Milý, milý,

Chci Ti napsat.

Ale popořadě.

Když jsem se bavila s ostatními dětmi, připadala jsem si neskutečně hloupě. Jako kdyby existoval celý jeden další svět, o kterém jsem neměla ani tušení. Kdykoliv jsem něco řekla, riskovala jsem, že se mi budou smát. Často se to i dělo. Nebo moje “ne” nechápali jako ne. Každá věta, která ze mě vypadla, byla sázka do loterie. Jako kdybych říkala slova, která v mém jazyce zní normálně, ale v jazyce ostatních zní jako sprostá slova, nadávky, nebo naopak i pochvaly.
Pamatuju si, jak jsem už ve svých třech letech složitě hledala způsob, jak se dostat od dětí do klidu svého pokoje, a jak těžce jsem přemýšlela, jak to říct, aby to pochopily a nesnažily se mě přemlouvat, ať si s nimi hraju dál. Nakonec jsem neprůstřelnou logikou ve svých třech letech řekla, že jsem unavená. Pamatuju si i na překvapení rodičů, když mě dovedli domů, protože jsem odpoledne už nespala. Ale tak nějak jsem si říkala, že tříletému dítěti nemůžou říct ne, když řekne, že chce spát. 

Můj první šachový tah. Ne proto, že bych byla sociopat. Ale protože jsem se necítila bezpečně a nic jiného mi nezbylo.

I ve škole to zezačátku bylo složité. Bavily mě věci, které bavily i ostatní děti – ale zase tak nějak špatně. Moc. Témata, o kterých bych hovořila hodiny a hodiny, a z kterých jsem měla nekonečnou radost, když jsem o nich mluvit mohla. Jenže krok se mnou nikdo držet nezvládal, a ani nechtěl. Lidi chtějí témata střídat. Lidi chtějí jinou zábavu. Lidi nechtějí mě, tak, jak jsem.

Pamatuju si, to jsem Ti i říkala, jak jsem věděla odpověď na každou pitomou otázku v AZ kvízu junior, ale velmi, velmi brzy mi došlo, že nahlas to říkat nemůžu. Protože se to nenosí. Protože lidem kolem mě bude nepříjemně. Protože si budou přát, abych taková nebyla. Abych byla normální a nevěděla ve svých šesti letech, že mláďata ptakopyska pijou mléko z mléčných destiček. 

Abych se zajímala mnohem víc o “normální věci”, které holky zajímat mají. Protože jasně, díky tomu, že v jedenácti vím, že hlavní město Azerbajdžánu je Baku, tak budu mít ve škole jedničky – ale mezi lidmi, mezi lidmi se mi tak dobře dařit nebude. A na tom přeci úspěch stojí a padá. A co si budeme – já po lidské společnosti nekonečně toužila.

Zezačátku jsem byla trochu hloupá. Nedocházelo mi úplně, že mé dlouhé povídání na mé oblíbené téma nikoho moc nezajímá. Až po rázných odmítnutích jsem to pochopila. Mnohokrát. Opakovaně. Ale moje touha nezmizela, protože bych si uvědomila, že to, jak přemýšlím, je špatně. Naopak. Stalo se ze mě cosi jako “closeted gay”, ale spíše “closeted autistic”.

Některé věci jsem si ponechat mohla. Knihomolské znalosti byly fajn, když je člověk přetočil v humor. Každý člověk ocení jiný humor. Musíš se dobře naučit, kdo ocení jaký humor, protože to je nejsnadnější cesta k člověku. 

“Takhle tě nikdo nebude chtít,”

Slýchala jsem strašně, strašně, strašně často.

