Nová část města je vysoko. Někdy snad do bytu vede i žebřík.

Už dlouho se mi zdává o malém městečku u moře. Budovy v něm stojící mají pastelové barvy. Vlastně tak trochu jako staré činžáky ve Vršovicích. V části města je vždycky tma a v kontejnerech člověk nachází tajné zprávy na starém novinovém papíře. Některá místa už dobře znám, třeba pizzerii s tlustým rozesmátým Italem, který skoro vůbec nemluví. V mých snech se vlastně skoro vůbec nemluví. Nebo v nich skoro vůbec nemluvím já. A když už někdo něco řekne, tak je to hluboké moudro, které mě zasáhne.

Předloni v červnu jsem objevila malou knihovnu s veterinářem a recepcí, na které jsem řešila Airbnb ubytování pro pána s kloboukem, který měl brzy přijet do města.

Vlastně ke konci minulého roku jsem objevila novou část města, byt, možná snad ono Airbnb, které je podivně devadesátkové a obložené rudým a zeleným dřevem. Leze se do něj po žebříku a kolem jsou betonové panely poskládané jako okvětní plátky, taková podivná terasa, a mezi jednotlivými se musí přeskakovat – s tím, že neexistují zábrany.

Minulý rok byl pro mě extrémně náročný. Tak náročný, že si to mnoho lidí ani neumí představit. Myslím, že pro lidi je obecně jednodušší vyjmenovat všechny ty složité věci, kterými jsem si procházela, ať už je to krvelačný boj o hypotéku a vlastní bydlení, rozvod, řešení nemocí či pracovních potíží. Velký přerod pro mě byl hlavně v uvědomění si, co a jak mám.

„Tohle jsem nikdy s nikým nezažil,“ říká mi vždycky Muri k milionu situací. Asi hned tak nezažijete člověka, který vám chce posypat celý byt čočkou, nebo někoho, kdo chodí v prosinci v pohorkách bez ponožek. Paradoxně pro nás – jsme ani nikdy jeden z nás nezažili to, že máme v životě někoho blízkého, který chápe zvláštní myšlení bez většího vysvětlování.

To, že nemůžete jíst čokoládu, kterou jste dostali někde, kde jste měli meltdown.

To, že své myšlenky popíšete spíše jako sled obrazů.

To, že kvalitně strávený čas znamená sledování hloupých videí bok po boku bez prohození jediného slova.

To, že se s někým člověk cítí bezpečně, protože mu prostě může říct.

Zjišťuji, že kompromisy jsou neurotypická záležitost. Jedna z milionu dalších, která je braná jako norma pro všechny, kteří žijí na tomto světě a interagují s ostatními. Pamatuju si, jak kdysi dávno Midgey říká „Kompromis akorát každého nas.re, – nemám to, co chci, ani ty to nemáš,“ (abychom si následně prožili neurodivergenci a odlišnost od majoritní společnosti v plné parádě).

Podle mě jsou neurotypici schopní dělat kompromisy, protože to, po čem touží a co potřebují, od sebe není tak daleko. Ale to, co se po mně chtělo, často kompromis nebyl. Často to bylo vzdání se sebe sama, svých potřeb, odpojení se od toho, co potřebuju, v dobré víře, že přeci jen „dělám ty kompromisy, které dělají všichni kolem mě, a to je v pořádku, to se musí.“

A to pak vede k věčnému navztekání, k nahromaděné zlobě. Hrnec, který se převrátí velmi snadno, jen se kolem něj projde – protože je tak plný a tak bublá, že sebemenší otřes způsobí exploze.

A pak jsem celý život žila s tím, že potřebuji pochopení takového typu, které mi lidé nejsou schopni dát. Nebo jen velmi, velmi výjimečně. A to jsem verbální! A to pracuji! To mám kamarády, a měla jsem různé partnery, a mám děti! Jak opuštění se musí cítit lidé, kteří nemají takové nástroje jako já?

Každé chování je projevem nějaké emoce,

a každá emoce je projevem nějaké potřeby,

a proto potlačení nevhodného chování nikdy nevyřeší potřeby pod ním schované – jenom je v lepším případě zašmodrchá a člověk ztratí vlastní identitu, jako se to v mnoha oblastech povedlo mně – nebo člověka zdecimuje tak, že nebude mít chuť existovat, protože nebude mít žádný nástroj, jak své potřeby dostat ven.

Do nového roku přeji všem nám i vám to, abychom našli dostatek síly odstřihnout ze svých životů lidi, kteří nám dávají pocit, že to, jací jsme, je špatné. Protože je v pořádku, že jsme a že cítíme. Protože to, že máme nevhodné projevy a nevhodná chování znamená pouze a jen to, že máme nenaplněné potřeby. Protože si můžeme dovolit mít potřeby. Protože jsme lidi a ne mašiny, které musí fungovat v neautistickém světě.

Lidé, kteří nás milují, budou vždy stavět mosty a ne barikády.