtí, že si hrozně zvláštně rozumí a notují a empatizují s dalšími „divnolidmi“. Samozřejmě. Protože budujeme svět, který nám funguje. Svět, který je paradoxně mnohem citlivější, chápavější a upřímnější. Jasně, někdy pro neurotypiky nesnesitelný věčným opakováním, ujišťováním a definováním. Ale je v tom určitá surovost a ta je radostná.

A říkat neurotypikům/lidem u moci, že jejich svět pro nás není, je jako házet hrách na stěnu. Samozřejmě, že není. Oni si ho takto vybudovali, protože jsou silnější. To, že jejich síla a ego způsobily právě ono semletí empatie a pokory, to, že jejich touha po rozhodování v nich úplně zabila schopnost přijímat, že věci mohou být i jinak, je dnes portrétováno jako „naše slabost“ a naše „neschopnost empatie“.

A protože jsem mimo jiné i maminka kluků, vidím, jací jsou často ostatní kluci už v jejich věku. Nebudu říkat, že se děti perou nebo křičí, to ty mé dělají samozřejmě taky. Ale jestli jsem na něco úplně nejpyšnější, je to to, že mí kluci v sobě mají citlivost. A tu budu kultivovat, a pěstovat a zalévat, dokud tady budu a dokud je bude zajímat, co  říkám. Mají se rádi. Nebojí se na veřejnosti se vzít za ruku. Radost, s jakou společně lezou po skluzavkách a to, jak si ve školce říkají, že si budou chybět (i když jejich třídy za dvě hodiny sloučí) je nakažlivá. Když někam jdeme společně, nešetříme s projevy náklonnosti a chápání.

Protože to je základ!

„Být hodný“ neznamená „být neprofesionální“. Naopak. Být hodný a pokorný, chápat, že druzí mají co mi dát, i když jsou „deset sociálních skupin pode mnou“, nevypadají „lukrativně“ a fotky s nimi mi nezaručí titulku v Blesku, to je příležitost k růstu. To je důvod, proč jsem v životě poznala opravdové přátele, proč mám skvělou sociální skupinu a proč budu donekonečna bojovat a prát se za „ty své“.

No jo,

Jenže jak těm lidem ukázat, že léčbu -citem, pokorou a empatií – potřebují spíše oni a ne my? 😊