Ať už šlo o nechuť oholit si nohy (se smíchem si nyní poklepávám na svou velmi chlupatou nohu), ať už šlo o to, že bych šla ven s mastnou ofinou, ať už šlo o to, že jsem třeba právě “moc chytračila”. Nebo jsem třeba byla protivná, nebo jsem se s někým nechtěla bavit, i když by se to zrovna společensky mělo nebo hodilo. A uklízet. Ježiši marjá, uklízet. Uklízet přece musím, jednou, třeba i svému partnerovi. Ale já to nezvládám ani u sebe. Jsem prase a ne ženská.

“Takhle tě nikdo nebude chtít”.

Ale proč bych se měla snažit, aby mě někdo takový, komu vadí mé chlupaté nohy a povídání o ptakopysku, chtěl?

Dlouhý vzdech

“Jak sis dokázala ale udržet to sebevědomí, když ti všichni říkali, že máš dělat věci jinak?” ptají se mě sem tam žáci třeba na knihovně, když jim povídám o maskování. “A ten humor, jak sis dokázala udržet v takovém tlaku humor?”

Čistá cesta to určitě nebyla. Ve čtrnácti člověk netouží po ničem víc než někam patřit.

Vždycky si vzpomenu na jednu věc, která mě i teď ještě dojímá, a je pro mě takovým symbolem, že neexistuje jedna cesta, jak být správně. 

Obrovská hora, asi metrová, nevyžehleného prádla u mojí babičky doma – a její prosté mávnutí rukou, když ji viděla.

—-

No, a pak to nějak šlo. Naučila jsem se hrát jednu jedinou verzi šachů, a i na tom gymplu, o kterém mluvím, jak mluvím, jsem v posledním ročníku byla – to se málokde ví – zvolená předsedkyní třídy.

A začala jsem chodit s lidma, kteří byli třeba cool. A dostala jsem se na cool vysokou, a našla si tam cool kamarády…

…

..

.

Jenže, znáš mě. Já neumím žít život jednoduše. Pro mě musí věci být hluboké, opravdové, syrové, aby dávaly smysl. Chci se věnovat věcem, které dělají svět lepším. Nedokážu zůstat u něčeho, co by “se mělo dělat” jen tak. 

Tak jsem se okružní cestou vrátila zpátky k té šestileté holce, která má své téma. Své věci a své problémy, a chce se jim věnovat. Vytáhla jsem ji ze skříně. 

No jo, co vůbec s takovým člověkem, co má za sebou rozvod, “trápí se” s dvěma pracema, je sám na tři děti, z toho jedno má takovouhle prognózu, já pro takového člověka nebudu nikdy dost dobrý kamarád, dobrá kamarádka. Co vůbec říct? Ještě, když vidím, že si toho nakládá na ramena víc a víc? To přece nebudu podporovat. 

Dlouhý vzdech číslo dva —

—

Ve svém životě jsem tedy brzy poznala, že já – jako já – jsem prostě tak nějak samostatná jednotka, která musí fungovat a morfovat podle prostředí. Že by existoval někdo, kdo je jako já, to bylo tajné přání pro Ježíška, noční fantazie, o které se ale nemluví. Koukala jsem na lidi a na ostatní páry a říkala si, jestli tohle v sobě mají. Jestli se cítí, že jim ten druhý rozumí. Já jsem necítila porozumění ani v páru. Jestli si říkají, že ten druhý prostě chápe, jak přemýšlí, a říkala jsem si s nevírou, jak obrovské štěstí tihle lidi mají. 

Když jsem se poznala ve svých čtrnácti letech s Petrem, poprvé jsem poznala, jaké to je, když někdo přemýšlí stejným způsobem. 

I proto jsme spolu i po dvaceti letech. Zdravím, Zito, z narozeninového oběda jsem nacpaná ještě teď. 

Petr otevíral témata, v která jsem už přestávala doufat, že můžou mezi lidmi normálně existovat. Třeba to, jak chutná song Return to Me, a jestli dokážu změřit, co se mi zdá dvacet minut po usnutí, bez budíku. Život začal existovat ve dvou fázích: když se s nimi nevidím, což bylo 98 % času, a pak 2 % času, kdy jsem zažívala něco, co bylo jako výhra v loterii. 

