Dneska se mi zdál sen, v kterém jsem jela vlakem. Jela jsem daleko, ale vlastně jsem nevěděla, kam. Ale jela jsem s naprostým klidem a zvědavostí. Koukala jsem se na mapě na cestu, kterou vlak jede. Bylo tam spoustu krásných autistických detailů a popisků, ale hlavně mě fascinovalo, jak moc se vlak neustále odchyloval od předepsané trati. Ani jsem nevěděla, jak, a chvilku jsme jeli přes Maďarsko, a pak dokonce i přes Rumunsko. Ale přišlo mi to legrační a do cíle jsme dojeli naprosto s přehledem.

Mnohokrát jsme překročili hranice.

V moderní terapii jsou hranice strašně populárním konceptem. Já jejich neustálé zdůrazňování nemám ráda. Neděste se – vím, že na první pohled to, co píšu, může vypadat děsivě. „Aby druhý neměl hranice, to může chtít jen manipulátor nebo někdo narcistní – aby si s tebou mohl dělat, co chce. Každý musí mít hranice.“

Hranice jsou samozřejmě potřeba, ale z mého pohledu asi trochu jinak, než bývá běžně interpretováno. Člověk je sociální tvor a vždycky bude součástí skupiny. A to i ten největší introvert – každý člověk potřebuje cítit přijetí a respekt. Každý potřebuje někam patřit, ideálně i bez maskování. To může být zrovna pro autisty, nebo obecně lidi s postižením, velmi těžké, když se pohybují v prostoru, kde je největší prioritou individuální komfort.

Z dlouhého sdílení a povídání o autistickém speciálním zájmu se stává „já s tebou nemůžu být, protože to už překračuje mé hranice – zvládám tě poslouchat chvíli, ale pak už ne,“

z potřeby upravit prostředí inkluzivním způsobem se stává „já ale taky mám rád-a svůj pořádek, a tohle už překračuje mé hranice“

čímž náš komfort staví další propast mezi nás a člověka, který k ostatním lidem třeba most nemá žádný, nebo velmi, velmi vratký,

z komunikace s neverbálními lidmi se stává „já si taky potřebuju odpočinout a nemám čas pořád dekódovat to, co mi chceš říct – mám taky svoje hranice“

z komunikace s lidmi, kteří něco třeba posté pokazili, nebo prochází něčím velmi těžkým, truchlí, a bytí s nimi je emočně a kognitivně náročné, se stává – „já na to nemám dlouhodobě – mám taky svoje hranice“

jako kdyby neexistovalo nic „mezi“ mnou a druhým člověkem.

Přitom tam často existuje něco velmi, velmi zásadního: mezilidský vztah.

Z psychologických debat se často vytrácí dva velmi důležité koncepty: trpělivost a pokora.

Jedna z nejkrásnějších věcí, kterou jsem se ve své práci za dvanáct let naučila, je ta, že když lidé dostanou respekt, prostor, a prostředí se upraví tak, aby v něm mohli kvést – tak to, jak kvetou, je neuvěřitelné. Všechny ty složité úpravy, debaty, všechny ty dlouhé dny, které byly s druhým náročné, najednou přinesou opravdu hromady a hromady ovoce.

Já si totiž ani nemyslím, že když jsou mezilidské vztahy složité, těžké a únavné, že je dobrým řešením utíkat. Nejzdravějším řešením je podle mě opravit. A opravovat kontinuálně, neustále. Aby vznikla krásná mozaika plná dílků zajímavých vzorů.

„No jo, ale jak na to? Když mě to fakt strašně vyčerpává, když…“

Rozumím. Jasně. A tak nějak jsem časem pochopila, že existuje třetí bod bytí ve vztazích: kdy prostě spolu jenom jsme. To, že druhý dlouze sdílí věci, které nechápu, nebo s kterými nesouzním, mi nevadí. Nesnažím se je vyvrátit, ale snažím se s nimi druhého člověka přijmout. Protože vím, že jsme spolu. A že může. A že já můžu taky. A že se nepodkopneme, ale budeme se snažit pochopit. A protože mám prostě nadhled, a vím, že mohu mít svoji malou pravdu a druhému ji necpat. Je to trochu jako bojové umění, jako meditace, jako jóga, jako magický realismus, jako práce v mém vzdělávání, jako skauting, jako všechno tohle

Čím víc pokory k druhým lidem mám, tím fascinovanější jimi jsem. A zjišťuju, že rigidní hranice jsou vlastně způsobem, jak přežít v prostředí, které je nepřátelské. Které bojuje a které zraňuje. Je to způsob, jak se od druhých více odstřihnout, protože přinesou spíš bolest, s kterou já se neumím vypořádat. Jenže takhle svět vypadat nemá.

Svět má být místem, kde si nemusíme vymezovat tvrdé hranice, protože ostatní nám jdou naproti a snaží se pro nás věci zjednodušit. Svět, kde můžeme druhým říct cokoliv a nebudou nás soudit. Svět, kdy řekneme druhému třeba ty největší a nejstrašidelnější tajemství, a on neodejde. I když s nimi nesouhlasí. Soustředit se na nesouhlas totiž nic dobrého nepřináší. Samozřejmě, že problémy nemůžeme ignorovat, ale můžeme je řešit spolu, ne proti sobě.

A takové malinké světy existují. Kéž by se zvětšily a propojily.

Tohle všechno píšu, protože vím, jak složité je zažívat nepřijetí, a jak málo člověk dokáže růst. Protože vím, jak jsem se sama rozrostla jako liána, když jsem najednou dostala tuhle vláhu. Protože tahle magie funguje na mé děti.

Protože kouzla a zázraky se dějí. Protože i mně se nedávno zase jedno stalo.