Ale 98 % je, pochopitelně, hrozně moc. Možná ještě horších, když člověk najednou zjistí, že ty 2 % nějak možná asi jsou, ale tak strašně, strašně vzácná, že je lepší s nimi nepočítat permanentně, a jen tak nějak přežít, dokud se zase neobjeví.

—

Víš, co je legrační? Jak strašně moc mám teď tohle porozumění od svých dětí. Vidím ty Péťovy veliké oči, jak mi popisuje úplně překvapeně, že míváme stejný sen o malinkých dřevěných letadlech, v kterých člověk omdlí, než se dostane na místo. Jak mi říká, že se mu někdy stane, že se toho děje hrozně moc a on tak nějak zamrzne a nedokáže nic říct, a já mu s naprostou normálností řeknu, že to je shutdown. A on ve svých šesti letech je rád, že to není něco divného nebo špatného, ale prostě normálka. A já pro to mám jméno, a vím, proč se mu to děje. 

Nepřijetí ve své syrovosti je jedna z největších bolestí, kterou si nesu, a udělám vše, co je v mých lidských silách, aby jej mé děti nikdy nepocítily – minimálně ne ode mě. Rozcuchané, špinavé, s fialovými mastnými vlasy po kolena, jen, ať rebelují. Ať takhle chodí po světě. Ať začnou revoluci. Ať ukážou, že se to může. Že se dá jít do obchodu v pyžamu.

—

Přijetí ve své podstatě přišlo hodně i zevnitř. Já se mám fakt ráda. Vidím, že je za mnou kus práce. Vidím, že i s těma chlupatýma nohama a mastnou ofinou jsem něco dokázala. Dokonce dokážu vypočítat (desetitisíce) mladých životů, které jsem nejen na poli lidskoprávního vzdělávání ovlvnila nějakým svým působením. A čím zdatnější jsem, čím víc toho za sebou mám, tím se tak nějak nabalujou lidi za mnou, kteří třeba chtějí dělat

Věci jako já

..najednou..

—-

No, ale hlavně, píšu to Tobě. Paralelně se mnou, ale jinak, se totiž velmi podobný příběh odehrával i jinde. Vlastně docela opačně. S jinými challenges, s jinými problémy, ale podstata – obtížné přijetí – byla úplně stejná.

Lidi si můžou říkat, co chtějí. Můžou věci soudit a můžou je nechápat. Můžou mi říkat, ať dám od něčeho ruce pryč. Můžou Ti říkat, ať dáš od něčeho ruce pryč.

Ale

Kdo tady byl, when shit hit the fan?

Kdo odsoudil – a kdo přijal?

Kdo se nebál, ani když doktoři říkali děsivé prognózy, a kdo stál a udržel i ta nejtěžší témata?

Nikdy nevím, co a jak dopadne, co a jak bude. Ale, do háje, já jsem tak strašně, strašně, strašně vděčná.

Přijetí je se vším. Nemůžu si vybrat, co jo – a co už ne. A všechno v lásce je dobré.

Protože, víš,—  čím víc vím, tím víc miluji, a vše, co je poznané, je dobré.

Jenom je trochu těžké tomu věřit. Nejenom kvůli posledním dvěma letům.

Ale i kvůli těm posledním třiceti před nimi.

Ale to Ty velmi, velmi dobře znáš.

Vždycky vtipkuju, že kdybych se viděla ve čtrnácti, tak si nebudu říkat ty milé fráze (“neděláš nic špatně, bude to dobré”), ale budu jako oheň:”My jim všem jednou ukážem!”

A já si vzpomínám na tvé velmi okamžité, “oh, a relationship definitely gives me this feeling of “you and me against the world”.

A to bude vždycky tak nějak pravda,

Protože pochopení je vzácný artefakt

A protože bez něj opravdové “mít rád” není možné.